E-den, droga i ráj

Baobab má edici 13 a půl, v ní vyšel i E-den, knížka Francouzů Ollviera a Clarinarda. Příběh z budoucna, Evropa rozdělená na Evropskou a Ruskou federaci, babičky znalé IT, doba zničené přírody i měst obydlených lidskými troskami, Chartres třeba, zóna šest, kam slušný člověk, nevinné dítě, nikdy nevkročí. Tedy pokud nikdy nezatouží po droze, což se může stát hned a nečekaně, i synkovi policejního agenta, který se právě na potírání drog zaměřuje. O téhle neví nic. E-droga, lidé upadají do hlubokého kómatu, nedaří se je probrat. Metafora virtuálna. Těla v nemocnicích, ale v představách setkávají se předávkovaní ve světě, který je po všech stránkách krásnější, oni dokonalejší. Návyk vzniká s první dávkou. Nanoboti v mozku. Dělalo mi trochu problém vypořádat se – jako v mnoha jiných knížkách pro větší děti – s určitou schematičností (drogám propadají děti, na které nemají rodiče čas, a podobně) a asi i nepropracovaností postav, zkratkovitosti, Ollivier zřejmě knížky dost chrlí. Ale na výběr to dětem dám, to rozhodně, napínavě, varování netrčí z každého řádku, střídavě pohled dítěte a otce, akce, krásné vztahy. Chvilkami i mráz na mých zádech. 

O čem to je? A jak se na knížky ptát?

„Ale paní učitelko, na tý knížce na obálce je napsaný, o čem je,“ hlásí jeden s potutelně-vítězným úsměvem. „Pšššš,“ naštvaně zasyčí jiný ve strachu, že když mi to takhle „prozradí“, nesfouknou čtenářský deník tak snadno. Inu, nesfouknou. Teď zase já prozrazují, že na knížkách i na webu tisíckrát najdou obsah. A že o něj jde jen trochu. Kde najít vlastní pocity? Pomalu trénovat. Jak knížka začíná a jak končí? Byl jsi s koncem spokojený? Zajímalo tě, jak dopadne? Jak to autor dokázal, že jsi neztratil zájem, čím tě zaujal? Zapůsobil na tebe jeho jazyk? Která místa jsou zvlášť působivá? Co řekl autor knížkou o životě? Co z toho je důležité pro tebe? Jaké nové názory máš teď, když jsi knížku dočetl? Jak se v průběhu měnily jednotlivé postavy? Jak ovlivnily jedna druhou? Co bys udělal jinak, kdybys byl v kůži některé z nich? Dokážeš se s některou ztotožnit? Kterou máš rád a proč? Připomíná ti některá člověka, kterého znáš? Jednaly postavy věrohodně? Proč  ano, proč ne? Co jsi se naučil z toho, jak se postavy chovají a přemýšlejí? Zažil jsi něco podobného? Takhle a podobně se ptát, ne na všechno, po kouskách. A nemusí číst nutně co, co kdysi my.

Zpověď Jonatána Papírníka

Snad že mám své zkušenosti s imaginárními kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte – školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě neexistují slova?

Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím. Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.

Prašina Vojtěcha Matochy

Potřebovala bych přečíst tak knížku za den. Možná dvě. Spíš tři. Nějakou o tom, jak zvládat divoké kluky bez toho, abych na ně řvala. Každou chvíli. Jim je to za chvilku fuk, možná už hned, já výčitky. A k tomu literaturu, co by měli číst oni. Jasně, tu jsem mohla mít načtenou dávno. Jenže nemám. Je to fajn, když vás platí za to, že znova s Danym prožíváte Prima sezónu (a zase mu to u žádný tý holky nevychází), ale nějak to nestačí. Tak teď chytám tipy, kde se dá, čtu taky tam. Nedávno výbornou PRAŠINU. O fiktivní části města bez proudu, bez mobilního signálu. Tímhle když se snažíte nalákat ty kluky, zbystří. „To bych nevydržel,“ křičí. Foglarovská zase tak moc není, dobrá moc. Dobrodružství, nejasno, co děti vlastně hledají a proč, výborně zachycené klukovsko-holčičí kamarádství (a pod povrchem… že by láska?), zrada kamaráda, výčitky, boj proti „developerům“ (nepojmenovaným, ale jo, jsou to oni), nostalgie po starých časech, dobře vystavěné napětí, reálie Prahy, úplně věříte tomu, že Prašina existuje, někde v kopci nad Karlákem, hned byste tam šli.Zlobit nepřestanou, ale bavit by je to mohlo. I ty hodný dětí, jestli někde jsou. 

