Mám kolegu. Učí dějiny, učí i moderní dějiny, omílané tvrzení,
že o nich se studenti na střední škole nedozvědí, ho vytáčejí. Učí je dobře.
Zanedlouho mu v Akademii vyjde dizertace o 3. odboji. Volil, světe div se,
prezidenta, co ještě pořád sedí, spíš tedy vrávorá, na Hradě, tenkrát před
volbami ho hodně obhajoval, pak sice, už ani nevím, jakého prezidentova činu se
to týkalo, prohlásil, že to je i na něj moc, co si myslí teď, neptám se.
Každopádně ještě před létem dost kladně hodnotil kobliháře. Koho volil, to se
můžu jen dohadovat. Mám Petra moc ráda. A vždycky si na něj vzpomenu, když
někdo někde prohlašuje, že voliči A.B, SPD, komunistů (případně „a tak
dále“), žijí někde úplně jinde, určitě ne v Praze (když jsme zrovna z Prahy),
rozhodně ne v našem městečku za Prahou, u nás jsou
výsledky příkladné. Jak psala jedna kamarádka na FB, jsou to přátelé přátel,
které mi v přátelích nemáme, a kdyby snad, ať si nás okamžitě odstraní. Rozdělení společnosti se bojím snad ještě víc než A.B a T.O
samých.
neděle 22. října 2017
čtvrtek 19. října 2017
Den před.
Má radost, že mě vidí. Akorát, že
nevidí. Už deset let před očima tmu, odžitých šestadevatesát let, u ucha
věčně rádio. Objasnila mi, jak to teď vypadá v Katalánsku, že ho Španělsko
nechce pustit kvůli ekonomice, že je tam obrovská továrna na krevní plazmu, z toho
jsou tak bohatí. Říkala jsem jí o dokumentu o Soně Červené, jé, tu ona zná
osobně, říkala jsem jí, že jdu na večer Seifertovy poezie, jé, tomu
recitovala na jednom večeru v knihovně, moc děkoval. Volit původně nechtěla,
dyť o nikom nic neví, dyť je nezná (a co to rádio?), jó, to kdyby si o někom
byla jistá, že to bude dělat pro republiku… Nahmatává šuplík, podává mi modrou
obálku, nechala to na dceři neteře, ví, jak smýšlí, tak bude volit stejně. Mám
se tam podívat. Nechce se mi. Trvá na tom, alespoň jí řeknu, co je uvnitř.
Bojím se? S jejím životem to komunisti být nemůžou. Nejsou. Ani koblihový
pán, ani šikanovaný, ubližovaný obhájce všeho českého. Už se tolik nebojím.
Ráda za její lístek nejsem ani trochu, podruhé se naléhavě ptá, jestli výběr
schvaluju. „Ano, to je slušná strana,“ kývnu. Oddychne se.
pondělí 16. října 2017
Suchý konce, divadlo A Tabook II
Kdykoli se na jevišti
objevil představitel Františka Krále, paní v první řadě na balkóně, co
jsem ji měla v periferním vidění, se zatetelila. Několikrát neodolala a
zamávala, ačkoli ji sousedka upozornila, že on ji vidět nemůže. „Ne?“ podivila
se trošku moc nahlas, vyděsila, protože si postavy v jedné chvíli začaly
mocně zavdávat slivovice, uklidnila, až když ji šeptem ujistili, že je to
jen voda, při děkovačce už to ale rozjela naplno. Že nemával zpátky, popadla
berli opřenou o zábradlí a mocně kynula k jevišti. Konečně! Nešlo nevidět,
ke komu patří. „Jo to je stará Králová,“ poznamenal chápavě pán za mnou. Každý
si chodí na ty své. Já se například zařekla, že nebudu (skoro) kupovat knížky s výjimkou
těch, co je napsali či přeložili kamarádi a známí. Abych si pak uvědomila, že
je to podobné, jako kdyby člověk vystudoval DAMU a pak prohlásil, že do divadla
půjde jen tehdy, když zrovna nebude vystupovat nikdo z oboru J. Tak teď Lenka Sobotová a Suchý konce.
Povídky o vztazích (já to klišé fakt napsat nechtěla), pošramocených ideálech, s nadhledem, ironií a nádhernými detaily. Ale ať ofotím cokoli, není to ono – číst celé chce to. |
neděle 8. října 2017
Školství prý rozumí každý
Souhlasím, skoro každý. Dělá už mi dost práce nevyskakovat na věty typu „on
každý absolvoval základku a střední, tak si teď myslí, že do toho může kecat“. Nebo
„já taky neradím automechanikovi, jak mi opravit motor“. Jenomže! Motor bude
nejspíš fakt daleko líp chápat on, my ostatní tak můžeme veškeré herecké nadání
vložit do imitace zvuků, co je slyšíme cestou z kopce. Rodiče i jiní jsou naopak někdy většími odborníky na příslušný obor,
co mi ale připadá ještě důležitější, většinou lépe vědí, jakým způsobem se
jejich dítě nejlíp něco naučí, že takhle by látku sami nepochopili, ba co víc, nežijí ve skleníkovém prostředí školy a je
jim jasné, co naučené později potřebovali, na čem stavěli, co bylo
úplně k ničemu a čeho se jim nikdy nedostalo. Jasně, neobhajuji agresi a chronické stěžovatele. Ani neříkám, že by se mělo učit přesně podle pískání zvenčí, ono to ve skutečnosti ani nejde, každý by chtěl totiž trošku
něco jiného. Přesto si myslím, že řešením není na školy a učitele netlačit.
pondělí 2. října 2017
Červená. Soňa.
Jednou jsem se zeptala v Americe
Voskovce: „Jiříčku, are you happy?“ „Happy I’m, ale štastnej nejsem,“ řekl
mi. O tom, jak si na konkurz
k Voskovcovi a Werichovi vzala s sebou pro štěstí svého zlatého
kokršpaněla. Jak úplně jiného pejska rychle strčila do auta a jen s ním a
kabelkou ještě rychle projela přes už zavřený Checkpoint Charlie. Kluk
pohraničník s nádhernými hnědýma očima ji tehdy pustil pod příslibem, že
se za dvě hodiny vrátí a že je to naposledy. Bylo. O spoustě dalších věcí. Ten
dokument je geniální, taková kronika dvacátého století a ještě o kus dál. A
kromě jinýho hrozně zajímavý barevně. Jestli se na něj nedostanete do kina,
doporučuju Aerovod, je tam spousta filmů ke stažení za poplatek, kdo chce
ulevit svědomí alespoň někdy J. Sommerové Červená „pouze“
jako stream, na koukání a dokoukání máte dva dny, vůbec nemám čas a měla bych
dělat úplně jiný věci, ale já si vám to snad dám ještě jednou. Zůstala jsem sama a z té samoty jsem
obnovovala své síly.
neděle 1. října 2017
Tabook I
To si takhle odjedete do Tábora. Na Tabook. A
tam řešíte v podstatě jediné, totiž jestli je lepší vidět z různých besed
kusy, zažít vyprávějící hosty, vtisknout si je do paměti, a popoběhnout dál, nebo
si počkat, užít pěkně do konce a jiné minout úplně, nechat si převyprávět, což nikdy
není ono, znáte to. Lev Rubinštejn, ruský básník, popisuje poeticky i
přímočaře drsně, jak se mu žije v dnešní Moskvě, o pár ulic dál dává Jean-Claude
Mourievat hádanku ze své Řeky, která teče pozpátku: jsme dvě sestry, jemné jak
křídla motýla, přece ale dokážeme zařídit, aby zmizel svět – kdo jsme? Bodlo by
občas něco sníst a jsou i jiné potřeby, ale že první nestíháte, druhé pozbývají
na akutnosti, cukrárnu přesto do programu nějak vmáčknete. Starší dámy a mladý
pár u vedlejšího stolku nejde neslyšet, dostáváte sprchu, rychlé vystřízlivění
z tabookové atmosféry, rozmetaná chvilková iluze, že svět je v pořádku
– tak hnusné odsouzení emigrace Jana Třísky bych si nikdy nedokázala vymyslet. Já
vím, nemám chodit do cukrárny!
Zpátky k iluzím. Za okny se čte poezie. |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)