Krušné hory s trochou Indie

Spousty Čechů prý touží odstěhovat se někam na samotu, alespoň to psali tuhle v novinách, tak to musí být pravda. Těmhle se to povedlo, a to to ani nejsou Češi. Tedy Alice je, její manžel Anbu je Ind. A je to úplně pohádkový příběh, co mu/jim člověk drží palce, setkání přes coachsurfing, plány na život v Indii, jenže to klima tam – pro ni, těhotenství, Praha, ona touha (viz tři řádky výše), bez auta a s kočárkem objížděli Sudety a realitnímu makléři po absolvování pěti kiláků od nejbližšího spoje tvrdili, že „parkují kousek“. V nejkrásnějším (říkají a je to pravda) údolí Krušných hor koupili rozlehlý dům, bývalou vilu pekaře z německé vesnice (z té nezbylo nic), která pak sloužila pohraniční stráži a jako rekreační objekt ministerstva zahraničí. Mezi Jeleny jmenuje se dům teď. To místo je v mnoha směrech strašně silné, ze vzpomínek mrazí (to zase níže), krásně se tu ale bydlí. Bez mobilního signálu. Těm, co se jídlo nevejde do lednice ve společné kuchyňce, nabídne Alice vlastní. Společné indické vaření taky jde. (Žádné však extrémy, když dáváte na pizzu salám!, Anbu ujídá.) Nebo spaní v jurtě. Nebo procházky s lamami alpaka. Jóga, výlety, kola, běžky.

Rozpadlá továrna na cín. Nebezpečná, lákavá prolézačka.

Památník na místě zničeného kostela

A z oněch vzpomínek: V r.1962-64 jsem sloužil u pohraniční stráže na rotě Jelení.Vyhořelý kostel sloužil i úkrytu k pasených krav před nepřízní počasí, vyřezávaly se krovy na palivové dřevo. Před průjezdem cykl. závodu míru v r.1964? přijela ženijní rota a "uklízela" okolí! Kolem polorozbouraných samot vybagrovala buldozery jámu, kam pak opět buldozerem nahrnula ruiny staveb. Kolem kostela mezi stavbou a hřbitovem obdobně provedla buldozerem hluboký zářez tak, že vzala i část hřbitova. Obnažila rakve a kosterní pozůstatky. Následně kostel odstřelili a zahrnuli do zářezu a zarovnaly s terénem!! Kolem silnice vedoucí přes drátěný zátaras se před závodem zátaras zdemontoval. Kontrolní orný pás ze zamaskoval nakosenou trávou z okolních luk. Zapíchaly se do země malé jehličňany a z brigády přijely posily,které se rozmístily skrytě v oddrátovaném prostoru a průjezd ZM byl připraven!!! Každý si může sám posoudit co usilí,škod a znesvěcení předchazelo tomu, aby peleton ZM a jeho kompars vjeli z demokratického státu na území státu socialistického! To je postřeh vojína pohraniční roty,sloužícího 26 měsíců na Jelení. Z.Kolář

(http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1136540; převzato ze stránek www.mezijeleny.cz)

Tabook I

To si takhle odjedete do Tábora. Na Tabook. A tam řešíte v podstatě jediné, totiž jestli je lepší vidět z různých besed kusy, zažít vyprávějící hosty, vtisknout si je do paměti, a popoběhnout dál, nebo si počkat, užít pěkně do konce a jiné minout úplně, nechat si převyprávět, což nikdy není ono, znáte to. Lev Rubinštejn, ruský básník, popisuje poeticky i přímočaře drsně, jak se mu žije v dnešní Moskvě, o pár ulic dál dává Jean-Claude Mourievat hádanku ze své Řeky, která teče pozpátku: jsme dvě sestry, jemné jak křídla motýla, přece ale dokážeme zařídit, aby zmizel svět – kdo jsme? Bodlo by občas něco sníst a jsou i jiné potřeby, ale že první nestíháte, druhé pozbývají na akutnosti, cukrárnu přesto do programu nějak vmáčknete. Starší dámy a mladý pár u vedlejšího stolku nejde neslyšet, dostáváte sprchu, rychlé vystřízlivění z tabookové atmosféry, rozmetaná chvilková iluze, že svět je v pořádku – tak hnusné odsouzení emigrace Jana Třísky bych si nikdy nedokázala vymyslet. Já vím, nemám chodit do cukrárny! 

Zpátky k iluzím. Za okny se čte poezie. 

