Pod povrchem města... překvapení

Překvapila mě ta agresivita. Dva chlapi v metru, do nepříčetna vytočení, že revizor nechal projít černého pasažéra… teda pasažérku. Hezkou, mladou, v krátké sukni k tomu. Oni si jízdné platí, proč ona ne, jasně, měli pravdu, ale ta síla vzteku, to řvaní, ta rvačka vyčkávající za rohem. Chcípni sousedova kozo. Jindy překvapila mě mírnost: Chvíli se upejpali, pak si od nás ale pivo vzali, že prý se rozdělí. (Jen ona si nedá, ona jen víno.) Bezdomovci. Pivo jim poslal Vašek, tak trochu aby se schovalo,že neseme s namazanými tousty i mrkev a nevíme, jestli se něco tak zdravého vůbec hodí, jestli jsme neměly vzít spíš rohlík a kus salámu. Zažité představy. Že Lenka bydlí celý život – s přestávkou – v jedné čtvrti, poznala v M. bez domova dávnou skorospolužačku, teď občas shání stan, občas daruje jídlo. Na kraj sídlištního lesa šla jsem tuhle s ní a poslouchala, jak se před námi vzájemně peskují za každé sprosté slovo. Ani nevím, proč to píšu. Útržky. 

V horách

Dobře to dopadlo. Bulharské hory jsou krásné. Jenomže: V jednu chvíli se pod vrcholem nejvyšší Musaly přidržela L. kamene, ten se uvolnil, s ním další, rána do hlavy, kotouly pozadu, brždění rozpřaženýma rukama, krev, šok, vrtulník, co neměl zrovna kde přistát, let v podvěsu. Já  to neviděla, já až druhý den vyrazila minibusem do Sofie pro dobré zprávy a taky abych zjistila, že všechno jde, že si stačí vzpomenout na bulharskou bohemistku, která náhodou zrovna tráví léto u rodičů, napsat jí a ona dva dny chodí překládat na vizity do nemocnice plné absurdních situací, kde si pacienti nakupují dezinfekci v lékárně přes ulici a kde sice dostanou polívku, ale nemají-li svojí lžíci, mohou se tak akorát snažit dohlédnout na dno misky. Taky se hodí zapojit ambasadora, bulvární média to zvládnou sama. Ze samého štěstí nad dobrým koncem jsme úplně zapomněli vynadat komusi odpovědnému, že se na vrtulník čekalo dvě hodiny. Už se tomu smějeme, ale ty sestupy...!

Much Ado... v Kolowratu

Nedělím divadelní inscenace na klasické a moderně pojaté, viděla jsem špatných těch i těch hodně a dobrých víc, z obou skupin. Hranice probíhá jinudy. V Kolowratu už nějaký čas nehraje „Národní“, ale Prague Shakespeare Company, výborně. Soubor cizinců odevšad, profíků i poloamatérů, mnozí mají vedle hraní běžné zaměstnání, někdo je britskou velvyslankyní, jiný pracuje za barem. V sobotu premiéra Mnoha povyku pro nic. Chvilku jsem sledovala zaraženě, pak se přistihla, že jsem dost nadšená. Pojali to jako rozhlasovou hru z válečného Londýna, herci jsou vojáci a ošetřovatelky, vysílá se na frontu a do Čech. Je to komedie, říkali jsme si o přestávce, proč by si s ní nepohráli. A po přestávce přeruší živé vysílání nálet, z venku je slyšet střelba. Taky česká hymna s anglickým přízvukem. Člověk myslí na všelicos. A přeci je to Shakespeare, jazykově vtipný, s láskami zatajenými, převleky… Jděte, zaujmete-li místo včas, uvidíte i na titulky!

(Nevejde se na osm řádků vždycky vše. Třeba že si stejně myslím, že i v rozhlasové hře na jevišti by herci mohli umět text nazpaměť. Ale zase... ty další povolání k tomu. Nebo že postava Konráda byla karikovaná na mě už moc. Klady převyšují. Na fotce velvyslankyně ve Večeru tříkrálovém. Jan Thompson je překvapivě jméno ženy :)). 

Co jsme nedostali :)

Dětem se nemá kupovat vše, nač si vzpomenou. Známá věc, leč pravý důvod možná zůstává mnohým utajen. Přece aby měly později o čem mluvit v hodinách angličtiny! Protože když se studentů zeptáte, co nikdy nedostali, ač si to strašně přáli, neslyšíte žádné „panebože… to teda vůbec nevim, co bych řekl ani česky“. Na tvářích objeví se teď už pobavený úsměv, v očích ale ještě rozhořčení nad dávnou nespravedlností. A spustí: tašku s Harry Potterem, protože byla tmavá, velká a vůbec z pohledu rodičů celá divná, autíčko na dálkové ovládání, pro holčičku nevhodné, boty s kolečky v podrážce, šíleně nezdravé pro nohy. Ale stejně triumfuji já, protože já jsem nikdy nedostala adventní kalendář! To prý raději pořádnou velkou čokoládu, říkali, za těch pár čtverečků příšerné kvality rozhodně utrácet nebudeme. Polykám otázku, jak to, že to teď u vnuků najednou nevadí, a zpětně děkuji, mám alespoň o čem mluvit v hodinách angličtiny. A ty soustrastné pohledy z lavic! 

Kdo to je...

Ve staroboleslavském kostele ptala se pětiletá, kdo je to Bůh. Mohla jsem si za to sama, upozornila jsem na světýlko, jí by stačily výjevy z křížové cesty. „Nepochopuju, co se to děje tady,“ stála ztracená před jedním z obrazů. A na dnešek studentka Josefína vymyslela debatu o tom, jestli je něco nad námi. Zase jsem si za to mohla – že já jim kdy tuhle možnost připravit diskusi na jakékoli téma dávala. Strach jsem měla. Povedené, překvapivé, dojemné i veselé to bylo. Mezi matematikami a zeměpisy mluvili o tom, jak mají pocit, že ti, co jim odešli ze životů, jsou tu nějak s nimi. Za chvilku zase, proč pořád musíme hledat smysl života (jako jediní tvorové a ještě se o tom dohadovat), jestli si zkrátka neužívat to, že jsme tady, třeba jen jako evoluční vývojový článek. Jestli se to všechno bude někdy opakovat. Jestli se zázraky vylučují s vědou. K ničemu jsme nedospěli, zítra se vrátíme k podmínkovým větám a slovíčkům a pak zase někdo další vymyslí něco jiného. 

Ještě ano!

„Prosím vás, žije ještě Ferlinghetti?“ zeptal se tuhle někdo na semináři pro starší a pokročilé šéfredaktora Literárek Petra Bílka. Zamyslel se sečtělý přednášející, zamysleli jsme se méně sečtělí my všichni a kolektivně jsme si vzájemně přikývli, protože jsme nikdy neslyšeli tvrdit opak. Ani Wikipedie neprotestovala. Narozen 1919. Vzpomněla jsem si na to dneska, když se Zuzana v kavárně na Moráni vypovídávala, stále ještě nevzpamatovaná, z cesty po Arménii. Jezdili stopem. Je to prý velká síla, když se vám lidé začnou postupně otevírat a vyprávějí o hrůzách, které si snad každá rodina nese, je to jiná síla poslouchat, jak vzhlíží k Putinovi! „A normálně měl tam koncert Aznavour, ale to už jsme jeli domů!“ dodala nakonec. Jednadevadesát mu je a pořád vystupuje, vydal album Encore. A to tihle pánové přeci bývali „staří“, už když jsme chodili do školy! Takhle třeba :). 

Dá se

A dá se jít kolem polévkárny a číst na tabuli „dýňová s dijonskou hořčicí a medem“ a dá se nevejít, dá se jen koupit ta dýně (v peněžence ještě odsouvat stranou libry a ve vzpomínkách přelévat chutě polévek anglického hostitele) a vzít med od Lenky a míchat. Být trošku zklamaný a nechat ten výtvor odstát (speciální dijonská hořčice paradoxně z M&S, Británie vtírá se nejen do paměti) a pak už zklamaný nebýt. S medem přeci nemůže být nic špatné! Včelařství se prý stává oblíbeným koníčkem mladých manažerů. Je v tom snad trošku nebezpečí, neburzovního nebezpečí, trošku vzpomínek na předky a hodně klidu, včely poznají nervózu a spěch. Včelami proti stresu! Budou lepší léčebnou kúrou než ony tak populární relaxační omalovánky vyskládané v knihkupectvích v komínkách všude, kam se podíváš, až z toho jde na člověka trochu depka, že by si snad taky měl nějakou pořídit J. 

Pro Elišku

Jó, taky jsem tu skladbu v pradávnu hrávala, teď to ale myslím jinak. Není-li (zdánlivě) psát o čem, dochází na tipy. Knížku pro děti těsně post-leporelové dostane ode mne Eliška, až se narodí. Zatím si její maminka ve volných chvílích čte o možných porodních komplikacích (geniální nápad!), takže pomalu a jistě dospívá k rozhodnutí, že se k celému procesu vypuštění dítěte na svět snad ani raději nedostaví. Jak ale řekl jistý zkušený porodník mé přenášející kamarádce, za jeho kariéry ještě nikdo uvnitř nezůstal, pravděpodobně se tedy tomu ani Eliška nevyhne. A pak si bude číst. O myšce, která v jednoduchých textech a na fotko-ilustracích provádí takové ty běžné denní činnosti – zatápí v kamnech, pere na valše, šije, žehlí, houby sbírá, však to znáte.  Nakladatelství 65. pole stojí za sledování, tohle je z Políčka, odnože pro malé. Ještě bych potřebovala nějakou myšku k tomu. 

