Střípky ze Světa knihy

Omylem vyslechli jsme kousíček trapně oplzlého chystaného románu Vieweghova. Mluvil ještě rozumně, četl ale už nějak bez naděje. Diváky strašil i lákal, když prý začnou odcházet, že nevydá ho. Odešli jsme, ale asi si toho nevšiml. O něco později samotný seděl u stolečku (redaktor odešel na panáka), že bude podepisovat. Nebylo komu, vzpomínal na fronty? Procházející, stářím už malý, Pavel Kohout sděloval vysoké blondýnce, že je to jeho soused ze Sázavy, že ho kdysi tahal… Kam či odkud už jsme nezaslechli. Do hospody těžko, z bahna snad… Opodál u stánku s příručkami, jak neprokrastinovat (čtěte místo práce), mít vše hotovo, i když jste teenageři, užívat si ticho (čtěte v tramvaji) a tak dále, kupoval pro sestru jakousi publikaci mladík z Cesty domů. „A není vám z té práce smutno?“ ptala se prodávající, když si ujasnila, co je to za organizaci. Zarazilo ho to a nebylo. Smutno je z jiných věci. Pak přišla bouřka a knihy se zakrývaly igelity i vlastními těly. Že knižní provoz dotuji knihovním zpozdným, nekoupila jsem skoro nic.

Čumilové

Vyvažuju někdy úplně špatně!

To když jdu s několika studenty probírat do Terezy, jak udržet ekologično na škole. Jsou výborní a já pořád tři kroky za nimi. Přišla jsem k tomuhle týmu náhodou, Zuzka odešla rodit a já jsem  (eko)logický náhradník. „To jsi hodná, že jsi to zdědila,“ komentoval v květnu kolega. „Eko“ mě sice trochu durdí, nemám to slovo ráda, ale studenti bezvadní a jejich snaha obdivuhodná, bez ohledu na slova třeba hordy odpadu trápí i mě, není to otázka žádné „-logie“, spíš životního stylu, toho, na co má člověk právo. Probíráme, jak získat nové posily, odcházíme odhodlaní. A já si to pak zamířím přímou cestou do svého oblíbeného „Pod 7 kilo“, obchodu pro ty, kdo chtějí chodit po horách s lehčím batohem  a létat si životem jen s palubním zavazadlem. Ty věci vlastně vůbec nepotřebujete, ale výborně se tu kupují dárky. No a já sáhnu po žehličce ve spreji J a nikdy, nikdy, vůbec nikdy se nepodívám na etiketu. Škodlivost to musí být strašná a jednou mě za to vyhodí z ekotýmu! 

Ticháč z Veletržáku

Ochranky jsem nikdy moc neregistrovala, už vůbec ne ve výstavních síních, proč taky, do baťůžku sotva narvu Borna třeba. Při mý nešikovnosti ani miniaturní grafiku. Jenomže ve Veletržním paláci bych měla, tam hlídá Jiří Tichý, určitě jste ho tam viděli. Pravým jménem Dan Feldštajn, na konci šedesátých let žil v Izraeli, pak se vrátil, že tu nechal maminku samotnou, dal se dohromady s Jirousem, s výtvarníky z Křížovnické školy, podepsal Chartu, ale podpis se hned nezveřejnil, aby mohly pod jeho jménem vycházet dětský knížky autorům v nemilosti, Šrutovi například, žil s kunsthistoričkou Marcelou Pánkovou, maminkou Šimona, za petici „Tak dost“ byl pár měsíců ve vězení. Píše o umění, fejetony, recenze, vydal román. Až z Peňásova rozhovoru s ním v Echu jsem se to dozvěděla, to si vždycky říkám v objevných chvílích jako tahle, kolik takových lidí všude je a člověk na ně kouká… jo, přiznávám, trochu svrchu nebo alespoň nevšímavě… přitom by měl naopak. 

Říkal mu prý Róna. 

Zažít vesnici a dát si přestávku!

 Z pocitu, že město jinak i mnohokrát stejně zažila jsem už mockrát, vstala jsem v sobotu v pět a odjela za maminkou na venkov. A pak seděla pod stromem a sbírala, sbírala, sbírala…protože když už měl člověk pocit, že výskyt dalšího ořechu na jednom a totéž místě by odporoval všem biologickým i fyzikálním zákonům, rozhrnul jen listí a byl jich tam další mrak či dva. Kromě ořechobraní jsem ještě úspěšně přesvědčila tříletého, že se asi přeslechl a „páni hráči“ fotbalisti při běhu za míčem opravdu nekřičeli cosi, co v jeho podání při téže činnosti znělo jako „Alkohol! Alkohol!“, ale že to určitě bylo „Do toho! Do toho!“. Překecat se nechal snadno, co páni hráči křičeli doopravdy (zejména v kabině) a kde je vůbec viděl a slyšel, po tom jsme raději nepátrali.

         V pátek nádherná výstavy Markéty Luskačové, do těch fotek bych chtěla na návštěvu, dneska vernisáž výstavy Jiřího Koláře v Muzeu Kampa – on nikdy nemůže být špatný, jasně, ale z tohohle … z toho  já bych  vám málem byla schopná radostí se rozesmát uprostřed davu a nebylo to vínem, pak rozplakat a pak jít třikrát znovu (načež cestou noční Kampou zakopnout a rozbít si koleno jako batole).

A to toho všeho konečně mi ráno definitivně došlo, že se příští tři měsíce potřebuji soustředit na překládání a na psaní, že si musím dát přestávku od psaní blogu a čtení dalších, zahnat tu lehkou závislost a načerpat část, že to ten čtvrt rok přeci snadno vydržím a svět o nic nepřijde a já (snad!) také ne! Už teď se těším na potom! 

Jak to bude dál ...

Můj americký kolega – žádný hejsek na cestách, naopak, celkem vzdělaný starší muž, co tu pěkných pár let už učí – přibližně před čtrnácti dny zaznamenal, že by se Velká Británie mohla rozpadnout. (Prozradila mu to studentka). A jeho největší starost v tu chvíli byla, co prý bude s maturitními otázkami, protože když zazní odpověď „ano“ („jdeme pryč“), budeme je muset lehce pozměnit. Ha! To je panečku argument proti skotské nezávislosti. Co si asi s případným odtržením má počít český/americký učitel zvyklý deset (dvacet, třicet…) let učit a zkoušet podle jednoho mustru? Aha? Na to Alex Salmond nepomyslel, že? J Pět minut před dvanáctou vezmou tuhle hrozbu všichni hlasující vážně a budou myslet na to, že někde někdo z jejich životů zkouší studenty! …A teď úplně bez legrace: trošku se bojím (a nemyslím maturity). Tak jsem si alespoň včera koupila jednu optimistickou: 

Má minutová...hra

Až pozdě jsem si uvědomila, že ona „hra“ bez kontextu sotva dává smysl J. Nevím, jestli bude takhle dávat větší, ale že se mi moc líbí, tak ještě jedna od kamarádky, tentokrát ve skutečně nahrané podobě: 
http://www.rozhlas.cz/minutovehry/hry/_zprava/letni-podvecer--1390825 

A pak ona moje:  

Žádost o grant

(zaklepání na dveře)
Člen grantové komise: Dále!

Žadatel (pokorně): Dobrý den, já jsem…

Č: (po celou dobu nadřazeně žoviální): Dobrý den, dobrý den, pojďte dál!

Ž: Já jsem…

Č. Já vim, já vim. Dostali jsme vaši žádost o grant a vy se jdete zeptat, jakou máte šanci.

Ž: Přesně tak. … Víte, nemám s tím dosud žádné zkušenosti.

Č: Tak to je, abych vám pravdu řekl, vidět. Ale heleďte se, to pude, to pude. Koukneme na to….Osobní údaje jsou myslím v pořádku… učíte v Rakousku na střední škole a rád byste se stal na pražské univerzitě asistentem.

Ž: To je pravda.

Č: Ale člověče, ty vaše formulace!

Ž: Budu vám vděčný, když mi je trochu vylepšíte.

Č: Chcete říct „přepíšete“, že? Podívejte třeba tady: Výzkumný záměr: propočítávání oběžných drah planet na základě přesných pozorování. Tam je potřeba něco silnějšího, něco jako „plánované rozšíření evropského trhu s optickými přístroji sestavenými pomocí revolučních technologií“, chápete?

Ž: Ech… ano, myslím, že vám rozumím.

Č: Jste bystrá hlava, pane Kepler, bystrá hlava. Vidim to dobře. Císař Rudolf musí vaši žádost posoudit, sejde se grantová komise, ale podle mě máte velké šance, velké šance.

Ž: Opravdu?

Č: Pane Kepler, říkáte, že z Rakous chcete odejít kvůli náboženským problémům a pohrdání vědou ve vaší zemi? Tak to se u nás nemáte čeho bát. Náboženství časem ztratí na významu … a věda? Chlape, vždyť my vám za tu práci i zaplatíme!


Ž: Tak to jste mě uklidnil. I když… říkali, že u vás se z grantů člověk nikdy nemá radovat předčasně. 

Čtenář se musí umazat

Čtu 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygiela. Čtu a mám tu knížku pořád v hlavě. Název, obávám se, moc lákavý není. To už spíš jméno autora, který tak často výstižně, překvapivě píše o nás, o Češích. Tentokrát sebral reportáže své a svých kolegů, sestavil z nich knížku… a ta je neskutečně silná. Alespoň pro mě tedy. Ještě jsem sice nepřečetla všechny, zatím nadšená. Objevuji nečekané. V Polsku existuje, to jsem netušila, významná reportážní škola a navíc silná tradice, podle které reportáže často psali a píší výborní spisovatelé, Sinkiewicz například. Žurnalistické texty literárních kvalit. Polské reportáže jsou vystavěny na neskutečně jemných detailech a obrazech, fakticky v nich nenajdete téměř žádný komentář nebo názor autora vyřčený přímo, všechno je to meziřádkové, zatextové, zároveň tohle zdánlivě skryté nejde necítit, hrne se na vás obraz za obrazem, málo času na oddych, zůstávají, vracejí se, to nadechnutí, to musíte sami, já občas knížku odkládám, dávkuji...

Szczygiel cituje Wojciecha Tochmana (nebudu předstírat, to jméno jsem neznala, prý jeden z nejznámějších reportérů střední generace): „Musíme se snažit psát tak, aby čtenáře přešla chuť.  Aby ho to zabolelo, aby pocítil strach, mráz nebo smrad. Aby se ušpinil, pozvracel nebo rozplakal bezradností. Bylo by dobře, kdyby se čtenář aspoň na chvíli vcítil do kůže hrdiny. Aby se zachvěl a přitom ho napadlo: tohle se může stát i mně.“ (A přesně tak to dělají. Až na to zvracení zažila jsem snad vše.)

            A ten text nahoře? To autor (v tomto případě editor sbírky) potřeboval ukázat, nakolik je polská společnost ovlivněna americkými seriály, konkrétně (pro mě jakousi) Dynastií – odtud Krystal, v reportáži o tom, jak se lidé nechají zlákat firmou Amway. Obraz! 

Mýval a jeho stíny

Včera učila jsem se od Markéty vyřezávat razítko z gumy. Vynadala bych si do bláznivých nápadů, já, výtvarně tak nezdatná, ještě před nějakou dobou, kdybych v létě nezačala tak nutně razítko mývala potřebovat jako dárek. Kdyby se na poslední chvíli neuvolnilo místo, možná bych se stejně ale nedokopala. Nakonec krásné to bylo a Myyna má pravdu, že barva a otisk skryjí mnohé nedostatky (ba průsery J ) samotného razítka a někdy ještě obrázek získá. Můj mýval je na padesát způsobů nedokonalý a jako dárek (možná!) vznikne ještě jiný, ale kdybyste viděli, jak jsem různými pokusy o záchranu a vylepšení razítko zpotvořila, věřte, taky byste užasli. 

          Kromě toho, zážitek nevýtvarný: Vedle mě sympatická paní „kreslí si“ do gumy nádherné věci, ač tvrdí, že její klienti s ní vždycky strašně rádi dělali arteterapii, protože dílka měli hezčí než ona. Dělá snad arteterapii na AMU, říkám si v duchu? A ona začíná mluvit o své práci víc. V minulosti nejspíš působila leckde, teď doprovází umírající. „Mám strašnou radost,“ prohlásí nečekaně, „že všichni, se kterými jsem do posledních chvíli byla, zemřeli v okamžiku, kdy jsem byla v práci.“ První reakcí je obrovský otazník uvnitř mé hlavy. Neříkám nic. „Ta důvěra, že se rozhodli počkat, ta mě strašně těší,“ dodává. Otazník odfouknut. Největším strach prý skoro každý má z toho, kam po posledním nádechu výdechu odejde. Nesouvisí to nutně s náboženstvím. Ona jim říká, ať si to místo vyberou, ať si ho v duchu vykreslí, soustředí se na něj. Vůbec nevím, jak se jmenovala, ale to setkání na pár hodin, to setkání s rydlem v ruce, to si – myslím – zapamatuju. 

Lehké výtvarno

14. 8. 1974 hořel Veletržní palác a narodila se moje sestra. Když někdo z naší rodiny zaslechne vyprávění o oné první události, vždycky se strašně diví, z nějakého důvodu si ji nikdo nepamatuje J. V paláci je k výročí neštěstí výstava, Janka si k výročí štěstí přála poukaz na kulinářský kurz zaměřený na přípravu ryb. Tak jsme to dětmi dotáhli, byť tematicky jen částečně, a dar doplnili: k vaření třeba zástěru, místo ryb bylo ptactvo. Podmínkou výtvarného daru bylo, abych ho zvládla koordinovat hlavně já, naštěstí jsou to potvoráčci šikovní. Otisky dlaní a přimalovaná očička, zobáčky, nožičky. Koupelna jako místo tvorby má své nesporné výhody, zvlášť nejsou-li jednomu z umělců ještě ani dva roky. Inspirace u Pondělí a u Rosy, od které jsem převzala zásadní informaci, že barvy se na ručičky dobře patlají houbičkami na nádobí. Díky. 

Samorosti v dešti

Seděla jsem v Roxy, skleničku vína před sebou, déšť za okny. Co déšť, slejvák!, schylovalo se k němu už pěknou chvíli, i tak překvapeně, zaskočeně, bláznivě mnozí běželi. A občas, to mě vždycky nadchlo, nějaký muž – fakt to byl pokaždé chlap – šel tak, jako by se vůbec, ale absolutně vůbec nic nedělo, bez deštníku, bez tašky nad hlavou, klidně, vyrovnaně, pomalu. Bych i řekla, že vypadali nějak sušší z té výšky tihle pánové, ale to jsem si asi už vsugerovala. Různou měrou alternativní psychologové by možná mluvili o síle osobnosti, mně to bylo jen tak nějak hrozně sympatické. Ale v zájmu zachování genderové vyrovnanosti: do škály sympatií vešla se mi i jedna pohotová žena, co vběhla do „sekáče“, v mžiku zakoupila deštník a dál vybírala zatáčky mezi kalužemi.