Až díky zpoždění

jsem na to kápla, až když jsem si uvědomila, že z vlaku na autobus to možná v Trutnově nestihnu, až v tu chvíli mě napadlo, že do Prkenného dolu dá se možná dojít pěšky, a taky že jo, po červené. Dva vyšetřené dny nemusím strávit jen zahradě, uprostřed věčných dětských minihádek a velesporů, co by měl být člověk vděčný, že je jich svědkem…ale přece jen. Vždyť já můžu jít, sama jít. Kolem Rechenburgu, minout ho a pak se k jeho kamenným zbytkům škrábat lesem, přes Stachelberg, největší pevnost opevnění z roku 38. To snad ani nebyly Krkonoše, protože nikde skoro nikdo. „Jen v jednu chvíli, to jsem se lekla, vyšel proti mně z lesa…,“ vyprávěla jsem pak dospělým. „A nebyl skoro nahej? Toho jsme taky viděli,“ přerušila mě Káťa. Byl to pes a byl úplně nahej! Chudák asi nemocný, ztracený či vyhozený. Vytrénovaná z rumunských hor sehnula jsem se pro kámen, to stačilo, uskočil, ustoupil ke kraji cesty a pokorně mě nechal projít. Až jsem se za ten pohyb zastyděla. 

Pár dní jinde

Řeknete, že jedete do Svinoústí a vzbudíte úsměv, už to stačí, kromě toho je tam krásně. Hranice Polska a Německa. První večer vydáváme se do města, věříme, že vjíždíme na most, a ejhle, on to trajekt, nákup se protáhl na tři hodiny, ale pomazlili jsme se s divoko-přítulnými prasátky. Pláže Baltu, podzemní město válečného opevnění, bunkry, kdysi nejvyšší maják světa, zubři v oboře, ryby na stole, pomalá projížďka podél zadních dvorků malých vesnic. Jen ti komáři, nejúčinnější obranou je ignorace pupenců, pravda, chce to jistou duševní sílu, já si ale nemůžu pomoc, pro mě jsou to symboly léta, ošklivé, ale symboly. Polština krásná, sever je pólnoc a jih poludnie. My mluvili zásadně novopolsky, instinktivní kombinací slovanských slov, čímž jsme zase vzbuzovali úsměvy, to nám jde. Po cestě Štětín, líp jsme zaparkovat nemohli, nová budova filharmonie napojená na bývalé sídlo gestapa, triatlon v centru a žurková polévka! Pak dokonale zakufrovat na dálnici u Berlína,

V Polsku je všechno jinak 

(Pod)zimní

Léto končí s kroky po schůdkách, když nesu tílka a kraťasy do horních polic bytu, podobně jako noc začíná, když si člověk sundá brýle, alespoň tak to v autobuse do Albánie tvrdil nedávno Marcel, nedávno může být i před rokem, chcese-li, tohle slovo neexistuje, já vím. Stromy ještě nejsou potrhané zrezavělé deštníky, ale mě podzim v myšlenkách přenáší k Baltu. Tolikrát jsem tam zas nebyla, aby musel, ale dělá to. Déšť padá na moře. Předevčírem v knihovně sáhla jsem po Zimních rybách, devět povídek, dlouho, dlouho jsem nebyla tak zasažená. Balt je všechny spojuje, ponuro venku i uvnitř lidí, postavy něco zažívají a zároveň myslí na své problémy doma, střihy mezi minulostí a teď, lodě, sníh, zásahy do duše, popisy detailů, přesně odhadnuté, co si čtenář může domyslet. Klid, klid a najednou lup ho, co se to dozvídám? Do toho ještě výborně úlomky z historie, rozdělené Německo (to hlavně), útěky z východu, vzpomínky po sjednocení. Lituju, že učítám, ale užívám.

Máša

Tabook! Tolik toho tam a většinou velká síla, v malých věcech, někdy ve velkých. V pozdním odpoledni vtěsnám se dozadu na pódium, aby se lidí vešlo víc, na jakýsi kufr, přede mnou stoleček, u něj Máša Gessenová. Autorka Muže bez tváře, knihy o Putinovi, mluví výborně, pěkné to není. O sankcích, které jsou správné, protože s diktátorem se neobchoduje, ale naprosto k ničemu. Pád rublu, zhoršující se ekonomika, nic nepřiměje občany země obrátit se proti prezidentovi. Myslí si ona. Vždycky budou hledat vinu jinde. Evropské země by ale mohly pomoci, mohly by dávat azyl exulantům stíhaným – bitým, mučeným, zabíjeným – kvůli sexuální orientaci. I Jižní Afrika to dělá, v Evropě nikdo. „Zatímco západ přemýšlí, Putin koná,“ zní jedna věta. Mluví o cenzuře, která vychází už i zdola, o lidech, kteří nahlašují, co kde kdo dělá špatně. Z jaké že beletrie to člověk zná? Ona odešla do Států, když začalo hrozit, že jí odeberou děti, jako prvního adoptovaného syna. Ostych ji vyfotit.