Nemusí být vždy olympiáda

Jednou jsem odjížděla z Anglie zrovna v první den olympiády. V Londýně tehdy nálada a všude zátarasy.  Před Buckinghamem narýsované dráhy. Kolem čtvrté že prý tu budou dojíždět cyklisté, řekli mi. Autobus mi jel v půl páté, to budu jednou vyprávět, jak jsem byla na OH! Pak byly čtyři, atmosféra napjatá, hudba, reportážní vstupy z trasy, policisté volají, aby lidé slezli ze sloupů, vozy s novináři už projely cílem. Závodníci ale nikde, já v první řadě, za zády houstnoucí dav a v hlavě panika, že se zpátky na nádraží neproderu včas. Pět minut po čtvrté to vzdávám. Na Victoria Station jsem dorazila ještě s předstihem a další dvě hodiny pročekala, než se městem prodral autobus. Můžu se chlubit, jak jsem skoro viděla olympiádu! Včera jsem si pošmournem podél Temže došla do Tate Modern, pro únavu chvíli nevnímala, pak si ale našla pár obrazů od Braqua, pochopila, že přesně tohle jsem chtěla vidět, a noční oblohou vrátila se domů.

Prchání

Ne, tohle není blog o mé mamince, ale byla to zase ona, kdo se mě po Skypu zeptal: „A tam co jste, tam žádní uprchlíci nejsou?“ Co bych ti tak mami na to řekla. Na střední škole, kde jsme včera chvilku pobyli, mluví žáci celkem dvaadvaceti různými jazyky. Seděla jsem vedle studentky v šátku a nakukovala jí do sešitu, když si sumírovala odpověď na otázku, zda by podle ní měla být marihuana legalizována. V kurzu mám spolužačku, která na oslovení „Jano!“ sice odpoví „Ano!“, ale pak už umí česky jen „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“, neboť v roce a půl utekla s rodiči do Švýcarska. Je tu ještě jedna Helena, ta se brzy stane tchýní Pákistánce z Londýna. A Němka Milena z Hamburku, jejíž maminka knihovnice se zamilovala do Kafkových dopisů ženě téhož jména. Pořád tu poletuje téma domovské země, emigrace vnitřní i skutečné, útěků... Reportéři ale nikde, pro televizní obrazovku bylo by to asi moc složité. A já mám ještě den, než prchnu domů. 

Babí nebabí

Když se sejdu se svojí maminkou, první otázka (a ještě několik dalších) nezní „Jak se máš?“, ale „To ti fakt není zima?“ Není. Já si teda taky připadám jak blázen, lidi v bundách, já bez punčocháčů a v sandálech, babí léto jako léto. Trénuju do Anglie, letím v pátek, tam se tak chodí, mami, takhle na lehko, jen děti tam občas mívají věčnou rýmu. Odjíždím do rodiny, úplně jak zamlada, v té mé prý pán peče každý den chléb, vaří polívku a provozuje obchod s vínem. Tiše doufám, že bude k jídlu i něco jiného, ale těším se moc, na Brity, na literární festival, do Stratfordu – kromě chleba dojde i na (divadelní) hry. Jen s tímhle grantem jsou u nás ve škole spojeny tak nepěkné věci, do kterých já šťourám a upadám v nemilost, že se musím moc a moc snažit, abych si to nenechala zkazit. Zaháním tedy jedny chmury jinými a teskním nad váhovým limitem. Co se nevejde do baťohu, přijde na člověka. V pátek mami, to bys měla radost, v pátek pojedu nabalená!

Šest miliard Sluncí

... donedávna hmotnost největší známé černé díry, název divadelní hry. O černých dírách v hlavě, o plíživém vytrácení paměti, o Alzheimerově chorobě. Jestli já vám nejsem divadelní masochista. (Ten den jsem zapomněla: vyzvednout lístky, poslat Jonášovi pohled k svátku, na stole knížku.) Představení nádherné, chování, mluvení odpozorované, výborně zahrané, ve chvilkách nečekaně úsměvné. Smáli jsme se?! A pak beseda a v ní nejsilnější vyprávění dvou žen trpících nemocí v poměrně raném stádiu, proto schopných reflektovat. Opravdu jsou to prý černé, hluboké jámy, do kterých ve dne znovu a znovu padáte, pak se „probouzíte“ s pocitem, že jste usnuli v cizí posteli, nevíte, kde teď rychle najít světlo, pocitem, že jste se ocitli nazí na ulici. V hlavě máte magnetofonovou kazetu, přemazáváte, ale ona se zkracuje. Slepujete kousky pásky, kousky vzpomínek, rozpadá se vám čas. Slyšíte, že je 15.30, ale vůbec nechápete, co to znamená. Tohle i vtipnost těch žen si tak pamatovat!