neděle 21. října 2018

O čem to je? A jak se na knížky ptát?

„Ale paní učitelko, na tý knížce na obálce je napsaný, o čem je,“ hlásí jeden s potutelně-vítězným úsměvem. „Pšššš,“ naštvaně zasyčí jiný ve strachu, že když mi to takhle „prozradí“, nesfouknou čtenářský deník tak snadno. Inu, nesfouknou. Teď zase já prozrazují, že na knížkách i na webu tisíckrát najdou obsah. A že o něj jde jen trochu. Kde najít vlastní pocity? Pomalu trénovat. Jak knížka začíná a jak končí? Byl jsi s koncem spokojený? Zajímalo tě, jak dopadne? Jak to autor dokázal, že jsi neztratil o zájem, čím tě zaujal? Zapůsobil na tebe jeho jazyk? Která místa jsou zvlášť působivá? Co řekl autor knížkou o životě? Co z toho je důležité pro tebe? Jaké nové názory máš teď, když jsi knížku dočetl? Jak se v průběhu měnily jednotlivé postavy? Jak ovlivnily jedna druhou? Co bys udělal jinak, kdybys byl v kůži některé z nich? Dokážeš se s některou ztotožnit? Kterou máš rád a proč? Připomíná ti některá člověka, kterého znáš? Jednaly postavy věrohodně? Proč  ano, proč ne? Co jsi se naučil z toho, jak se postavy chovají a přemýšlejí? Zažil jsi něco podobného? Takhle a podobně se ptát, ne na všechno, po kouskách. A nemusí číst nutně co, co kdysi my.

sobota 20. října 2018

Zpověď Jonatána Papírníka



Snad že mám své zkušenosti s imaginárními kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte – školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě neexistují slova?

Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím. Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.


úterý 16. října 2018

Sen

Žil jeden pán, jenž odebrán byl v noci z lože ven
a krásným snem byl slečně zdán a v snu s ni oženěn.
Tak leckdy znenadání  jsme ledaskomu zdáni
a právě tak i naopak, zas leckdo zdán je nám,
snem z lože ven je odveden a neví proč a kam.
A komu by se zdálo, že sen s ním zmůže málo,
ať na loži se položí a zpřesní si to sám.

Emanuel  Frynta 

pondělí 15. října 2018

Jedno velké PROTOŽE

To tak dáte dětem věty, půlky vět, na konci každé PROTOŽE. Vymýšlejí. V noci vysílám tajné zprávy do vesmíru, protože… a čtete patnáct variací na mimozemšťany a potom taky špetky smutnokrásy. Protože na Zemi mi nerozumějí. Protože přes den nemůžu. A další. Lidi stárnou, protože… vědecká vysvětlení budoucích lékařů – protože jejich genetické informace se kopírují hůř a hůř – a větu velkého odmlouvače a provokatéra: protože jsou hezčí staří. Kdyby vás to zajímalo, tak všechny řeky ústí do moře, protože řeku před sebou strká obr, jinam je téct nebaví a moře musí taky pít. Naprosto pragmaticky můžete nosit každou ponožku jinou, protože máte všude bordel, tu druhou nosí kamarád nebo vaše nohy rostou moc rychle, než abyste stihli unosit všechny, co máte. Nebe je modré, protože vesmír pláč. Nebo je Bůh šťastný. Kdo ví. Ze školy chodím přes střechy domů, protože je to kratší. A nikdo tudy nechodí. A chci potkat Karkulína. (Jak já toho nesnášela.) A po dešti vzduch krásně voní, protože kapky deště v sobě mají oxid voňavý. Nebo taky: protože pršelo. Jak prosté. 