V horách

Dobře to dopadlo. Bulharské hory jsou krásné. Jenomže: V jednu chvíli se pod vrcholem nejvyšší Musaly přidržela L. kamene, ten se uvolnil, s ním další, rána do hlavy, kotouly pozadu, brždění rozpřaženýma rukama, krev, šok, vrtulník, co neměl zrovna kde přistát, let v podvěsu. Já  to neviděla, já až druhý den vyrazila minibusem do Sofie pro dobré zprávy a taky abych zjistila, že všechno jde, že si stačí vzpomenout na bulharskou bohemistku, která náhodou zrovna tráví léto u rodičů, napsat jí a ona dva dny chodí překládat na vizity do nemocnice plné absurdních situací, kde si pacienti nakupují dezinfekci v lékárně přes ulici a kde sice dostanou polívku, ale nemají-li svojí lžíci, mohou se tak akorát snažit dohlédnout na dno misky. Taky se hodí zapojit ambasadora, bulvární média to zvládnou sama. Ze samého štěstí nad dobrým koncem jsme úplně zapomněli vynadat komusi odpovědnému, že se na vrtulník čekalo dvě hodiny. Už se tomu smějeme, ale ty sestupy...!

Jak to chodí v Plzni

Uprostřed týdne na operu do Plzně. Kdo si to může dovolit? My. Míříme do hostelu. Zchvácená paní pro všechno, recepční i pokojská, velké omluvy, že prý ještě nestihla uklidit, musela lítat po policajtech. „Co se vám stalo?“ soucítím. „Ále, včera jsem napadla jednu slečnu.“ Tak teď ji hlavně nevyprovokovat J. Poslouchat Verdiho, vědět, že jak se hudba na pár sekund zastaví, přijde rychlé rozběhnutí, dá se to odhadnout dopředu, jenomže možná v tom je ta krása. Plzeňští tleskají sice intenzivně, ale ne bouřlivě, tam kde by se v Praze křičelo a vstávalo, tady se sedí, jsou asi na takovou kvalitu zvyklí, ostatně vstává se v divadlech, připadá mi, až moc často. Na stolcích ve foyer nachystány kelímky s džusem, vodou, malé lahvičky vína. Bez obsluhy. Zaplatíte do kasičky, vezmete si. Vyprávím to pak postupně sedmiletému a sedmdesátileté. „To tam byly kamery?“ ptá se on. A ona: „A platili to ty lidi?“ Nebyly, platili. Není to s tou „kriminalitou“ v Plzni zas tak strašné. 

Nemusí být vždy olympiáda

Jednou jsem odjížděla z Anglie zrovna v první den olympiády. V Londýně tehdy nálada a všude zátarasy.  Před Buckinghamem narýsované dráhy. Kolem čtvrté že prý tu budou dojíždět cyklisté, řekli mi. Autobus mi jel v půl páté, to budu jednou vyprávět, jak jsem byla na OH! Pak byly čtyři, atmosféra napjatá, hudba, reportážní vstupy z trasy, policisté volají, aby lidé slezli ze sloupů, vozy s novináři už projely cílem. Závodníci ale nikde, já v první řadě, za zády houstnoucí dav a v hlavě panika, že se zpátky na nádraží neproderu včas. Pět minut po čtvrté to vzdávám. Na Victoria Station jsem dorazila ještě s předstihem a další dvě hodiny pročekala, než se městem prodral autobus. Můžu se chlubit, jak jsem skoro viděla olympiádu! Včera jsem si pošmournem podél Temže došla do Tate Modern, pro únavu chvíli nevnímala, pak si ale našla pár obrazů od Braqua, pochopila, že přesně tohle jsem chtěla vidět, a noční oblohou vrátila se domů.

Prchání

Ne, tohle není blog o mé mamince, ale byla to zase ona, kdo se mě po Skypu zeptal: „A tam co jste, tam žádní uprchlíci nejsou?“ Co bych ti tak mami na to řekla. Na střední škole, kde jsme včera chvilku pobyli, mluví žáci celkem dvaadvaceti různými jazyky. Seděla jsem vedle studentky v šátku a nakukovala jí do sešitu, když si sumírovala odpověď na otázku, zda by podle ní měla být marihuana legalizována. V kurzu mám spolužačku, která na oslovení „Jano!“ sice odpoví „Ano!“, ale pak už umí česky jen „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“, neboť v roce a půl utekla s rodiči do Švýcarska. Je tu ještě jedna Helena, ta se brzy stane tchýní Pákistánce z Londýna. A Němka Milena z Hamburku, jejíž maminka knihovnice se zamilovala do Kafkových dopisů ženě téhož jména. Pořád tu poletuje téma domovské země, emigrace vnitřní i skutečné, útěků... Reportéři ale nikde, pro televizní obrazovku bylo by to asi moc složité. A já mám ještě den, než prchnu domů. 

