Agatha Christie jako průvodce

Jakmile jsou hotové rozvrhy na nový rok, říká jeden můj kolega, tak to už je blbý, to znamená, že už to brzy začne. Proč zrovna my musíme mít tak schopného a pilného člověka mezi sebou, co už je má hotové posledního července? J. Občas mi někdo z jiné školy vypráví, jak do začátku září ještě čekají, co a koho budou vlastně učit, a prvních čtrnáct dní se rozvrhem čachruje na všechny strany, trošičku váhám, jestli nakonec nemám závidět. Daleko podstatněji ale váhám, jak hodně mám být rozmrzelá, že mi jindy tak skvělý tvůrce rozvrhů rozepsal těch málo hodin do pěti dnů. Hledám v tom výhodu, najít (moc) nemůžu. Pravda je, že jsem si žádné požadavky na rozvrh nedávala, stejná pravda, že jsme se o tom bavili a rozuměla se to tak nějak samo sebou, pravda č. tří, že je to při tom všech těch seminářích a dělení studentů do XY skupin hrozně těžké… a pravda poslední, co trošku „bolí“ (eufemismus) nejvíc, že bohužel vím, jaké požadavky si někteří kolegové dávají – pro ilustraci: „v pondělí nechci učit od osmi“ (protože si vždycky myji hlavu, což oficiálně nesděluji, ale klidně mezi řečí prohodím a dost tím naštvu). Jasně, jsou i požadavky oprávněné (typu péče o blízké, ale o těch nemluvím) a vstřícnost vedení veliká, někdy až moc. Uvidíme, přebolíme  J - snad.

            Rozvrhy hotové, ale ještě je tu Anglie – ve čtvrtek Leeds, York, Scarborough, pobřeží, vřesoviště, chození, těšíme se. Z průvodců nenačetla jsem nic, ale jak to tak bývá, když na něco myslíte, objevuje se vám to všude. Třeba Yorkshire u Agathy Christie:

            „… Opustil mne v nejnevhodnější chvíli. Mně nezbylo nic jiného než se přestěhovat do Yorkshiru k jedné staré tetě.“ Celá se otřásla. „Určitě mě pochopíte, když vám řeknu, že to znamenalo smrt pro dívku, jako jsem byla já. Omezenost, umrtvující monotónnost, to mne přivedlo téměř do blázince.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala jiným tónem: „A pak jsem potkala Johna Cavendishe.“ (Záhada na zámku Styles)

Optimistické, ne? Ještě pořád se těšíme, blázincům hodláme se vyhnout. 

Drtikol, Němec a melodie lidí

Tvrdím, že každý člověk má určitou tělesnou melodii, někdo v mollové tónině, někdo v durové. Mezi lidmi samozřejmě naleznete daleko jemnější rozdíly: jeden je adagio, druhý, allegro, jiný furioso, další lento, ještě jiný moderato… A věřím, že někdo talentovanější než já by každého člověka dokázal přehrát na klavír. 

Dějiny světla od Jana Němce, dějiny – tedy život – Františka Drtikola. Knížka nádherně pomalá a já ji čtu snad ještě pomaleji. „K čertu s první osobou,“ cituje autor Samuela Becketta na předsádce a řídí se tou větou, ve většině knihy ke slavnému fotografovi zdánlivě promlouvá. Jsem v půlce. Obvykle mívám problémy s tím, když se někdo snaží zrekonstruovat život skutečné osoby, vytváří scény, u kterých nemohl být. Tohle jsem – zatím – přijala. Jan Němec má Drtikolův život neskutečně nastudovaný. (úryvek nahoře je z knížky, z mého dneška, ne fotografův citát.)

... a jen tak asociativně, pro ten klavír, pro tu představu, jaký asi člověk by šel takhle přehrát :): 

Anglie, Skotsko, double-decker ...

V pátek ráno jsem byla na snídani! Tak dobře, na tom by zase nic tak neobvyklého nebylo, kdyby nešlo o snídani v hotelu Movënpick a společně se mnou neseděl u stolu ředitel divadla  a režisér v jedné osobě, představitelé hlavní mužské i ženské role, pár dalších lidí „od kumštu“ a Daniel C. Jackson, autor hry Můj romantický příběh, který je aktuálně k vidění nejen u Bezručů v Ostravě, ale také na Palmovce (tedy tam, kde „Palmovka“ – ještě nevzpamatovaná  z povodní – právě hraje). Nevím jak vy, ale takhle já tedy běžně nesnídám!

A nesnídala bych ani nyní, kdyby si skvělá paní produkční nevzpomněla, že jsem pro ni kdysi překdysi strašně dávno tlumočila při studentských projektech, a neozvala se. Po pravdě řečeno, pracovní ta snídaně z mé strany byla pramálo, zajímavá moc. Snídaně anglická, autor Skot. Došlo tedy i na referendum. Ač žije v Anglii, v září se prý chystá „domů“, aby hlasoval. „No a …?“ odvážila jsem se drze nadhodit. Smál se. Prý jestli se takhle ptám, jak to vidí. Spousta lidí by mi prý dala jednoznačnou odpověď, on prý zatím váhám, ale nejspíš tedy … ANO. Ano ve smyslu odtržení.

Asi mi v tu chvíli poprvé došlo, že se ta má zamilovaná země skutečně rozdvojí. Ne že by referendum ovlivnil jeden mladý dramatik, ale když i tenhle člověk, neradikál usazený v Anglii, určitě vnímavý, váhající, zvažující, dospěje k takovému rozhodnutí… pak je to asi reálné.  Netragické, ale podivně smutné.

Večer na představení jsem bohužel nemohla. K Vánocům jsem dala kamarádce lístek do Dlouhé na kainarovský Kabaret a k tomu hlídání dětí. Tak… někdy si člověk přeje, aby býval vybíral a daroval jinak, ale zase tak moc to nebolelo. Dvojčata navíc rychle usnula a já se mohla pokochat jiným vánočním dárkem, tímhle krásným double-deckerem, co jsem ho v létě vezla v baťohu, protože Alexově mamince se už opravdu nikam nevešel. 

K dovršení nostalgie dneska výstava Miloně Novotného „Londýn 60. let“ v Leica Gallery. Jak vidno, mění se autobusy, reklamy na nich, mění se Británie. 

A jiná fotka z výstavy (a srovnání s krásnými ilustracemi) tady. 

Reklamní nehory Viléma Heckela

Ta výstava je maličká - jedna místnost, dvanáct fotek na stěnách, dalších asi dvacet v portfoliu - taková zkrátka „kdybyste snad šli náhodou kolem“. Kudy že to kolem vede, o tom za chvilinku.

Teď o Vilému Heckelovi, horolezci a známém fotografovi hor (zemřel tragicky pod Huascaránem). Jenže! On nefotil jen hory, ale dělal taky reklamní fotografie - aut, rádií, různých domácích spotřebičů...ty právě vystavují. Překvapila jsem sama sebe, že mě vůbec zajímají, a pak mě překvapily ony. Díváte se totiž na ně a nejdřív si říkáte, že kdyby nebylo účesů a obličejů a aut a všeho z 50. let, jsou vlastně podobné dnešním. A pak si zase říkáte (když jste já), že ne. Alespoň některé. Protože jednak je na nich krásná příroda, jednak vypadají jako z nějakého příběhu - lidé na nich se tváří, k někomu obracejí, vzájemně k sobě natáčejí tak, že vám připadá, jako kdyby se zrovna něco mezi nimi stalo. Jsou smutní, cosi řeší, přicházejí, rozcházejí se. Možná, protože nevíte. Pořád mluvím o dvanácti fotkách a takových drobíčkách, záblescích z nich, navíc nepůsobí takhle každá. Nejvíc na mě zapůsobila ta s rádiem: přístroj v pravé polovině a vedle něj průhled do dalšího pokoje, u stolu žena a muž, žena se skloněnou hlavou, on se na ni dívá - vyčítavě? nechápavě?... napětí, dusno. Správně byste teď měli jít a koupit si to rádio, vy ale cítíte, že jste tam nesprávně, že tenhle rozhovor poslouchat nemáte, ale vlastně chcete.
Měl pravdu recenzent v Lidovkách, že dneska by ty fotky asi nic neprodaly, protože pozornost přitahuje spoustu dalších detailů na nich. Protože jsou příliš krásné. Pan galerista článek neznal, tak jsem stránku vytrhla a věnovala mu ji :). To je nápad, takhle já se budu těch novin zbavovat - roztrhám je na stránky a bude je rozdávat! On si mě za to připsal na seznam, aby mi mohl posílat informace o vernisážích. Prý ale není každá tak dobrá, říkal (což je taky výborná reklamní strategie).
Podívat se na všechny možné Heckelovy fotky můžete tady. A teď ještě, kudy jít, abyste se mohli zastavit. Už je zcela jasné, že budu rodnost rodného města muset začít popírat. Nejen, že se nestrefím do správného kina, ale na nalezení galerie potřebuju dva dny, respektive dvě výpravy. Na první jsem vyrazila s instrukcemi „kousíček od Divadla Na zábradlí, hned pod velkým komínem“, polovinu (ten komín) jich cestou úspěšně zapomněla, třikrát obkružila Anenské náměstí a zase se vrátila, abych si doma uvědomila, že přeci vím, kde to je, že už jsem tam byla. Ááááááá!

Takže napodruhé, ano, do tamté uličky (ne, to není reklama na modré auto):

Pravda, vstup úplně překulturně nevypadá, ale nevadí, galerie o jedné místnosti tam fakt je, vstupné dobrovolné:

A nebo taky tady: www.fotografic.cz