Osmdesát osmdesátých

stránek z osmdesáti knih. Dárek, co ho můžete dávat zas a znovu různým lidem. Ke čtyřicátinám, padesátinám…  Mému obdarovanému bylo 80 na jaře, nestihla jsem to, v červnu dodatečný oslavný víkend na Šumavě, nestihla jsem to… A to jsem měla prosím pěkně ideální výrobní podmínky, školní knihovnu u nosu a kopírku/skener za rohem. A přece až teď, a přesto ocenil. Ono je to už tedy dost zajímavé vyrábět, když konečně seberete síly, přemýšlet, co dotyčný rád kdy četl, co jako dítě, k čemu se vracel, co sám napsal, z čeho se učil, na co nadával. Foglar, Remarque, Havel… organická chemie. A druhá fáze zábavy nastává, když zkoumáte, jak moc jsou ony 80. (40, 60.) stránky typické, jestli se zrovna na nich objeví „my hoši, co spolu chodíme“. Třeba. Některé novely a básnické sbírky a divadelní hry už osmdesáté stránky nemají. Farma zvířat ze hry, Máj ze hry. Ve školní knihovně berete do ruky různá vydání a zvažujete, která osmdesátá bude lepší. Lehčí. Nebo těžší. Na druhou stranu každé kopie napsat řešení. Zabalit, darovat. Těšit se z údivu. Prý jestli jsem to nechala udělat. Ne, není to díra na trhu, tenhle dárek musí být hrozně přesně osobní.