Jakmile
jsou hotové rozvrhy na nový rok, říká jeden můj kolega, tak to už je blbý, to znamená,
že už to brzy začne. Proč zrovna my musíme mít tak schopného a pilného člověka
mezi sebou, co už je má hotové posledního července? J.
Občas mi někdo z jiné školy vypráví, jak do začátku září ještě čekají, co
a koho budou vlastně učit, a prvních čtrnáct dní se rozvrhem čachruje na
všechny strany, trošičku váhám, jestli nakonec nemám závidět. Daleko podstatněji
ale váhám, jak hodně mám být rozmrzelá, že mi jindy tak skvělý tvůrce rozvrhů
rozepsal těch málo hodin do pěti dnů. Hledám v tom výhodu, najít (moc)
nemůžu. Pravda je, že jsem si žádné požadavky na rozvrh nedávala, stejná
pravda, že jsme se o tom bavili a rozuměla se to tak nějak samo sebou, pravda
č. tří, že je to při tom všech těch seminářích a dělení studentů do XY skupin
hrozně těžké… a pravda poslední, co trošku „bolí“ (eufemismus) nejvíc, že
bohužel vím, jaké požadavky si někteří kolegové dávají – pro ilustraci: „v
pondělí nechci učit od osmi“ (protože si vždycky myji hlavu, což oficiálně nesděluji,
ale klidně mezi řečí prohodím a dost tím naštvu). Jasně, jsou i požadavky
oprávněné (typu péče o blízké, ale o těch nemluvím) a vstřícnost vedení veliká,
někdy až moc. Uvidíme, přebolíme J
- snad.
Rozvrhy hotové, ale ještě je tu Anglie – ve čtvrtek
Leeds, York, Scarborough, pobřeží, vřesoviště, chození, těšíme se. Z průvodců
nenačetla jsem nic, ale jak to tak bývá, když na něco myslíte, objevuje se vám
to všude. Třeba Yorkshire u Agathy Christie:
„… Opustil mne v nejnevhodnější
chvíli. Mně nezbylo nic jiného než se přestěhovat do Yorkshiru k jedné staré
tetě.“ Celá se otřásla. „Určitě mě pochopíte, když vám řeknu, že to znamenalo
smrt pro dívku, jako jsem byla já. Omezenost, umrtvující monotónnost, to mne
přivedlo téměř do blázince.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala jiným tónem: „A
pak jsem potkala Johna Cavendishe.“ (Záhada na zámku Styles)
Optimistické, ne? Ještě
pořád se těšíme, blázincům hodláme se vyhnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat