pondělí 16. října 2017

Suchý konce, divadlo A Tabook II

Kdykoli se na jevišti objevil představitel Františka Krále, paní v první řadě na balkóně, co jsem ji měla v periferním vidění, se zatetelila. Několikrát neodolala a zamávala, ačkoli ji sousedka upozornila, že on ji vidět nemůže. „Ne?“ podivila se trošku moc nahlas, vyděsila, protože si postavy v jedné chvíli začaly mocně zavdávat slivovice, uklidnila, až když ji šeptem ujistili, že je to jen voda, při děkovačce už to ale rozjela naplno. Že nemával zpátky, popadla berli opřenou o zábradlí a mocně kynula k jevišti. Konečně! Nešlo nevidět, ke komu patří. „Jo to je stará Králová,“ poznamenal chápavě pán za mnou. Každý si chodí na ty své. Já se například zařekla, že nebudu (skoro) kupovat knížky s výjimkou těch, co je napsali či přeložili kamarádi a známí. Abych si pak uvědomila, že je to podobné, jako kdyby člověk vystudoval DAMU a pak prohlásil, že do divadla půjde jen tehdy, když zrovna nebude vystupovat nikdo z oboru J. Tak teď Lenka Sobotová a Suchý konce.


Povídky o vztazích (já to klišé fakt napsat nechtěla), pošramocených ideálech, s nadhledem, ironií a nádhernými detaily. Ale ať ofotím cokoli, není to ono – číst celé chce to.




neděle 8. října 2017

Školství prý rozumí každý

Souhlasím, skoro každý. Dělá už mi dost práce nevyskakovat na věty typu „on každý absolvoval základku a střední, tak si teď myslí, že do toho může kecat“. Nebo „já taky neradím automechanikovi, jak mi opravit motor“. Jenomže! Motor bude nejspíš fakt daleko líp chápat on, my ostatní tak můžeme veškeré herecké nadání vložit do imitace zvuků, co je slyšíme cestou z kopce. Rodiče i jiní jsou naopak někdy většími odborníky na příslušný obor, co mi ale připadá ještě důležitější, většinou lépe vědí, jakým způsobem se jejich dítě nejlíp něco naučí, že takhle by látku sami nepochopili, ba co víc, nežijí ve skleníkovém prostředí školy a je jim jasné, co naučené později potřebovali, na čem stavěli, co bylo úplně k ničemu a čeho se jim nikdy nedostalo. Jasně, neobhajuji agresi a chronické stěžovatele. Ani neříkám, že by se mělo učit přesně podle pískání zvenčí, ono to ve skutečnosti ani nejde, každý by chtěl totiž trošku něco jiného. Přesto si myslím, že řešením není na školy a učitele netlačit.

pondělí 2. října 2017

Červená. Soňa.




Jednou jsem se zeptala v Americe Voskovce: „Jiříčku, are you happy?“ „Happy I’m, ale štastnej nejsem,“ řekl mi. O tom, jak si na konkurz k Voskovcovi a Werichovi vzala s sebou pro štěstí svého zlatého kokršpaněla. Jak úplně jiného pejska rychle strčila do auta a jen s ním a kabelkou ještě rychle projela přes už zavřený Checkpoint Charlie. Kluk pohraničník s nádhernými hnědýma očima ji tehdy pustil pod příslibem, že se za dvě hodiny vrátí a že je to naposledy. Bylo. O spoustě dalších věcí. Ten dokument je geniální, taková kronika dvacátého století a ještě o kus dál. A kromě jinýho hrozně zajímavý barevně. Jestli se na něj nedostanete do kina, doporučuju Aerovod, je tam spousta filmů ke stažení za poplatek, kdo chce ulevit svědomí alespoň někdy J. Sommerové Červená „pouze“ jako stream, na koukání a dokoukání máte dva dny, vůbec nemám čas a měla bych dělat úplně jiný věci, ale já si vám to snad dám ještě jednou. Zůstala jsem sama a z té samoty jsem obnovovala své síly.

neděle 1. října 2017

Tabook I

To si takhle odjedete do Tábora. Na Tabook. A tam řešíte v podstatě jediné, totiž jestli je lepší vidět z různých besed kusy, zažít vyprávějící hosty, vtisknout si je do paměti, a popoběhnout dál, nebo si počkat, užít pěkně do konce a jiné minout úplně, nechat si převyprávět, což nikdy není ono, znáte to. Lev Rubinštejn, ruský básník, popisuje poeticky i přímočaře drsně, jak se mu žije v dnešní Moskvě, o pár ulic dál dává Jean-Claude Mourievat hádanku ze své Řeky, která teče pozpátku: jsme dvě sestry, jemné jak křídla motýla, přece ale dokážeme zařídit, aby zmizel svět – kdo jsme? Bodlo by občas něco sníst a jsou i jiné potřeby, ale že první nestíháte, druhé pozbývají na akutnosti, cukrárnu přesto do programu nějak vmáčknete. Starší dámy a mladý pár u vedlejšího stolku nejde neslyšet, dostáváte sprchu, rychlé vystřízlivění z tabookové atmosféry, rozmetaná chvilková iluze, že svět je v pořádku – tak hnusné odsouzení emigrace Jana Třísky bych si nikdy nedokázala vymyslet. Já vím, nemám chodit do cukrárny! 


