čtvrtek 19. května 2016

Maturitní klidnění se

Ještě večer před maturitou dopočítávají příklady, rychle projíždějí všechny otázky, modlí se k nejrůznějším bohům, ať není tažena ta jedna jediná (nebo dvě, nebo tři), kterou nechtějí, ať je někdo zachrání, až budou mít okno, ať se to alespoň na tu čtyřku nějak podaří uhrát. Mluvím pochopitelně o učitelích! By se studenti divili, jak někdy pedagogům nezbývá, než se studentským „do prčic“ (jako reakcí na vylosované číslo) neslyšně, leč od srdce souhlasit. A na některé absurdně dojemné scény koukala by asi i veřejnost - třeba když maturant utěšuje zkoušející, která se hroutí, že ho nechala rupnout, ať prý si to tak nebere, že on se to fakt nenaučil. Tohle, známky a mnohem víc probírá se v bohatě zásobené maturitní občerstvovně, u kávy, u dobrot. Nechápu, proč jsem zrovna  tenhle týden dostala k překladu knížku „50 způsobů, jak se uklidnit jinak než jídlem“! Jak vědí, že bych si to fakt měla přečíst? („Pitím,“ odtušil kolega). 

úterý 17. května 2016

Odženit se

„Chci se odženit,“ volal tuhle sedmiletý, když si se svou sestrou hrál, že jsou manželé, a měl už toho plné zuby. Jejich prarodiče slavili nedávno padesáté výročí svatby. Za celý oběd o tom sice nepadlo ani slovo, ale bylo to… hezké. Pamatuju si telefonát se  ségrou, šestnáct jí tak tehdy bylo. V breku a zoufalství mi vyprávěla, jak by si nikdy nemyslela, že to řekne, ale jak si strašně přeje, aby se rozvedli. Pamatuju si na hádky, křiky, na ticho. Pamatuju si na večeře. Byly jsme teenagerky a máma vymyslela, že pět členů rodiny je ideální počet – odteď bude každý den večeři vařit někdo jiný. Měli-li jste pravidelnou službu ve čtvrtek a zrovna byl někde mejdan, bylo třeba si ji prohodit. Fungovalo to. Pak jsme z domova odcházely. Večeře mizely. Až zbylo jen úterý a středa a jednou vařila máma tátovi, jednou on jí. Beze slov. Rozdělené jídlo v ledničce, vzkazy na stole, kam odjeli, co je k jídlu, tedy byla-li zrovna úterý či středa. Symbolika jak z filmu. A teď slavili, v klidu a nedusně, padesát let bytí spolu. Ptal se mě můj student, jsou-li šťastní.

středa 4. května 2016

Taková obyčejná zkratka

„Ta zkratka ATM (bankomat) něco znamená?“ ptá se studentka a pedagožka je nadšená, jaký mají zájem. Ještě probere, jak slovo „zkratka“ přeložit a že je rozdíl, střiháte-li to přes trávník, nebo zkracujete slovo. V tu chvíli už ale začíná tušit, že „automated“ a „machine“ zvládne, na to téčko uprostřed, na to si ale nevzpomene. I co, je puštěný počítač, je puštěný projektor, flexibilní, neješitná pedagožka bez rozpaků přiznává svoji nevědomost (ostatně stalo se to za ta léta její druhou přirozeností), zadává do vyhledávače, žádný problém, první odkaz ji zachraňuje – je to „teller“. Minimálně ona si to teď už snad bude pamatovat. Směle se pouští do další látky. Ale co to, někteří studenti rudnou, s podivným úsměvem pokukují po sobě navzájem, po ní. Nenápadně zjišťuje, jaká část těla se odhalila, co prosvítá, co se roztrhlo, co si polila. Pak se znovu koukne na zeď. Druhý odkaz: ATM jako označení sexuální praktiky! „To řeknu doma, co jsme se dneska učili,“ zní z lavic.