Z přečteného, z viděného

Útlá knížka Miloše Doležala Jízda na skle ochcanou strání. Podle jednoho obrázku, zážitku z dětství, prozrazovat nebudu, ale příhoda je to pěkná, hořce vtipná, uvěřitelná, bolestivá, symbolická. Mám ráda tyhle vzpomínky ve formě střípků, víc než ucelené texty, ačkoli nechápu, jak přesně se píší, dětským pohledem dospělého, ten nutně zná souvislosti, které dítě nemůže. Co jsou doopravdické vzpomínky, co přídáno? Asi nezáleží. Poskládáno, pointováno. První třída. Školní budova stojí na náměstí – bývalý okresní soud, k němuž byla zezadu přilepena věznice, ve které bydlí školník a nachází se sklad civilní obrany. Lepší obraz školského systému nemůže být.

A v Galerii Českých center v Rytířské výstava maket scén scénografky Ivy Němcové. Malinkaté „pokojíčky“, do sluchátek si můžete pustit kousky her. Zemřela v pětatřiceti, stihla hodně. Dělala i klipy (pro The Tap Tap), design, kostýmy k filmům (Gottland), interiér Café v lese. Zadní strany různých scén bývají všelijaké, v divadle, v životě. 

Osmdesát osmdesátých

stránek z osmdesáti knih. Dárek, co ho můžete dávat zas a znovu různým lidem. Ke čtyřicátinám, padesátinám…  Mému obdarovanému bylo 80 na jaře, nestihla jsem to, v červnu dodatečný oslavný víkend na Šumavě, nestihla jsem to… A to jsem měla prosím pěkně ideální výrobní podmínky, školní knihovnu u nosu a kopírku/skener za rohem. A přece až teď, a přesto ocenil. Ono je to už tedy dost zajímavé vyrábět, když konečně seberete síly, přemýšlet, co dotyčný rád kdy četl, co jako dítě, k čemu se vracel, co sám napsal, z čeho se učil, na co nadával. Foglar, Remarque, Havel… organická chemie. A druhá fáze zábavy nastává, když zkoumáte, jak moc jsou ony 80. (40, 60.) stránky typické, jestli se zrovna na nich objeví „my hoši, co spolu chodíme“. Třeba. Některé novely a básnické sbírky a divadelní hry už osmdesáté stránky nemají. Farma zvířat ze hry, Máj ze hry. Ve školní knihovně berete do ruky různá vydání a zvažujete, která osmdesátá bude lepší. Lehčí. Nebo těžší. Na druhou stranu každé kopie napsat řešení. Zabalit, darovat. Těšit se z údivu. Prý jestli jsem to nechala udělat. Ne, není to díra na trhu, tenhle dárek musí být hrozně přesně osobní. 

Suchý konce, divadlo A Tabook II

Kdykoli se na jevišti objevil představitel Františka Krále, paní v první řadě na balkóně, co jsem ji měla v periferním vidění, se zatetelila. Několikrát neodolala a zamávala, ačkoli ji sousedka upozornila, že on ji vidět nemůže. „Ne?“ podivila se trošku moc nahlas, vyděsila, protože si postavy v jedné chvíli začaly mocně zavdávat slivovice, uklidnila, až když ji šeptem ujistili, že je to jen voda, při děkovačce už to ale rozjela naplno. Že nemával zpátky, popadla berli opřenou o zábradlí a mocně kynula k jevišti. Konečně! Nešlo nevidět, ke komu patří. „Jo to je stará Králová,“ poznamenal chápavě pán za mnou. Každý si chodí na ty své. Já se například zařekla, že nebudu (skoro) kupovat knížky s výjimkou těch, co je napsali či přeložili kamarádi a známí. Abych si pak uvědomila, že je to podobné, jako kdyby člověk vystudoval DAMU a pak prohlásil, že do divadla půjde jen tehdy, když zrovna nebude vystupovat nikdo z oboru J. Tak teď Lenka Sobotová a Suchý konce.

Povídky o vztazích (já to klišé fakt napsat nechtěla), pošramocených ideálech, s nadhledem, ironií a nádhernými detaily. Ale ať ofotím cokoli, není to ono – číst celé chce to.

Tabook I

To si takhle odjedete do Tábora. Na Tabook. A tam řešíte v podstatě jediné, totiž jestli je lepší vidět z různých besed kusy, zažít vyprávějící hosty, vtisknout si je do paměti, a popoběhnout dál, nebo si počkat, užít pěkně do konce a jiné minout úplně, nechat si převyprávět, což nikdy není ono, znáte to. Lev Rubinštejn, ruský básník, popisuje poeticky i přímočaře drsně, jak se mu žije v dnešní Moskvě, o pár ulic dál dává Jean-Claude Mourievat hádanku ze své Řeky, která teče pozpátku: jsme dvě sestry, jemné jak křídla motýla, přece ale dokážeme zařídit, aby zmizel svět – kdo jsme? Bodlo by občas něco sníst a jsou i jiné potřeby, ale že první nestíháte, druhé pozbývají na akutnosti, cukrárnu přesto do programu nějak vmáčknete. Starší dámy a mladý pár u vedlejšího stolku nejde neslyšet, dostáváte sprchu, rychlé vystřízlivění z tabookové atmosféry, rozmetaná chvilková iluze, že svět je v pořádku – tak hnusné odsouzení emigrace Jana Třísky bych si nikdy nedokázala vymyslet. Já vím, nemám chodit do cukrárny! 

Zpátky k iluzím. Za okny se čte poezie. 

Chybí mi

Kaktus. Večírky, na kterých se mluví jen o knížkách a výstavách a koncertech a nových cirkusech a divadlech a filmech… Rozhodně ne o dětech a práci. A politice. O jídle taky ne, ani o hubnutí. Bývávalo. Kaktusy, kdysi jsem o nich psala, pořádala kamarádka, dlouho, roky, prapůvodně pro maminky na mateřské, to už pak dávno nebyla pravda. Byly výborné. Lenka nedávno chytla splín, že chodí málo lidí, že odříkají na poslední chvíli, nic naplat, že nás to bavilo i v pěti, ve čtyřech, ve třech… Tak bych potřebovala probrat přečtené, viděné (ehm, kdy já vlastně na posledy viděla film?!), slyšené. Hukot času od Barnese, Naprosté cizince (tak jo, viděla), Běžkařskou odyseu v šíleném slejváku na Letní Letné. A „Muži sa minuli“ v Dlouhé, to je hříčka, co se nedá moc rozebírat, ale je fajn, běžte na ni. Jak já moc nemám ráda, když muži hrají ženy a je to „děsná psina“, tak tady to funguje. Chybí, pořádala bych sama, jen přemýšlím kde...Ale ono se něco naskytne. Nebo Lenku přejde splín.