Zpátky k iluzím. Za okny se čte poezie. 

neděle 24. září 2017

Chybí mi

Kaktus. Večírky, na kterých se mluví jen o knížkách a výstavách a koncertech a nových cirkusech a divadlech a filmech… Rozhodně ne o dětech a práci. A politice. O jídle taky ne, ani o hubnutí. Bývávalo. Kaktusy, kdysi jsem o nich psala, pořádala kamarádka, dlouho, roky, prapůvodně pro maminky na mateřské, to už pak dávno nebyla pravda. Byly výborné. Lenka nedávno chytla splín, že chodí málo lidí, že odříkají na poslední chvíli, nic naplat, že nás to bavilo i v pěti, ve čtyřech, ve třech… Tak bych potřebovala probrat přečtené, viděné (ehm, kdy já vlastně na posledy viděla film?!), slyšené. Hukot času od Barnese, Naprosté cizince (tak jo, viděla), Běžkařskou odyseu v šíleném slejváku na Letní Letné. A „Muži sa minuli“ v Dlouhé, to je hříčka, co se nedá moc rozebírat, ale je fajn, běžte na ni. Jak já moc nemám ráda, když muži hrají ženy a je to „děsná psina“, tak tady to funguje. Chybí, pořádala bych sama, jen přemýšlím kde...Ale ono se něco naskytne. Nebo Lenku přejde splín.

sobota 23. září 2017

Myslet na to

Nejlepší věc o učení, jakou jsem kdy slyšela, mi loni řekl kolega. „My si prostě pořád musíme uvědomovat,“ spustil na mě v podstatě dost nepřipravenou, „že my na škole nejsme ti nejchytřejší! Nejchytřejší lidi nechodí učit. Tady kolem vyrůstá spousta jiných, co na tom jsou a budou líp než my.“ J Ne že bych to do té doby nevěděla, ale tak krásně dané do slov jsem to ještě neslyšela, v prostředí plné ješitnosti a sebestřednosti a taky asi různých nejistot a malých sebevědomí a učitelských pocitů ohrožení takové věci nezaznívají, spíš opaky, s vlastní ješitností a sebestředností bojuje se pak zapeklitě blbě. Přitom Milan učí snad třicet let, žádný nově příchozí naivka. Ta pokora! Vrací se mi jeho věty do hlavy a posílám je dál. Občas. Někdy zabolí, chápu, mě zas bolí jiné. „Ale mě to baví,“ vykřikla v pátek kolegyně v reakci na moji citaci Milanových slov. Dojemná snaha zdůvodnit si, že přece neučí proto, že by na ni učení „zbylo“. Takhle to ale fakt myšleno nebylo. 

středa 20. září 2017

Vyvažuju někdy úplně špatně!

To když jdu s několika studenty probírat do Terezy, jak udržet ekologično na škole. Jsou výborní a já pořád tři kroky za nimi. Přišla jsem k tomuhle týmu náhodou, Zuzka odešla rodit a já jsem  (eko)logický náhradník. „To jsi hodná, že jsi to zdědila,“ komentoval v květnu kolega. „Eko“ mě sice trochu durdí, nemám to slovo ráda, ale studenti bezvadní a jejich snaha obdivuhodná, bez ohledu na slova třeba hordy odpadu trápí i mě, není to otázka žádné „-logie“, spíš životního stylu, toho, na co má člověk právo. Probíráme, jak získat nové posily, odcházíme odhodlaní. A já si to pak zamířím přímou cestou do svého oblíbeného „Pod 7 kilo“, obchodu pro ty, kdo chtějí chodit po horách s lehčím batohem  a létat si životem jen s palubním zavazadlem. Ty věci vlastně vůbec nepotřebujete, ale výborně se tu kupují dárky. No a já sáhnu po žehličce ve spreji J a nikdy, nikdy, vůbec nikdy se nepodívám na etiketu. Škodlivost to musí být strašná a jednou mě za to vyhodí z ekotýmu!