Babí nebabí

Když se sejdu se svojí maminkou, první otázka (a ještě několik dalších) nezní „Jak se máš?“, ale „To ti fakt není zima?“ Není. Já si teda taky připadám jak blázen, lidi v bundách, já bez punčocháčů a v sandálech, babí léto jako léto. Trénuju do Anglie, letím v pátek, tam se tak chodí, mami, takhle na lehko, jen děti tam občas mívají věčnou rýmu. Odjíždím do rodiny, úplně jak zamlada, v té mé prý pán peče každý den chléb, vaří polívku a provozuje obchod s vínem. Tiše doufám, že bude k jídlu i něco jiného, ale těším se moc, na Brity, na literární festival, do Stratfordu – kromě chleba dojde i na (divadelní) hry. Jen s tímhle grantem jsou u nás ve škole spojeny tak nepěkné věci, do kterých já šťourám a upadám v nemilost, že se musím moc a moc snažit, abych si to nenechala zkazit. Zaháním tedy jedny chmury jinými a teskním nad váhovým limitem. Co se nevejde do baťohu, přijde na člověka. V pátek mami, to bys měla radost, v pátek pojedu nabalená!

Tak trochu jiná Paříž,

tak trochu Albáníe!

Trojúhelníky! Albánie, země nekonečných hor. Nových kostelů a mešit, neboť ty původní Hodža nechal zbourat. „První a jediná ateistická země na světě,“ prohlásil. Se všemi spřátelenými zeměmi se pohádal, paranoidně pak všude stavěl bunkry. Země hrozně hodných lidí, země číšníků, co snad opravdu neumějí počítat, protože by ošidili i sebe, kdyby nebylo nás. Země, kde v horách pořád platí krevní msta. Země masa, fíků a granátových jablek, ale hlavně toho masa. Rajčat, co chutnají jako rajčata. Koňaku, i když se prý nesmí říkat koňak, levnějšího než pivo. Podivného vína. A zase hor, nikde je nejde nevidět, jezera jak v Norsku, moře. Pobřeží, co začínají zaplavovat paneláky! Né! Země bez davů, země, co je do ní třeba jet znovu. A víte, že víte strašně málo, slyšíte o mafii, je jasný, že jste jen nakoukli, a třeba přijede až za dlouho, třeba nikdy... Krásný to bylo! 

(Ne) poetické překládání

Nebyla to pevnina, která mě v Řecku přivítala, žádná „země na obzoru“, jen to jediné řecké slunce, v ten večer před přistáním. Žhnulo, bez mraků, už nehořící, jen doutnající uhle padající do schránky pod mořem. Ráno jej mořské větry opět rozfoukaly, rozžehly, aby spálilo další den…

Krásný text, ne? Takhle básnicky zpracoval dojmy z cesty jeden student… Krásný text, do chvíle, než zjistíte, že je ho třeba rychle, myslím tím neskutečně rychle přeložit do angličtiny. Cesta  se totiž uskutečnila v rámci grantového programu, ten je třeba zakončit monumentálně výstavou v muzeu a jeho hlavní organizátorka všehoschopně neschopná. Takové praktické věci jdou mimo ni, že si jedna kolegyně ruší dovolenou, aby se  všechno stihlo, nevnímá, neřeší, škoda slov…

A na koho asi tak zrovna tenhle text padl? Aha? Shodou náhodou, dodávám na vysvětlenou, nebyla to ničí víra v mé básnické schopnosti. Které nemám. Mám prý napsat „Sluníčko svítilo a bylo to velmi romantické,“ radili mi kolegové v hospodě. Jim se to smálo! A mě nejvíc mě mrzelo, že kdyby býval dotyčný student k sehnání, anglicky by byl sám schopen napsat skvostný text.  

Pán pracující ve skladu piva, viděl jsem ho jen jednou, mi potřásl rukou, rychle si ulízl vlasy do strany, účes se nepřestal bouřit, ale to je jedno, zažít to znovu – šel bych světa kraj.