pondělí 21. prosince 2015

Fernando Krapp

Kdyby se mě někdo ptal, co si spojuji s Vánoci, vzpomněla bych si na všechno podstatné a pak na loupání spařených mandlí a rozhlasové hry J. Nikdo se neptá, netelevizní dětství znamená nerozplývat se nad pohádkami a k loupání, pečení, uklízení, restům a tak dále pouštím si někdy pěkné drsňárny. Jako třeba dneska – Fernando Krapp mi napsal dopis. Téma dávné, milionkrát obehrané: Žena je nucena provdat se za muže, neboť jejímu otci pomohl z dluhů. Ona se do něj ale zamiluje. A on? Necita, ješita, manipulátor, tyran. On přeci nebude žít to, co se píše v románech. Navzdory obehranosti ale nedokážete odhadnout (alespoň já nedokázala), jak se vše bude vyvíjet. A potom ten závěr! Dvakrát jsem si ho pustila. Přesně tohle mám ráda, stylizaci, ale ne takovou, abych příběhu nevěřila, nenašla si paralely. Geniálně zahrané – Trojan, Myšička, Dočkalová, Lábus. Rozhodně nevánoční a ke slyšení do 25.

Nemáme dost

Nechtěla jsem to dělat. Nechtěla jsem otvírat debatu o uprchlících. Měla jsem strach, že se pohádají mezi sebou, se mnou, se sebou uvnitř sebe. Často je provokuju, říkám věci, které si tak úplně nemyslím, jen abych je dovedla…ke slovům, k argumentaci, k přemýšlení. Abych vyprovokovala sebe. Taky k přemýšlení. A oni to, většinou snad, chápou – že nejde zrovna o můj názor. Bála jsem se, že by to tak teď nemuselo být. Pak na tu debatu stejně došlo. Způsobem, který mi připadal laskavý, potenciálně nehádavý. A přišel argument, na který jsem (naivně) připravená nebyla. „Nemáme dost pro sebe,“ zaznívalo z jejich úst opakovaně. Zaznívalo uprostřed luxusu a vysvětlit opak nešlo… Vsuvka: Jedna česká televizní stanice, vyprávěl mi někdo, vysílá vánoční soutěž o limuzínu Jaguár, ve které lidé hlasují, zda si přejí zařadit do slosování o auto, nebo zda ho nemá získat nikdo a má být zničeno. Nemáme dost pro sebe. Konec vsuvky, konec mravouky.

neděle 20. prosince 2015

Krása a zmatenost



Stará nádraží, lihovar a ledárny, pivovar, sklady a továrny, hangáry… Výstava fotek Hynka Glose v Nikon Photo Gallery na Újezdu. Brownfields zní to slovo, ale představte si jiná, ta z první věty. Na chvíli vejít, zastavit se, pobýt, jít dál. Stavby nefunkční, v dezolátním stavu, já z nich ale nedokázala být smutná. Industriální krása, často ve slunečním světle. Na Karlově mostě pak neprůchodno, naše oblíbená vánoční kavárna za divadlem zavřená, možná navždy. K tomu všichni zmatení. Psal mi kamarád, že neví, zda dorazí do hospody, ale případně ať od něj všem určitě popřeji všechno pěkné v roce 2017. (? aneb jak nenápadně naznačit, že nás alespoň rok nechce vidět J). Psala jsem já Jáchymu Topolovi, jestli by nemohl vyprávět o Revolver revue a samizdatu na našem dni plném přednášek a workshopů – 9.2. A on, že děkuje za pozvání, ale musí se omluvit, protože v lednu (!) je mimo Prahu. Snad ty Vánoce ve zmatku nepropásneme.

středa 9. prosince 2015

Mele se to

Pocity všelijaké. To když vám vyjde překlad knihy. Konečně! Knížka je to lákavá. Dobrá? Ne zase tak docela. Žádná tragédie sice, zklamání ale jo. To vám máte chuť postavit se v knihkupectví do sekce novinek a ty, co po ní sáhnou (ano, zdá se být ideálním dárkem po stromeček), přemlouvat, že jim ji snad raději zapůjčíte. Zároveň chcete, aby se prodávala.… Pocity jiné. Třeba když dostanete adventní kalendář! „Vy jste měla to neúplný dětství, chtěli jsme vám to vynahradit,“ říkali studenti, když mi ho předávali. Je obrovský, žádné čtverečky, ale hned celé figurky v něm. Pečlivě vybírali, abych tam měla hodně kvalitní čokolády. Když ho vybraný jedinec přinesl do školy, uvažovali prý chvíli, jestli si ho raději nenechají J. Ne nepřemýšlím, jak si teď ve třídě nenápadně postěžovat, do jaké země jsem – já chudinka – ještě nikdy nedostala letenku (jak tipují mí sarkastičtí kamarádi), To spíš dumám, jak se jim odvděčit. Autorské výtisky jim každopádně rozdávat nebudu.