Neprázdninově podruhé

Fakt to není tak, že bych neměla co dělat a v půlce léta se nemohla dočkat zvonění, ale jak jsem ponořena v překladu a starání se a za oknem prší, tak si říkám: Proč se pořád proti sobě staví učení paměťové a „to druhé“ (váhám, jak ho nazvat stručně… diskusní, objevovací, nebiflovací). Pořád se jedni rozčilují, že bez nadrcení se vyjmenovaných slov to nejde, a když oponenti uznají, že to je fakt, že Litomyšl nevymyslíš, jsou na koni a pádí na něm pryč, z diskuse pryč, a spolu s býky memorovali by každou kravinu. A druzí zase naopak, že prý všechno se dá dohledat. A když ne, tak určitě jo. Hlavně spolupracovat. Čím dál tím víc si myslím, že základem je dobře nadrilovaný základ J a důkladné jeho opakování (pořád, po letech, doma, v Podolí) a potom stejně důkladné diskuse a přemýšlení. Problém je trošku v tom, myslím si, že pořád vymýšlet, jak opakovat a znovu se vracet a chtít to jinak, dá spoustu práce. A taky pro samý metafory nevím, jestli je jasné, co jsem chtěla říct.