Řeka plná krokodýlů

Je jenom jedna věc, na kterou dokážu utáhnout fakt všechny studenty. Posaďte se, poslouchejte: Dívka Abigail a její milý Gregory žijí na opačných březích řeky plné krokodýlů, most vezme povodeň. Abigail zajde za převozníkem, ten chce, aby se s ním vyspala, pak ji prý převeze. A. se zděsí se, to ne, běží za maminkou, ta ale poradit odmítne, jsi dospělá, holčičko, to si musíš vyřešit sama. Převozník znovu na scéně, Abigail s ním stráví noc, on splní slib. Ona milému vypoví, co udělala, Gregory ji odkopne. Zhrzená se vydá za kamarádem Samem, ten se ji vydá pomstít, Gregoryho brutálně zbije. Abigail se směje.Víc se, milí studenti, nedozvíte, každý sám si napište pořadí, jak morálně se postavy podle vás zachovaly. A teď se pokuste ve dvojicích dohodnout na společném pořadí. A teď ve čtveřicích. To už nejde. Hádají se ještě po hodině. Pořadí se jim bude během života měnit. Asi. Mnozí mají matku jako morálně nejlepší. Mám radost. Anglická verze zde.

Nenazvaný

Těžko se temno v mysli přiznává, ty chvíle, kdy se vyžívám, lebedím si v myšlenkách hnusných směrem k druhým. Jen k pár lidem, jen někdy, pořád dokola. Podivná závislost, bere sílu, čas. Učím se je přetrhávat. Drží pevně. Bolí to všemi směry, polehoučku polevují, když neutnu teď, umořím se jimi.

A pak je taky krása. Jsou milovaní. A nenapětí. Je hudba třeba. Když jsem Madeleine Peyroux slyšela poprvé, byla to přezpívaná Cohenova píseň a bylo to divné, Tango pouštím si teď každou chvíli.

Učím se neválcovat, snažím se soustředit. 

Nejsem si jistá, že jsem to někdy uměla. 

Hledám maličkaté maličkosti. 

(Pod)zimní

Léto končí s kroky po schůdkách, když nesu tílka a kraťasy do horních polic bytu, podobně jako noc začíná, když si člověk sundá brýle, alespoň tak to v autobuse do Albánie tvrdil nedávno Marcel, nedávno může být i před rokem, chcese-li, tohle slovo neexistuje, já vím. Stromy ještě nejsou potrhané zrezavělé deštníky, ale mě podzim v myšlenkách přenáší k Baltu. Tolikrát jsem tam zas nebyla, aby musel, ale dělá to. Déšť padá na moře. Předevčírem v knihovně sáhla jsem po Zimních rybách, devět povídek, dlouho, dlouho jsem nebyla tak zasažená. Balt je všechny spojuje, ponuro venku i uvnitř lidí, postavy něco zažívají a zároveň myslí na své problémy doma, střihy mezi minulostí a teď, lodě, sníh, zásahy do duše, popisy detailů, přesně odhadnuté, co si čtenář může domyslet. Klid, klid a najednou lup ho, co se to dozvídám? Do toho ještě výborně úlomky z historie, rozdělené Německo (to hlavně), útěky z východu, vzpomínky po sjednocení. Lituju, že učítám, ale užívám.

Tak jo, tak existují

Mívala jsem podezření, že první vzpomínky neexistují. Takové ty údajné ze dvou let věku a doby okolo… ty já měla vždycky za vytažené, silou vůle do paměti vyprošené z dávných fotografií, amatérských záznamů na kameru, na magneťák, z vánočních vyprávěnek typu „to ty ještě pamatovat nemůžeš“. Pak jsem se zeptala studentů. A začala na tyhle vzpomínky věřit, navíc pochopila, proč já je nemám – málo jsem padala! Oni si pamatují stoličku v koupelně ujetou pod nohama, scénky z nemocnic, krev, kterou z nich smývali ve sprše, cizím snowboardem proseknutou helmičku. Taky povodeň sahající do půlky pneumatik. Jedna je úplně klidná. „Fascinovaly mě tlačítka ve výtahu. Pamatuju se, jak jsem v ohrádce a takovej tlačítkovej panel maluju na zeď. A pak si hraju, že jedu.“ Mě zas fascinuje a dojímá ten obraz v jeho hlavě. 