Bolavá

„Přestala jsem číst a momentálně pletu šály. Oranžovo-hnědou, hebkou růžovou, červeno-černou, temně zelenou a takovou žíhanou modrou…barvy si vybírám podle aktuální nálady… Až dokončím šály, možná zase začnu číst.“ Říká. V jednom rozhovoru. A pravdu má, nejde, mám pocit, zároveň číst knihy, chodit běhat, sledovat dění, starat se, něco tvořit, nebo jde jen po troškách, ve vlnách. Ve vlnách na šály. A že mi to zrovna teď vychází, číst a běhat, je spíš náhoda. „Ke dnu“ a potom znovu „Do tmy“, podruhé, málokdy čtu něco podruhé, teď snad, že jsem si potřebovala pojmenovat, v čem je lepší. Ve „Tmě“ úplně nevíte, čemu věřit, co je reálné, co fantazie, vypravěčka éterická víla a maniakální sběračka najednou. „Dno“ už pro mě trošku moc přesycené napětím, psaní dobré, ale ničím výjimečné, ale jak říkají hosté v tomhle rozhovoru o knize, pořád dobrý mainstream. To není odsudek, dobrého mainstreamu je prý pomálu, i když určuje úroveň kultury. Rozhovor doporučuju. 

Jasno lepo podstín zhyna

Slyšela jsem dvě knihovnice, jak se o ní baví, popadlo mě, nevím co, že ji hned musím mít. Tu knížku. Ten název. Přitom na první poslech  – „o týraném psu a chlápkovi, podivném samotáři, který si ho vezme z útulku“ – vůbec nic pro mě, ani trochu. Je výborná! Kniha, autorka - Sara Baume, překladatelka. Samomluvy k psovi, putování Irskem, tam a zpátky, stranou od lidí, ti ho odhodili – muže i psa, láska a strach, já vím, je to klišé, neuvěřitelně výtvarné a přírodopisné popisy krajiny. Tolik rostlin! Věty znějí. Přečetla jsem do tří čtvrtin a strašně nechtěla číst dál, ze smutku, jak si to učítám, ze smutku, jak to dopadne. Pak dočetla. Nádherný jazyk i stavba, motivy, co se opakují, některé vyvinou do tragédie. Třikrát opakovaná slova, jak v písni. A jak už jsem říkala, překlad krásný - Alice Hyrmanová McElveen. Rozhovor s ní tady, ten si přečtěte, i když jinak o ni třeba už nikdy nezavadíte. Žije v Irsku, chová spoustu zvířectva. „O ty otce jste se starala sama?“ – „Ne, se psem.“ Život má na román. A ten jí přeložený je anglicky „Spill simmer falter wither“.

Ti Poláci, 1. díl

Zasahuje mě poslední dobou polská literatura. Hodně. Pískový vrch Joanny Batorové. Slezsko, hornický Valbřich, odkud vyhnali Němce, sídliště, ženy jedné rodiny, tři generace, válka a všechno potom. Dlouhatánské, samospádné věty, čtu rychlejc, než nad tím myslím, raduju se z výborných metafor a z fantaskních obrazů. A do těch metafor a krásných vět občas, často, tak trochu mimochodem, prosakují hrůzy. Nebo jalová povrchnost. A polská společnost, antisemitismus, rasismus, mnohem víc. Někdy, tam kde sílí příběh, trochu slábne jazyk, kniha ale i tak výborná. 

A čtu Projekt: pravda Mariusze Szczygiela. Toho, co napsal Gottland. Krátké kapitoly, pozoroval, ptal se, na co si lidi v životě přišli, jakým střípkům velkých myšlenek věří, co je jejich pravda. Češi prý neunesou polský patos, proto nemáme literární reportáže. Snad a snad tam i je, já ho od něj ale beru. A fotky Lenky Faltejskové, doporučuju sledovat na FB! 

