V bistru
jménem The Place sedí každý den muž. Nevíte, kdo to je. Ďábel? Bůh? Lidé za ním
přicházejí a žádají splnění svých přání, někdy životně zásadních, zachránit
blízkého, zachránit pro sebe, jindy směšná, banální. A on říká „To by
šlo.“ Jenže nic není jen tak, žádající dostane za úkol vykonat něco hnusného.
Něco zlého, zásadně nepřijatelného. Co pak? Kývá, couvá, odmítá, zvažuje, vrací
se, mění přání, koná jen tak napůl, lže, znovu zvažuje… Místo
splněných přání režiséra Paola Genovese, toho, co natočil Naprosté cizince. I v Místu
je jako v Cizincích určitá schematičnost, ale hříčkou není, ani komedií,
jak film někde inzerují. Není ale ani jen drsný, svým způsobem zvláštně
smířlivý, chápající, nadějný. Viděli jsme ho včera a mě nějak pasuje k silvestrovskému bilancování. Jsou v něm otázky. Co jsme schopni obětovat, kdo
nás k čemu nutí (nebo si to jen myslíme?), co si přát, jak si přát, co
pro to udělat, co vzdát, co zlého v nás… Nebo úplně jiné. Vše jen v onom bistru, v rozhovorech. Někdy od
půlky jsem si přála, aby měl otevřený konec, což se mi nakonec částečně
vyplnilo a mám ho v hlavě a říkám si, jestli to bylo dobré přání. Asi jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat