Much Ado... v Kolowratu

Nedělím divadelní inscenace na klasické a moderně pojaté, viděla jsem špatných těch i těch hodně a dobrých víc, z obou skupin. Hranice probíhá jinudy. V Kolowratu už nějaký čas nehraje „Národní“, ale Prague Shakespeare Company, výborně. Soubor cizinců odevšad, profíků i poloamatérů, mnozí mají vedle hraní běžné zaměstnání, někdo je britskou velvyslankyní, jiný pracuje za barem. V sobotu premiéra Mnoha povyku pro nic. Chvilku jsem sledovala zaraženě, pak se přistihla, že jsem dost nadšená. Pojali to jako rozhlasovou hru z válečného Londýna, herci jsou vojáci a ošetřovatelky, vysílá se na frontu a do Čech. Je to komedie, říkali jsme si o přestávce, proč by si s ní nepohráli. A po přestávce přeruší živé vysílání nálet, z venku je slyšet střelba. Taky česká hymna s anglickým přízvukem. Člověk myslí na všelicos. A přeci je to Shakespeare, jazykově vtipný, s láskami zatajenými, převleky… Jděte, zaujmete-li místo včas, uvidíte i na titulky!

(Nevejde se na osm řádků vždycky vše. Třeba že si stejně myslím, že i v rozhlasové hře na jevišti by herci mohli umět text nazpaměť. Ale zase... ty další povolání k tomu. Nebo že postava Konráda byla karikovaná na mě už moc. Klady převyšují. Na fotce velvyslankyně ve Večeru tříkrálovém. Jan Thompson je překvapivě jméno ženy :)).