(Pod)zimní

Léto končí s kroky po schůdkách, když nesu tílka a kraťasy do horních polic bytu, podobně jako noc začíná, když si člověk sundá brýle, alespoň tak to v autobuse do Albánie tvrdil nedávno Marcel, nedávno může být i před rokem, chcese-li, tohle slovo neexistuje, já vím. Stromy ještě nejsou potrhané zrezavělé deštníky, ale mě podzim v myšlenkách přenáší k Baltu. Tolikrát jsem tam zas nebyla, aby musel, ale dělá to. Déšť padá na moře. Předevčírem v knihovně sáhla jsem po Zimních rybách, devět povídek, dlouho, dlouho jsem nebyla tak zasažená. Balt je všechny spojuje, ponuro venku i uvnitř lidí, postavy něco zažívají a zároveň myslí na své problémy doma, střihy mezi minulostí a teď, lodě, sníh, zásahy do duše, popisy detailů, přesně odhadnuté, co si čtenář může domyslet. Klid, klid a najednou lup ho, co se to dozvídám? Do toho ještě výborně úlomky z historie, rozdělené Německo (to hlavně), útěky z východu, vzpomínky po sjednocení. Lituju, že učítám, ale užívám.

Máša

Tabook! Tolik toho tam a většinou velká síla, v malých věcech, někdy ve velkých. V pozdním odpoledni vtěsnám se dozadu na pódium, aby se lidí vešlo víc, na jakýsi kufr, přede mnou stoleček, u něj Máša Gessenová. Autorka Muže bez tváře, knihy o Putinovi, mluví výborně, pěkné to není. O sankcích, které jsou správné, protože s diktátorem se neobchoduje, ale naprosto k ničemu. Pád rublu, zhoršující se ekonomika, nic nepřiměje občany země obrátit se proti prezidentovi. Myslí si ona. Vždycky budou hledat vinu jinde. Evropské země by ale mohly pomoci, mohly by dávat azyl exulantům stíhaným – bitým, mučeným, zabíjeným – kvůli sexuální orientaci. I Jižní Afrika to dělá, v Evropě nikdo. „Zatímco západ přemýšlí, Putin koná,“ zní jedna věta. Mluví o cenzuře, která vychází už i zdola, o lidech, kteří nahlašují, co kde kdo dělá špatně. Z jaké že beletrie to člověk zná? Ona odešla do Států, když začalo hrozit, že jí odeberou děti, jako prvního adoptovaného syna. Ostych ji vyfotit.

Wojciech Tochman: Pánbůh zaplať!

Říkám si, proč já pořád toužím po silnym románu, když můžu číst Tochmana, Poláka, novináře, jeho reportáže, co vám jsou literárními díly, jenomže kdyby je napsal prozaik, říkali byste si, proč si za každou cenu tak vymýšlí. Tochman nefabuluje, dávkuje ďahu za ďahou, až si ho musím dávkovat sama, tři příběhy na den, možná míň, boj smutku, že si to učítám, a touhy číst dál. Polská reportérská škola znamená psát literárně, víc se schovat, přece to ale musel zažít hrozně zblízka, lidé mu museli svěřovat dušeboly, držet se ho za ruku. Není to popis, je to děj.

Příběh manželského páru, jen prostřídané výpovědi jeho a jí, bez komentáře, příběh dítěte se znetvořeným obličejem, lidé z okolí se začnou bát, až když o něm slyší v televizi, prý budou stavět zdi, příběh člověka bez paměti. Místo „zaplať“ mohlo by být i „zaplač“, jak je to často i o pokřiveném, strašně egoistickém vnímání Boha. 

Kradu

Ale zase vracím zpátky. To jsem jen titulkem zvedla čtenost a první větou ji zase pohřbila. Ony všechny ty knihovničky na zastávkách, na plážích, v kavárnách, lesích a polích, on je to báječný nápad s jednou vadou na kráse, totiž že tam často končí obsahy sklepních krabic a druhých řad knihoven, Přiběh opravdového člověka, Poznej dobře svého psa a Bydlíme v roce 79’, knihy, co jsme nechtěli už tenkrát, jenomže přece je nevyhodíme, tak třeba někoho nadchnou. Nenadchnou. Občas se však najdou skvosty. A já pak přemítám, jestli si je člověk může půjčovat domů i z kaváren, nebo jestli je to dobře vymyšlený obchodně-intelektuální trik a čtenáři by se měli tři dny propíjet jídelním lístkem shora dolů a zpátky. V roli „roztržité učitelky“ dávám je nenápadně do kabelky a nosím pak zase zpátky, ale že nemám na kavárenské povalečství tak moc času, stává se, že je po čase vrátím někam úplně jinam. Taková mezikavárenská výpujční služba. Jestli by mi za to neměli platit.