pátek 12. října 2018

Jak pomalu mi dochází

Jsou schopni říct, že podstatná jména pádujeme, že o „hromadných“ mluvíme, když je jich ve větě moc, že švihák je něco jako kovboj – švihá lasem. Upřímně se diví, že do knihovny by měli chodit i v zimě, a já se dovnitř usmívám, do knihovny přece hlavně v zimě, co vy víte, jakou životní dovednost vám tady vštěpuju, počkejte, až se jednou budete chtít zahřát ve svých i cizích městech. Ve skutečnosti naštvaná jsem ne na ně, ale na podivný systém nesystém, hrůzostrašnou nepromyšlenost toho, jak češtinu učit, z angličtiny zvyklá, že všechno, i to hodně těžké, i to na první pohled nesmyslné, je třeba nějak vztáhnout k životu. Zvyklá, že učení musí bavit, ne ve smyslu smát se (jsem alergická na tuhle interpretaci), ale ve smyslu zajímat, zaujmout, ve smyslu něco řešit, vědět, proč to dělám (ne, „rozvíjíš si mozek“, „trénuješ si paměť“, „patří to ke všeobecné vzdělanosti“ nestačí, stačit nemůže). Jde mi to ztuha, dlouho trvá, než pochopím, že když máme vyskloňovat „kóma“, musíme se nejdřív bavit o Schumacherovi. O tom, jak těžké musí být rozhodnout. (Důležitější než „kóma“ je samozřejmě „datum“, ale tam jsme na nic tak silného nepřišli J). 

neděle 7. října 2018

Prašina Vojtěcha Matochy





Potřebovala bych přečíst tak knížku za den. Možná dvě. Spíš tři. Nějakou o tom, jak zvládat divoké kluky bez toho, abych na ně řvala. Každou chvíli. Jim je to za chvilku fuk, možná už hned, já výčitky. A k tomu literaturu, co by měli číst oni. Jasně, tu jsem mohla mít načtenou dávno. Jenže nemám. Je to fajn, když vás platí za to, že znova s Danym prožíváte Prima sezónu (a zase mu to u žádný tý holky nevychází), ale nějak to nestačí. Tak teď chytám tipy, kde se dá, čtu taky tam. Nedávno výbornou PRAŠINU. O fiktivní části města bez proudu, bez mobilního signálu. Tímhle když se snažíte nalákat ty kluky, zbystří. „To bych nevydržel,“ křičí. Foglarovská zase tak moc není, dobrá moc. Dobrodružství, nejasno, co děti vlastně hledají a proč, výborně zachycené klukovsko-holčičí kamarádství (a pod povrchem… že by láska?), zrada kamaráda, výčitky, boj proti „developerům“ (nepojmenovaným, ale jo, jsou to oni), nostalgie po starých časech, dobře vystavěné napětí, reálie Prahy, úplně věříte tomu, že Prašina existuje, někde v kopci nad Karlákem, hned byste tam šli.Zlobit nepřestanou, ale bavit by je to mohlo. I ty hodný dětí, jestli někde jsou. 


neděle 16. září 2018

Rady z pradávna

Zvykám si, jak jsou malí. Neplánovala jsem o nich psát, ale ty výroky patří do kategorie hlášek a scének dvouletých dětí, co si je chcete zapamatovat navždy, tak alespoň vyprávíte a vyprávíte, aby zůstaly. „Paní učitelky, vy jste z těch dávnějších dob, kdy ještě nebyly maily. My bysme potřebovaly poradit,“ prosí u stolu v jídelně během adapťáku holčičky ze šestky, „jak máme napsat dopis klukům.“ Odběhnou pro papíry, padáme pod stůl, radíme. Kolegyně Zuzka skládá obálku. „Ty jsi z těch minulých dob, kdy se ještě obálky vyráběly ručně, viď?“ říkám jí. „Jó, to znám z těch všech filmů,“ nadchne se jedenáctiletá, „jak se dřív slintalo na obálky, aby držely.“ Neslintáme.,slzíme. A čekáme napjatě na další vývoj. Když vyhlásíte, že je potřeba vytvořit smíšené dvojice na orienťák, rozprchnou se s jekotem nekoedukované skupiny do obou stran. Na diskotéce podobně, formace na protilehlých stranách místnosti. Kdy se to sakra láme? Asi teď nějak. Alespoň si to ti malí chlapi přečetli. Ptají se, jestli si můžou koupit čokoládu, neumí rozpůlit kinedryl a píšou milostní psaníčka.