K tématu dětství dneska viděný film Chlapec a svět. Brazilský, animovaný, výtvarně, hudebně nádherný, radostně mrazivý.

Máša

Tabook! Tolik toho tam a většinou velká síla, v malých věcech, někdy ve velkých. V pozdním odpoledni vtěsnám se dozadu na pódium, aby se lidí vešlo víc, na jakýsi kufr, přede mnou stoleček, u něj Máša Gessenová. Autorka Muže bez tváře, knihy o Putinovi, mluví výborně, pěkné to není. O sankcích, které jsou správné, protože s diktátorem se neobchoduje, ale naprosto k ničemu. Pád rublu, zhoršující se ekonomika, nic nepřiměje občany země obrátit se proti prezidentovi. Myslí si ona. Vždycky budou hledat vinu jinde. Evropské země by ale mohly pomoci, mohly by dávat azyl exulantům stíhaným – bitým, mučeným, zabíjeným – kvůli sexuální orientaci. I Jižní Afrika to dělá, v Evropě nikdo. „Zatímco západ přemýšlí, Putin koná,“ zní jedna věta. Mluví o cenzuře, která vychází už i zdola, o lidech, kteří nahlašují, co kde kdo dělá špatně. Z jaké že beletrie to člověk zná? Ona odešla do Států, když začalo hrozit, že jí odeberou děti, jako prvního adoptovaného syna. Ostych ji vyfotit.

Anděl a dítě

Z Roztok do Únětic a zpět, Tichým údolím, šli jsme nějakých pět kiláků téměř jako celodeňák, protože cestou bylo hřiště a krásné vily, přelézací stromy přes potok a stráň, na kterou holčička vylétla, ale už se bála dolů, a spoustu přítulný psů a neuvěřitelný hospodský U Lasíků. Sehrál vtipný divadelní výstup a měl výborné koláče a malinovku, ale my s sebou jedno dítě, které toužilo po smažáku, tak jsme pokračovali dál, našli – ač už je po hře – jeden z posledních minorských pokladů v dutém stromě, ale v pivovaru načekali se na jídlo snad hodinu, ba co hůř, smažák nebyl. A cestou zpátky zmrzlina na zahrádce, lavička, za ní prapodivná deska. Ohlédla jsem se a uviděla je – anděla a dítě! Mám z nich radost. Vidíte je? Je tam taky nebeský žebřík, snad lano provazochodce, dost možná je to jeho dítě. Varianta do hněda připadá mi trošku reynkovská. A protože průnik čtenářů tady a na FB je přibližně dvoučlenný, kopíruju bez skrupulí sama sebe. Obrazy jen tak mimoděk.

Někdy jde ekologie pěkně na nervy

Prý se naší době říká éra cirkulární ekonomiky, co jeden vyhodí, jiný měl by zužitkovat, z elektronického smetí vydolovat zlato a měď, bioodpadem vykrmit larvy jako potravu ryb, psát na jednostranně potištěné papíry. První dvě neumím, třetímu se věnuji intenzivně. Neúnavně křižuji Prahou, od kamarádů v nakladatelství a nejmenované televizi vyzvedávám kupky a kupy a štosuji je ve škole. Studenti tyhle papíry milují. Co na ně vytisknu, je v podstatě vůbec nezajímá, okamžitě otáčejí na druhou stranu, zjišťují, kdo ve třídě má další stranu korektorské verze dávno vydaného románu a teatrálně deklamují texty večerních zpráv. Někteří kolegové si berou pro vlastní děti na kreslení, prý že je spotřeba vysoká. Možná se jim jednoho dne stane to samé, co Lence: Její děti si přály k Vánocům každé vlastní balík BÍLÝCH, NEPOPSANÝCH papírů. Ano, cirkulární ekonomika je pro malé tvůrčí osobnosti někdy neskutečně frustrující. Na druhou stranu snadno vyřešíte dárky.