                    

V Roxy kvůli Samorostům, výstavě, na kterou mohl přinést své dílo naprosto kdokoli, kdejaký amatér.  Má myšlenka první: moc mě toho nezaujalo, jen tu a tam nějaká kresba, koláž a ti dva pankáči tady na fotce a samo sebou, že dílo kamarádky Lenky. Myšlenka druhá: vždyť přeci mnohé z toho neliší se vůbec od děl na výstavách „skutečných“ umělců. Zkrátka si ti autoři tady neříkali „tohle bych zvládl taky“, ale udělali to, navíc abstrakce pomálu a počin to celý pěkný, hlavně takhle se skleničkou, když za oknem ten déšť. 

V bytě, z knihy, na nádraží ... o překládání

Pro letní cesty vlakem ze Žižkova 

Přemítám a mnohé zamítám, přerovnávám a vyhazuji, srovnávám a přemisťuji. Nacházím poklady. Tolik věcí jako za poslední dva tři dny, nikdy dřív jsem z bytu neodnesla. Jestli doopravdy platí, že stav bytu a duše spolu souvisí a vzájemně se zrcadlí, pak …zase ale, abych to nezakřikla, hotovo není. A není ani vedrům konec, což z tohohle pohledu asi třikrát sláva a dvakrát hurá, protože já v nich dokážu pobývat tak akorát v metru, doma za okny západním směrem a po deváté večerní i venku, lákadla nejsou, nezbývá než uklízet J. Pravda, ve studené chalupě, to by se psalo, ale tam zase bez internetu překládá se špatně a já ten překlad aktuální asi s láskou a vděčnosti věnuji tvůrcům Wikpedie a jí podobných stránek, neb bez nich nehnula bych se z místa.  

Jen mi jde trochu na nervy, jak je spousta dalších činností spojených zase s počítačem, třeba koukání na filmy, o kterých se v překládané knížce píše a které prostě vidět je občas nutné. I když … jestli by někdy lépe nebylo nevidět. To si tak přemýšlíte, jak lépe přeložit výraz „cow’s pat” než jako „kravské lejno“ (jedna z postav do něj zrovna šlápla a určitě, určitě se tomu říká nějak normálněji, ba i jemněji) a když už vás konečně napadne ten běžný výraz „kravinec“, který by vám asi každý hned poradil, jen se nestydět zeptat, pustíte si konečně film, abyste z hrůzou sledovali, jak si postava vesele kráčí mezi ovcemi. Ááááá, proč se jen nedá šlápnout do ovčince.

A tak z občasného zoufalství a za neobčasného vedra může si člověk zajet třeba na Žižkov, kde na nákladovém nádraží je k vidění až do září výstava o různých podobách městské krajiny. Velkoformátové fotografie různých míst na světě, popisky, přednášky, „alegorické vozy“. Oživování zničených, zpustlých míst. Více tady.

Odvážejí hlavy, sedí se jim pěkně, měkce

Z vedra podivné

Dějí se v tom vedru věci. Některé kolotoče odcházejí odpočinout si do stínu a u řeky na náplavce můžete si načepovat víno z prastarých zdí.

I ryby připluly podívat se na ten podivuhodný úkaz, najdete je však i zakleté i v kamenech. Vidíte? Stačí se dobře podívat. Jen jestli to nejsou  siluety. ženských tváří. 

Pak zpiti prapodivně získaným vínem chytáme se fiktivních zábradlí a stoupáme zpátky do kopců.

A když vám pěti a půl letý, zvyklý hrát „Hádej, co si myslím“ (odpovědí může být jen ano/ne) s lidmi, zvířaty a věcmi, řekne, že tentokrát je to těžší, protože si myslí „slovo“, opravdu není lehké to uhodnout. Ale povedlo se – byla to „Tour de France“. 

Paní Meda. Nejen.

Ač to není úplně poznat, je to logické a je to ona – paní Meda. A ne, v noze té židle není schodiště, museli speciálně pro focení vyrobit žebřík (fotka je z FB Muzea Kampa). Když jsme dneska vešli na nádvoří, seděla bokem a užívala si. Sluníčka, díla, života. Na pozdrav pokývala, pokynula. Bylo pozdě, jen jsme procházeli, na Šímu dojde snad zítra.

O kus dál na Kampě seděl na lavičce starší pán. Klimbal, na klíně knížku, vedle sebe tašku a jen tak položený mobil. Telefon rozhodně nebyl nejnovějším modelem, já ale přesto dostala strach, že je takhle strašně na ráně a někdo mu ho bude chtít vzít. Jen tak ze srandy, nějaký výrostek třeba. Jenže mi bylo trapné pána budit, tak jsem si sedla na lavičku přes cestu, že ho jako takhle budu hlídat J. Racia v tom nebylo, co by se za nehet vešlo, kdyby se přeci jen někomu přístroje zachtělo, měl by s námi lehké pořízení. Já bych tak byla schopná vykřiknout „jejda“ a zoufale popoběhnout pár smutných metrů, pána by to vytrhlo z dřímoty a nevím, nevím, jestli bych z celé situace nevyšla podezřele já. Nicméně jsem měla chvíli pocit, že činím světu dobro J. Jinou pointu příběh nemá veskrze žádnou. Pán se za chvilku probral, narovnal, začetl do knížky a já nezpozorována zmizela.

A byla ráda, že na Kampě nejsou jen přehorliví turisté. Odtud báseň pro dnešek, i když zdánlivě nesouvisí, od Ivana Blatného, dočteného.

Cigareta
Klementu Bochořákovi

Když člověk zapálí po práci cigaretu,
úlevný lehký smích se vkrádá do údů.
Úlevný lehký smích, a kuřák dává světu
přiznání dobrých chvil, dobrého osudu.

Bzukote nádraží a telegrafních drátů,
pošli mi ještě tam, kde Halas kouříval,
pošli mi pozdravy k Březinům do Kunštátu,
na nízký Anaberk, jen o kousíček dál.

Vydech jsem modrý kouř a modrý kouř se nese
do vašich Pisárek. Myslím si, že jsem v lese,
vracím se zpátky zas brněnskou tramvají.

Jedeme do remíz a kolem výstaviště,
kde vzadu za věží je fotbalové hřiště,
jedeme na hřbitov a dívky mávají.

Blbůstka (nebo ne?:))

Dneska už to nebylo třeba, ale včera jsem v rozpáleném autobuse intenzivně myslela na zasněžené pláně, závěje, námrazu a sněhuláky. Fungovalo to do okamžiku, kdy mi naskočil také obraz bambulatých čepic, hodně tlustých bund a teplých šál. Pak se mi přitížilo.

Stávkovaly mozky i technika. Když mi na počítači nešel pustit zvuk, pobavila jsem studenty alespoň touhle životně poučnou blbůstkou - Nehádejte se s idioty:

 Jó, ono by se s ní dalo v hodině vymyslet ledacos, i mluvení při ní trénovat, v tom vedru jsem si/nám ale snížila laťku do mínusu a úplně a naprosto mi stačili úsměvy.

Neumdlévat

Tak nic…Zrzavý jindy.

Z  knížky, co na obrázku z předevčíra byla ještě knihou – pannou. A vy, učitelé, když tedy chcete vědět něco o současné české literatuře, přečtěte si do konce června těch 600 stránek. Jsem zvědavá, jestli to někdo organizátorům kurzu vmete do tváře. Protože někteří makají a vymýšlejí, opravují, přemýšlejí a do toho ještě všelijaké závěrečné taškařice organizují, s vlastními dětmi vymetají besídky a ve vedru zmírají. A jiní ne. Jako moje kolegyně přes stůl, která už si snad měsíc co volnou hodinu dává nohy téměř na stůl a čte si a čte a mezi tím vzdychá, že už aby prý byly prázdniny. Jsou i tací, co odjeli na svůj pětadvacátý zájezd se studenty v tomhle roce. I co, jako trénink tolerance a plnění předsevzetí, že budu milá, budu milá, budu milá ….ááááá … to vlastně docela jde.

A na Blatného, na Blatného já se fakt docela těším (tak a vyzrála jsem na to J). 

Můj život s Poirotem

začíná! Ne, ač jsem jeho kouzlu propadla, pana detektiva bych fakt doma mít nechtěla. To by byla domácnost! On, který nesnese k snídani dvě nestejně velká vajíčka, a já, co jsem ráda, že vajíčko v lednici vůbec najdu. Přesto nás jisté spolužití čeká. Uvidíme po půl roce, buď budu „propadlá“ tisíckrát víc, nebo ho budu absolutně nenávidět. Dostala jsem totiž – naprosto nečekaně – k překladu knížku vzpomínek Davida Sucheta (nejznámějšího z Poirotů J) na natáčení seriálu. Fakticky by mě nikdy nenapadlo, že budu jednotlivé epizody s Herculem zkrátka MUSET sledovat povinně z pracovních důvodů!

Zatím jsem opravdu daleko nepokročila. Zjistila jsem si (pro překlad opravdu naprosto zásadní) správnou výslovnost hercova jména – překvapivě „súšej“. (Ehm.. zjistila … zkrátka když mě znalí opravili, zastyděla jsem se a zapátrala.) Důvodem je neanglický původ, jeho předky jsou litevští židovští uprchlíci do Jižní Afriky, odkud jeho otec emigroval do Británie a jako lékař zde mimo jiné spolupracoval s Flemingem. Konec vzdělávacího okénka.

„Nahrubo“ překládá se text moc pěkně, uvidíme, jak budu plakat, až půjde do tuhého. Spousta dohledávání, ale můžeme vůbec v dnešní době plakat? My, překladatelé s Internetem. Vůbec mi hlava nebere, jak to v předinternetových dobách překladatelé dělali. I když, ani moderní technologie všechno nezachrání, zejména když si myslíte, že víte, a nevíte, že máte hledat. Vyprávěla kamarádka-redaktorka, jak jistá překladatelka udělala z ženy zabývající se (počeštěně) hedgeovými fondy „manažerku výsadby živých plotů“! J. … Inu, jsem zvědavá na sebe. 

Třicet minut jít

Možná, říkám si, možná když to sem napíšu, vytrvám. I když… znám se. A vím moc dobře, že na mě tyhle biče neplatí. Přitom nejde o nic světoborného, život a svět měnícího. Maličkost. Každý den, když už se člověk nevykope, aby si šel zaběhat, tak v takový - tedy téměř každý J - den alespoň půl hodiny jít. Jednou jsem se do téhle nepřevratnosti pustila, nepřestala, vydržela a žasla, jak rychle to člověk na fyzičce pocítí.

Přesto jsem po čase „odpadla“. Ono se řekne, maličkost, jenomže když chce člověk „zařadit“ půlhodinovou chůzi každý den, trošku plánovat musí. Nestačí vystoupit o dvě zastávky dřív (leda snad, kdyby člověk dojížděl třeba z Kolína), za třicet minut necourání ujdete po městě relativně dost. Navíc nechcete chodit pěšinkou typu magistrála a ještě toužíte po proměnlivosti tras, což bývá mezi stabilními body domov – práce trošku obtížné. Zase ale vidíte věci... .  

Některé ulice měly by se vždy na léto (a na letošní zimu) přejmenovat.

Je šance, že ještě než návštěvník stiskne zvonek, uvědomí si, že by možná stačil mail, 

Ladění na léto

může probíhat všelijak. Vytahováním dávno vyšitých ubrusů, které si ještě úplně nenašly své místo na světě. Doděláváním dětských metrů s námořnickou tematikou (sláva užitému umění J), původně pro jedno, nyní pro tři děti. Ano, vím, křížková výšivka je taková omalovánka mezi skutečným vyšívacím mistrovstvím, někomu ale prostě cesta od dětských činností k umění trvá déle, no (nebo po ní míří někam úplně jinam, destinaci bych raději nespecifikovala).  Dalším a dalším pročítáním průvodců: „Scarborough patří k těm městečkům, která vypadají hezky z dálky.“ (Ááááá, mají všechny země takhle vtipné texty pro turisty?  Takové, co při četbě vůbec nechápete, zda je to lákadlo či odrazovadlo?). Nechápavým zíráním na procesy na vlastním účtu: Hotely na booking.com si přeci VŽDYCKY stahují platbu až v době vašeho pobytu. Tak proč proboha odešly peníze na jednu noc v každém z hotelů už teď? Inu, pravděpodobně to nějak bude souviset se „speciálními podmínkami“ velmi jasně popsanými na rezervačních stránkách, co jsme je úplně vytěsnili, protože to přeci NIKDY tak není J. (Změna data nakonec provedená zdarma díky skvělému zákaznickému servisu na zmiňovaných stránkách). Ať žije předléto!

Když cestují ženy

Letní Anglie, těším se na tebe! Jen to prokombinování levných letenek s nutnými přejezdy nemuselo by být tak zapeklité. (Nebo jsme se mu měli bývali začít věnovat tak před dvěma měsíci, že, to ale nemusí nikdo vědět). Mezi klikáním, porovnáním a nechápáním, proč je třeba za odbavení online platit téměř pět stovek, chechtám se tu nahlas nad průvodcem.

Odstavec „Když cestují ženy“: … shledáte patrně, že Anglie je z tohoto hlediska zemí vcelku osvícenou. Nemusíte se zde bát ani vypravit se bez doprovodu do hospody, i když si možná budete připadat poněkud nápadně. V některých restauracích stále ještě tvrdošíjně přidělují osamělým ženám stolky nejblíže ke vchodu na toalety, podobných podniků je však naštěstí čím dál tím méně.:)

Ještě že průvodce je už z roku 2004! 

Myšlení rychlejší řeči a René Marie

Přišel za mnou tuhle náš pan zástupce s větou:  „Ty jsi suplovala a oni postoupili!“ Vytřeštila jsem na něj oči. Ve skutečnosti chtěl říct: „Ty jsi včera suplovala za Hanku, která byla se studenty na volejbalovém turnaji, odkud postoupili dál, tudíž půjde i další čtvrtek. Mohla bys příští týden zase suplovat?“ (Ptal se, protože to znamená přijít o dvě hodiny dřív – takhle my se máme, klidně bych mohla říct, že ne). Ach tak! A já jsem se rychle snažila přijít na to, kam tak mohli z té mé jedné odsuplované hodiny asi tak postoupit … Do vyššího ročníku? Pedagogický majstrštyk, kdo umí, ten umí, že? J. O hodinu později volal kolegyni manžel: „Prosím tě, jsem v Mělníku a mají tady toho „kombíka“, já ho koupim, jo?“ A teď zase ona nestačila zírat, že budou mít třetí auto. Až po chvíli se ukázalo, že jde o kombinovanou koupelnovou baterii. Někdy zkrátka řeč myšlení nestíhá.

A mně se dneska ráno nějak pozastavil či zasnil mozek. V rádiu výborná hudba a on se – naštěstí – probral tak minutu před koncem pořadu, kdy ho napadlo, že by nebylo špatné zavnímat, kdo že to tak zpívá. René Marie! Ehm… ona je dlouho známá (byť začala kariéru prý nějakých dvaačtyřiceti… ale ročník 1955, takže…) to jen já ji neznám. Tedy teď už ano. Trochu. A jsem nadšená. Nedokázala jsem se rozhodnout, co sem dát, tedy tři J. Druhá skladba je propojením Ravelova Bolera a Cohenovy Suzanne. S výbornými muzikanty!