Ivana
procházela v hlavě večírkové dospělé a pro každého brala víno a pak pro jistotu
ještě jeden vánoční pudink, protože co kdyby… a ono opravdu ano, bylo jich
nakonec o jednoho víc, anglický pudink dostala jsem já. Víno prý jindy. Hodil
se, dneska jsme s jednou třídou postávali u mikrovlnky, že si ho ohřejeme, aby viděli, aby poznali, pěkně podle návodu – dvě minuty, chvilku počkat a pak ještě dvě minuty… a pak vyšlo
najevo „co kdyby“ číslo dvě. Ne, nebylo jich víc, nenastoupil nový student, ale většina nejí hrozinky! Z těch pudink skládá se zejména! Nadšení, že nesu něco k jídlu, mírně pohaslo. „Takhle vypadá naše
angličtina vždycky,“ sděluje se smíchem jeden student návštěvě, spolužačce „z lepší“ skupiny. „Proto nic neumíme.“ Myslel jídlo a hry, že se vždycky máme takhle, a byl v tom humor a povzdechnutí a popíchnutí
směrem ke mně. Něco umí. Ale mohli by víc. Ale jak to má člověk zařídit, když v každé
třídě bývá pár výborných a pár slaboučkých a ti ostatní jsou na tom přibližně
stejně, ale vy někde uprostřed musíte udělat „řez“. “.
A bytí v „té druhé“ skupině někdy nepřebolí. Ani přes Vánoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat