Omylem
vyslechli jsme kousíček trapně oplzlého chystaného románu Vieweghova. Mluvil
ještě rozumně, četl ale už nějak bez naděje. Diváky strašil i lákal, když prý začnou odcházet, že nevydá ho. Odešli jsme, ale asi si toho nevšiml. O něco později samotný seděl u stolečku (redaktor odešel na panáka), že bude podepisovat. Nebylo komu, vzpomínal na fronty? Procházející, stářím už malý, Pavel Kohout sděloval vysoké blondýnce, že je to
jeho soused ze Sázavy, že ho kdysi tahal… Kam či odkud už jsme nezaslechli.
Do hospody těžko, z bahna snad… Opodál u stánku s příručkami, jak
neprokrastinovat (čtěte místo práce), mít vše hotovo, i když jste teenageři,
užívat si ticho (čtěte v tramvaji) a tak dále, kupoval pro sestru jakousi
publikaci mladík z Cesty domů. „A není vám z té práce smutno?“ ptala se
prodávající, když si ujasnila, co je to za organizaci. Zarazilo ho to a nebylo.
Smutno je z jiných věci. Pak přišla bouřka a knihy se zakrývaly igelity i
vlastními těly. Že knižní provoz dotuji knihovním zpozdným, nekoupila jsem skoro nic.
 |
| Čumilové |
