O třídění a zemi, městu

„Vážným problémem českého školství je totiž neustále třídění dětí – ať už podle prospěchu, zdravotního stavu, pověsti školy, či sociálního statusu rodičů… Vyrábíme tak áčkové děti a béčkové děti, což je opravdu strašidelné,“ říká Tomáš Feřtek (v Reportéru). „Ono to vypadá, že je správné dělit děti do různých škol podle toho, zda jsou takzvané chytré či hloupé, zdravé či postižené. Ale není to tak. Ve skutečnosti je dělíme hlavně podle toho, zda rodiče mají o jejich vzdělání zájem, což je častější u silnějších příjmových skupin, nebo se příliš nezajímají.“ Do velké míry to platí určitě, teď ale učím paralelně děti na druhém stupni a osmiletém gymplu. Na škole s nemalým školným. Výše příjmu jako rozlišovátko tedy do značné míry odpadá, ale jinak… jinak hraje roli všelicos, nakolik vrozenost, to nevědí ani odborníci, mě ale překvapuje, až leká, jak málo znají děti ze základky různé hry. V ty já věřím hodně. A oni mi třeba v osmičce řeknou, že v životě nehrály „Země, město…“. Čímž vůbec netvrdím, že je škoda, že všichni nejsou na gympl. Ani nebudu generalizovat na téma času rodičů. Jen jsem vám chtěla říct, že hory na T mohou být i třetihory! 

E-den, droga i ráj

Baobab má edici 13 a půl, v ní vyšel i E-den, knížka Francouzů Ollviera a Clarinarda. Příběh z budoucna, Evropa rozdělená na Evropskou a Ruskou federaci, babičky znalé IT, doba zničené přírody i měst obydlených lidskými troskami, Chartres třeba, zóna šest, kam slušný člověk, nevinné dítě, nikdy nevkročí. Tedy pokud nikdy nezatouží po droze, což se může stát hned a nečekaně, i synkovi policejního agenta, který se právě na potírání drog zaměřuje. O téhle neví nic. E-droga, lidé upadají do hlubokého kómatu, nedaří se je probrat. Metafora virtuálna. Těla v nemocnicích, ale v představách setkávají se předávkovaní ve světě, který je po všech stránkách krásnější, oni dokonalejší. Návyk vzniká s první dávkou. Nanoboti v mozku. Dělalo mi trochu problém vypořádat se – jako v mnoha jiných knížkách pro větší děti – s určitou schematičností (drogám propadají děti, na které nemají rodiče čas, a podobně) a asi i nepropracovaností postav, zkratkovitosti, Ollivier zřejmě knížky dost chrlí. Ale na výběr to dětem dám, to rozhodně, napínavě, varování netrčí z každého řádku, střídavě pohled dítěte a otce, akce, krásné vztahy. Chvilkami i mráz na mých zádech. 

O čem to je? A jak se na knížky ptát?

„Ale paní učitelko, na tý knížce na obálce je napsaný, o čem je,“ hlásí jeden s potutelně-vítězným úsměvem. „Pšššš,“ naštvaně zasyčí jiný ve strachu, že když mi to takhle „prozradí“, nesfouknou čtenářský deník tak snadno. Inu, nesfouknou. Teď zase já prozrazují, že na knížkách i na webu tisíckrát najdou obsah. A že o něj jde jen trochu. Kde najít vlastní pocity? Pomalu trénovat. Jak knížka začíná a jak končí? Byl jsi s koncem spokojený? Zajímalo tě, jak dopadne? Jak to autor dokázal, že jsi neztratil zájem, čím tě zaujal? Zapůsobil na tebe jeho jazyk? Která místa jsou zvlášť působivá? Co řekl autor knížkou o životě? Co z toho je důležité pro tebe? Jaké nové názory máš teď, když jsi knížku dočetl? Jak se v průběhu měnily jednotlivé postavy? Jak ovlivnily jedna druhou? Co bys udělal jinak, kdybys byl v kůži některé z nich? Dokážeš se s některou ztotožnit? Kterou máš rád a proč? Připomíná ti některá člověka, kterého znáš? Jednaly postavy věrohodně? Proč  ano, proč ne? Co jsi se naučil z toho, jak se postavy chovají a přemýšlejí? Zažil jsi něco podobného? Takhle a podobně se ptát, ne na všechno, po kouskách. A nemusí číst nutně co, co kdysi my.

Zpověď Jonatána Papírníka

Snad že mám své zkušenosti s imaginárními kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte – školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě neexistují slova?

Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím. Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.

Sen

Žil jeden pán, jenž odebrán byl v noci z lože ven

a krásným snem byl slečně zdán a v snu s ni oženěn.