Domýšlím ... nebo radši ne

Hrají to prý děti. A někdy já. Dívám se lidem do košíků a říkám si, co oni asi s tím… a jak stráví večer …a koho si pozvou ...a jestli mají děti …a fakt se to dá sníst za víkend?…a na co tolik oleje? J. Ne že by mi to toho něco bylo, ale fronta je fronta. Krabičák pro bezdomovce, smetanu, kysaný zelí a klobásu má paní asi na zelňačku, pětadvacet Tatranek pro starého pána (pro vnoučata určitě, nebo až mu bude smutno). A támhleta dvojice má ten rum nejspíš do cukroví (nebo ne?).  

Výborně hratelné také v knihkupectví. Jedna starší dáma procházela dneska malým prostorem krámku s knihami, na prodavače od polic a z koutů každou chvilku cosi zahalekala a vlastně ani nevadilo, že on mezitím obsluhuje jiné. Pro sebe chtěla Ladislava Klímu a taky něco o pražských kavárnách, když už je „Praha avantgardní“ vyprodaná.  Intelektuálka. A pak ještě „Dějiny pražských nevěstinců“! Pro syna. Inu, některé rodiny si snad raději ani nepředstavovat. :)

Chtěla jsem doporučit knížku, když už jsem v tom knihkupectví také byla. Tak bych to ráda dělala, úlomky dnů, zamyšlení a něco k užitku. Jenže! Další vyprodaná. Tedy spíš vyprodaný – „Kvítek karmínový a bílý“ od Michela Fabera. Tisícistránkový tlustoromán, podle všeho výborný, viktoriánská Anglie, hlavní hrdinka prostitutka, překladatel překládal deset let. Vada jen jediná, kniha není. Tak kdybyste ji ještě někde potkali, nebo až zase bude. V dnešní příloze Hospodářských novin kraťoučký, ale moc pěkný rozhovor s autorem. Dlouho jsem si říkala, že přehánějí ti, kdo tvrdí, že z denního tisku má už smysl číst jen HN. Ne že bych to stíhala, ale pomaličku měním názor.

Čtenář se musí umazat

Čtu 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygiela. Čtu a mám tu knížku pořád v hlavě. Název, obávám se, moc lákavý není. To už spíš jméno autora, který tak často výstižně, překvapivě píše o nás, o Češích. Tentokrát sebral reportáže své a svých kolegů, sestavil z nich knížku… a ta je neskutečně silná. Alespoň pro mě tedy. Ještě jsem sice nepřečetla všechny, zatím nadšená. Objevuji nečekané. V Polsku existuje, to jsem netušila, významná reportážní škola a navíc silná tradice, podle které reportáže často psali a píší výborní spisovatelé, Sinkiewicz například. Žurnalistické texty literárních kvalit. Polské reportáže jsou vystavěny na neskutečně jemných detailech a obrazech, fakticky v nich nenajdete téměř žádný komentář nebo názor autora vyřčený přímo, všechno je to meziřádkové, zatextové, zároveň tohle zdánlivě skryté nejde necítit, hrne se na vás obraz za obrazem, málo času na oddych, zůstávají, vracejí se, to nadechnutí, to musíte sami, já občas knížku odkládám, dávkuji...

