Podoby Vánoc

Dětské Vánoce měly podobu něžných přání – „chci jehlu, o kterou se nepíchnu“ –, „kandidovaného“ ovoce ve vánočním pudinku, reakce „Živýho?“ na zprávu o tom, že bratranec dostal ježka v kleci, a absurdního pobavení, že pan premiér-nepremiér má taky cosi společného s OLAFem. Já ve snaze obohatit sváteční stůl vytvořila jako doplněk druhou verzi bramborového salátu s červenou řepou (a vajíčkem, kyselou okurkou, cibulí a jogurto-majonézou) a opět, co se vánoční stravy týče, šlápla vedle. Pro devítiletého vybrala Babičku drsňačku, abych slyšela „Jé, tu už mám“, a to jsem byla ješitně pyšná, že zrovna o jeho knihovničce mám přehled. A na den, na který jsem věnovala ségře bioložce lístky do divadla na hru s grantově-genetickou tématikou, že pohlídám děti, jsem sama dostala lístek na Collegium 1704. Přesto neironicky, bylo to moc pěkné. Dospělé Vánoce měly podobu nočních hovorů o kandidátech, za čtrnáct dní to přijde, o strachu, co se může stát, když tolik lidí v bublině prohlašuje, že první kolo je od toho, aby si volili svého ideálního, ve druhém pak prý už určitě budou Drahoše. Jen aby to šlo.