Načeva „v Sama doma“ a islandský Advent

Bacha, nenechte se zmást, záznam pořadu to fakt není. Výborný klip. A když už jsme u Načevy, ještě si přisadím jedním minorským představením, kde hraje a zpívá. Záhada hlavolamu. Z pozice náhradníka šla nakonec i šestiletá a úspěšně ho zvládla, trochu strachu nepřiznala, ač jí při scénách ze Stínadel prokukoval z očí. Široka hraje parkurista a v samé závěru pak právě Monika, i když neskáče.

Převzato z webu divadla Minor

A na adventní poklid doporučuju ze všech sil Advent. Novela z Islandu, loni před Vánoci už nesehnatelná, pak vyšla znovu a teď jsem ji viděla na pultech v kupičkách. O zvyku jednoho farmáře vydávat se vždycky začátkem prosince do hor, hledat a shánět dolů zbloudilé ovce ostatních farmářů.  V sněhu, větru, mrazu. Drsná příroda, drama a klid v jednom, společenství člověka, psa a berana, síla, vůle, krása v činu na první pohled „zbytečném“, bláznivém, činu „navíc.“ Vděk. 

A to na chvíli vše. Tipů by bylo, úvah by bylo, ale cítím, že sem utíkám před povinností dodělat překlad. Intenzivněji snad po Vánocích.

Vidět dopisy

Pro změnu divadlo pro velký. Premiéra záměrně 17. listopadu. Dopisy Olze. V Dlouhé. Jak já nerada doporučuji divadelní kusy pro dospělé z důvodů vlastní vybíravosti a kritičnosti (a lenosti psát), tak tohle velmi. Devět herců na jevišti. S paní na vedlejším sedadle bych se přela, že čtyři herci mají celý večer představovat pana Václava a pět hereček první jeho ženu. V jednotlivých dopisech má hlavní slovo vždy někdo jiný. Musí být strašně těžké naučit se ty věty, ta přesně řazená slova. Improvizovat se nedá. Neskutečné výtvarně i hudebně. Z hnědého balicího papíru vytvoří pánové dámám v jednu chvíli nádherné šaty. Prostě kus utrhnout, zabalí ženy do cárů, papír párkrát přeloží. Chtěla bych mít způsob vidění, aby mě tohle napadlo. Ve chvíli jinou v jednom z dopisů mluví autor o obřadném pití čaje ve vězení. Madla Zimová zapaluje prázdné čajové sáčky, pod rukama vzlétají jí do vzduchu. Víc nedokážu to popsat a chci to vidět znovu, snad jen toho ráčkování bylo moc. Závěr samotný, někdy od společně tlumeně zpívaného „responsibility personal“, chce se plakat. A že se to zatím příliš nerozkřiklo, lístky jsou.

Demokracie v kostce (tedy spíš v kostkách)

Taky by titulek mohl znít „Padla vláda“, ale nehodlám se nechat zatknout za šíření nadějně poplašné zprávy. Navíc to platilo jen o vládě „jako“, vládě v Minoru, v představení Demokracie – tak pro pěti až desetileté děti. Na pódiu zástupci šesti „politických“ stran (třeba „Tančit“, „Cvičit“, „Neřešit“…), molitanové kostky, co se z nich dají postavit řečnické pultíky i volební urna, vtipné blabla projevy, mediální zpravodajství, nadějné sliby („Milé děti, když budete volit nás, bude o přestávce v divadelním baru všechno zdarma.“) Pomocí kostek vysvětlují se poměry hlasů i zastoupení ve vládě. Při povolebních tanečcích tančí se skutečně, vláda padá z výšky. Nejvtipnější věta pro dospělé: „Děti, nenechte se unést… emocemi.“ Po přestávce každý dostane hlasovací zařízení a volí se a volí, na plátně hned jsou vidět výsledky. Mezitím občas vláda zavelí vztyk, to se pak cvičí, jak ona píská. Snad v hlavičkách něco zůstane. Že jsme viděli 17. listopadu, potkávali jsme pak v pasáži muže v uniformách předlistopadových policistů. S obušky. Se slovy: „Tak demokracii, jo? No jak myslíte!“ Myslíme. Do Minoru je čím dál těžší sehnat lístky, o půlnoci třeba být ve střehu na počítači a stejně často zesmutníte, ale chcete to zkoušet i pak, v průběhu celého měsíce. Šance je. Ve všech smyslech slova.

Fotky převzaty z webu divadla Minor. 

(Zcela vpravo předseda mé oblíbené strany Dožít.)

Z divadelního „deníčku“

Dneska v Minoru hostovalo Divadlo Drak. S Bílým tesákem. Až ho někde blízko vás budou hrát, jděte na to, s dětmi podle doporučení tak od devíti, menší to zvládnou, jsou-li nebázlivé. Inscenace je to totiž syrová, syrová geniální technikou – osm chlapů na jevišti, jeden z nich – ten v roli Tesáka – pořád s malou kamerkou v ruce, co vidí vlčí oči, hned se promítá na velké ploše za ním. Detaily obličejů, očí, vyceněných zubů ostatních herců třeba v roli psů z nepřátelské smečky. Na jevišti sníh i „krev“. Na zadní stěně stopy, huby, vnitřek klece. Nejdrsnější pak chvíle, kdy má vlk svému novému majiteli vydělat peníze v zápasech se psy. Zároveň, i když se to z předchozího nezdá, je to inscenace vtipná a poetická a chvilkami odlehčená a s krásným koncem o svobodě.

A teď pro velké: Élektra, co ji hrají v Dlouhé, bude teď ještě týden ke slyšení i v rozhlase. Výborná Eva Hacurová, nádherné zvukově: https://vltava.rozhlas.cz/sofokles-elektra-7648326

O třídění a zemi, městu

„Vážným problémem českého školství je totiž neustále třídění dětí – ať už podle prospěchu, zdravotního stavu, pověsti školy, či sociálního statusu rodičů… Vyrábíme tak áčkové děti a béčkové děti, což je opravdu strašidelné,“ říká Tomáš Feřtek (v Reportéru). „Ono to vypadá, že je správné dělit děti do různých škol podle toho, zda jsou takzvané chytré či hloupé, zdravé či postižené. Ale není to tak. Ve skutečnosti je dělíme hlavně podle toho, zda rodiče mají o jejich vzdělání zájem, což je častější u silnějších příjmových skupin, nebo se příliš nezajímají.“ Do velké míry to platí určitě, teď ale učím paralelně děti na druhém stupni a osmiletém gymplu. Na škole s nemalým školným. Výše příjmu jako rozlišovátko tedy do značné míry odpadá, ale jinak… jinak hraje roli všelicos, nakolik vrozenost, to nevědí ani odborníci, mě ale překvapuje, až leká, jak málo znají děti ze základky různé hry. V ty já věřím hodně. A oni mi třeba v osmičce řeknou, že v životě nehrály „Země, město…“. Čímž vůbec netvrdím, že je škoda, že všichni nejsou na gympl. Ani nebudu generalizovat na téma času rodičů. Jen jsem vám chtěla říct, že hory na T mohou být i třetihory! 

Sen

Žil jeden pán, jenž odebrán byl v noci z lože ven

a krásným snem byl slečně zdán a v snu s ni oženěn.

Tak leckdy znenadání  jsme ledaskomu zdáni

a právě tak i naopak, zas leckdo zdán je nám,

snem z lože ven je odveden a neví proč a kam.

A komu by se zdálo, že sen s ním zmůže málo,

ať na loži se položí a zpřesní si to sám.

Emanuel  Frynta