Na Albertově jsme
nebyli (teď ani tehdy). Ten přibližně třicátník s rodiči však očividně
ano, když jsme je dneska v centru míjeli, pochvalovala si maminka, „jaké to bylo
letos hezké, žádné pískání, žádná rajčata“. „Jo, jo, už tu chybu nezopakovali,“
souhlasil syn. A já o tom od té doby smutně přemýšlím a asi ještě chvíli budu,
říkám si, jestli to mohli myslet jinak, než jak se bojím, totiž že chybou bylo
pustit tam lidi protiprezidentského smýšlení, chybou bylo pustit tam studenty,
chybou bylo… Při tom stýskání náhodou zjišťuji, že v rozhlase i letos
zopakovali krátký fejeton Jany Šrámkové, můj zamilovaný, trošku o Listopadu, o
panenkách z Holandska, víc o paměti a ještě jiných věcech, taky o „já, já, já“.
„Cpala“ jsem ho případným čtoucím už loni, tuším, že někdo psal, že ji pak
nenašel (a já ostuda ani nereagovala), ona je to s tím rozhlasovým
archivem někdy legrace, věci tam často zůstávají krátce, pro všechny případy
tedy druhý pokus. Je to jen chvilička.
Žádné komentáře:
Okomentovat