Szczygiel cituje Wojciecha Tochmana (nebudu předstírat, to jméno jsem neznala, prý jeden z nejznámějších reportérů střední generace): „Musíme se snažit psát tak, aby čtenáře přešla chuť.  Aby ho to zabolelo, aby pocítil strach, mráz nebo smrad. Aby se ušpinil, pozvracel nebo rozplakal bezradností. Bylo by dobře, kdyby se čtenář aspoň na chvíli vcítil do kůže hrdiny. Aby se zachvěl a přitom ho napadlo: tohle se může stát i mně.“ (A přesně tak to dělají. Až na to zvracení zažila jsem snad vše.)

            A ten text nahoře? To autor (v tomto případě editor sbírky) potřeboval ukázat, nakolik je polská společnost ovlivněna americkými seriály, konkrétně (pro mě jakousi) Dynastií – odtud Krystal, v reportáži o tom, jak se lidé nechají zlákat firmou Amway. Obraz! 

Knížka proti nudě!

Díru do světa literatury s tím pravda neudělám, ale radost mám, to zase jo! Dneska v balíčku Knížka proti nudě, co jsem ji loni v létě překládala. Hry, hrátky, hříčky pro mrňata a větší děti pro chvíle, kdy po ruce nemáte nic speciálního a jim už s vámi dochází trpělivost (o vás bohužel nikdo nemluví J) – ve frontě, v čekárně, v obchodě, v autě … . Ne že byste nějakou tu aktivitu nevymysleli sami, někdy se ale hodí, že už je vymyslel někdo za vás. Všechny nejsou prudce originální, ale některé, které jsem neprofesionálně prozradila ještě před vydáním, se docela „chytly“. Ttřeba tahle:

Jsou tam ale i přemýšlecí, běhají, jazykové, tvůrčí, bláznivé i téměř intelektuální. Jo a „blinkací sáčky“, co jsem se nad nimi tak napřemýšlela, tak ty nakonec zůstaly:

Na druhou stranu z původní američtiny musely některé zábavičky zmizet. Třeba takové rozmazávání kečupu (jsem se rozhodla českým dětem důvěřovat, že v případě potřeby budou dostatečně invenční samy), nebo skoro celá kapitolka hrátek v ordinaci (by se pediatři divili, až by jim tam naklusala kreativní matka s knihou v ruce a jala by se organizovat legraci) – jen několik jsem jich přesunula do čekárny.

Občas koukám do textu a nestačím se divit: „Jé, hele, to je fakt dobrý, to jsem vymyslela já?“. Tak kouknu do originálu a ono jo! (Nebo taky ne, to on pan redaktor, ale to tady rozhodně prozrazovat nebudu!).

Bavila mě tahle knížečka dost, škoda, že se člověk takovými překlady nemůže živit. Dneska jsem mimochodem zjistila, jak královsky jsem placena za překládání textů pro některé bruselské projekty (kdo ví, jak dlouho to ale potrvá), které mě baví ze vší mé práce asi nejméně. Lekce, že nemá být člověk nevděčný. 

Neumdlévat

Tak nic…Zrzavý jindy.

Z  knížky, co na obrázku z předevčíra byla ještě knihou – pannou. A vy, učitelé, když tedy chcete vědět něco o současné české literatuře, přečtěte si do konce června těch 600 stránek. Jsem zvědavá, jestli to někdo organizátorům kurzu vmete do tváře. Protože někteří makají a vymýšlejí, opravují, přemýšlejí a do toho ještě všelijaké závěrečné taškařice organizují, s vlastními dětmi vymetají besídky a ve vedru zmírají. A jiní ne. Jako moje kolegyně přes stůl, která už si snad měsíc co volnou hodinu dává nohy téměř na stůl a čte si a čte a mezi tím vzdychá, že už aby prý byly prázdniny. Jsou i tací, co odjeli na svůj pětadvacátý zájezd se studenty v tomhle roce. I co, jako trénink tolerance a plnění předsevzetí, že budu milá, budu milá, budu milá ….ááááá … to vlastně docela jde.

A na Blatného, na Blatného já se fakt docela těším (tak a vyzrála jsem na to J).