Tak leckdy znenadání  jsme ledaskomu zdáni

a právě tak i naopak, zas leckdo zdán je nám,

snem z lože ven je odveden a neví proč a kam.

A komu by se zdálo, že sen s ním zmůže málo,

ať na loži se položí a zpřesní si to sám.

Emanuel  Frynta 

Jedno velké PROTOŽE

To tak dáte dětem věty, půlky vět, na konci každé PROTOŽE. Vymýšlejí. V noci vysílám tajné zprávy do vesmíru, protože… a čtete patnáct variací na mimozemšťany a potom taky špetky smutnokrásy. Protože na Zemi mi nerozumějí. Protože přes den nemůžu. A další. Lidi stárnou, protože… vědecká vysvětlení budoucích lékařů – protože jejich genetické informace se kopírují hůř a hůř – a větu velkého odmlouvače a provokatéra: protože jsou hezčí staří. Kdyby vás to zajímalo, tak všechny řeky ústí do moře, protože řeku před sebou strká obr, jinam je téct nebaví a moře musí taky pít. Naprosto pragmaticky můžete nosit každou ponožku jinou, protože máte všude bordel, tu druhou nosí kamarád nebo vaše nohy rostou moc rychle, než abyste stihli unosit všechny, co máte. Nebe je modré, protože vesmír pláč. Nebo je Bůh šťastný. Kdo ví. Ze školy chodím přes střechy domů, protože je to kratší. A nikdo tudy nechodí. A chci potkat Karkulína. (Jak já toho nesnášela.) A po dešti vzduch krásně voní, protože kapky deště v sobě mají oxid voňavý. Nebo taky: protože pršelo. Jak prosté. 

Jak pomalu mi dochází

Jsou schopni říct, že podstatná jména pádujeme, že o „hromadných“ mluvíme, když je jich ve větě moc, že švihák je něco jako kovboj – švihá lasem. Upřímně se diví, že do knihovny by měli chodit i v zimě, a já se dovnitř usmívám, do knihovny přece hlavně v zimě, co vy víte, jakou životní dovednost vám tady vštěpuju, počkejte, až se jednou budete chtít zahřát ve svých i cizích městech. Ve skutečnosti naštvaná jsem ne na ně, ale na podivný systém nesystém, hrůzostrašnou nepromyšlenost toho, jak češtinu učit, z angličtiny zvyklá, že všechno, i to hodně těžké, i to na první pohled nesmyslné, je třeba nějak vztáhnout k životu. Zvyklá, že učení musí bavit, ne ve smyslu smát se (jsem alergická na tuhle interpretaci), ale ve smyslu zajímat, zaujmout, ve smyslu něco řešit, vědět, proč to dělám (ne, „rozvíjíš si mozek“, „trénuješ si paměť“, „patří to ke všeobecné vzdělanosti“ nestačí, stačit nemůže). Jde mi to ztuha, dlouho trvá, než pochopím, že když máme vyskloňovat „kóma“, musíme se nejdřív bavit o Schumacherovi. O tom, jak těžké musí být rozhodnout. (Důležitější než „kóma“ je samozřejmě „datum“, ale tam jsme na nic tak silného nepřišli J). 

Prašina Vojtěcha Matochy

Potřebovala bych přečíst tak knížku za den. Možná dvě. Spíš tři. Nějakou o tom, jak zvládat divoké kluky bez toho, abych na ně řvala. Každou chvíli. Jim je to za chvilku fuk, možná už hned, já výčitky. A k tomu literaturu, co by měli číst oni. Jasně, tu jsem mohla mít načtenou dávno. Jenže nemám. Je to fajn, když vás platí za to, že znova s Danym prožíváte Prima sezónu (a zase mu to u žádný tý holky nevychází), ale nějak to nestačí. Tak teď chytám tipy, kde se dá, čtu taky tam. Nedávno výbornou PRAŠINU. O fiktivní části města bez proudu, bez mobilního signálu. Tímhle když se snažíte nalákat ty kluky, zbystří. „To bych nevydržel,“ křičí. Foglarovská zase tak moc není, dobrá moc. Dobrodružství, nejasno, co děti vlastně hledají a proč, výborně zachycené klukovsko-holčičí kamarádství (a pod povrchem… že by láska?), zrada kamaráda, výčitky, boj proti „developerům“ (nepojmenovaným, ale jo, jsou to oni), nostalgie po starých časech, dobře vystavěné napětí, reálie Prahy, úplně věříte tomu, že Prašina existuje, někde v kopci nad Karlákem, hned byste tam šli.Zlobit nepřestanou, ale bavit by je to mohlo. I ty hodný dětí, jestli někde jsou.