(Takže jsem nakonec překládala i Nezvala L, Hlavně si neklást malé cíle, že.)


A ilustrační foto neřecké, ale ještě jedno naše anglické. Poezie stejná, myslím. 

Vždycky vtipně

Tak dobře, musela jsem sice své heslo „MNĚ v Anglii nikdy neprší“ změnit na „MNĚ v Anglii zase TAK MOC neprší“, ale asi bylo načase, stará hesla jsou podezřelá. Vím, generalizovat se nemá, nemá, nemá, ale ti Angličané jsou tak vtipní. Ona hrozí ex-Bertha, jak tam „dojezd“ hurikánu z Ameriky pojmenovali, ve zprávách sice varování, ale zároveň máte pocit, že bude (i) krásně, že to sluníčko zasvítí, a když ho ten den nespatříte, tak jste se prostě jen špatně dívali a zítra to máte šanci napravit, protože „if you are lucky“, nějaké to „sunny spell“ vás rozhodně nemine. Takhle plyne předpověď za předpovědí a vám se zdá, že je dobře, úsměvně na světě.  Že se v té zemi dost bavím – na ulici, v rozhovorech s prodavači, s neznámými lidmi … - to bude doufám platit ještě dlouho, hesla nehesla.

Čerstvě jsme si oblíbili jednu z ostrovanek. Pravda, moc dlouhou už asi závodit nebude, ale nevadí, teď skvěle. Jo Pavey, čtyřicátnice (vlastně už skoro o rok starší), maminka dvou malých dětí, přičemž mladší holčičce není ani rok, v Curychu na ME vyhrála závod na deset kilometrů. Kamarádka Ivana, co jí nevadí, jestli řídí nalevo či napravo, psala, že se rozbrečela u záznamu, ač výsledek znala J. 

Dárky z cest?

Klobouček jsem nikomu nedovezla :(.  Když jsme byly malé, kladla nám maminka na srdce, abychom na školách v přírodě a jiných „výpravách za dobrodružstvím“ nekupovaly dárky, rozhodně tedy ne žádné blbinky. V matné paměti mi zůstává, že jsme občas snad i něco dovezly, ale v podstatě jsme tenhle výchovný příkaz jako jeden z mála dodržovaly. A tak nějak si i odnesly do života. Jiný kraj, pardon, jiná rodina… Vyprávěla mi nedávno Lucka, jak je ráda, že jí synek z každého výletu něco doveze, byť by to byla totální kravina.

            Nemyslím si dneska, že by jeden přístup byl lepší než druhý. Dárky si moc nevozíme, troufnu si ale tvrdit, že to o vztazích mezi námi nic neříká. Sledovala jsem teď svoje kamarádky v Anglii, jak po dárkách pátraly, shromažďovaly, v koncích byly, v koncích úplných už šílely (to když pro dvojčecí dvojici oboupohlavního složení pořád se do cesty stavěly jen věci vhodné pro chlapečka - včetně zástěrky na vaření s obrázky dvoupatrových autobusů). Ne, nejsou to bytosti okouzlené materiálními statky, právě naopak, ženy citlivé a chytré, zkrátka mají jen přivážení dárků pod kůží. A já v jejich očích dost možná necitlivá či sobecká či kdovíjaká ještě.

            Myslím, že to nezmění. Navíc, dobře vím, že vždycky můžu všechno vyřešit jídlem J. A to tedy jo, to – přiznávám – děláme. Jenomže globalizující se svět nám to vůbec neusnadňuje. Kde jsou ty časy, když jsme ze Švýcarska vozili (ano, všichni) čokoládu a odjinud pomerančové marmelády! A když se k tomu přičtou ještě různé zrádné překážky, jako třeba že jogurty bizarních příchutí v baťohu letadlem opravdu nedovezete, záchrana může se lehko proměnit v problém. Naše „tradice“ mi ale připadá docela osvobozující. Vidíš něco, co asi udělá radost, koupíš, nevidíš, vrátíš se sám. A já viděla, na poslední chvíli, malé čokolády sestavené do obrázku britské vlajky (ano, dobře chápu, právě tohle by pro mnohé blbost byla J) a přivezla je dětem, které momentálně propadly objevování vlajek různých států.

Sentimentální struna ve mně: ono taky jestli to nebyla poslední příležitost koupit si britskou vlajku v současné podobě. UNITED or UNTIED zní heslo skotského referenda. Ach jo, jak já bych si přála to první. To už se ale dárků opravdu vůbec netýká. 

Odjéééézd!

Vždycky mě fascinuje, co všechno stihnu před odjezdy strašně rychle udělat. Když už to nejde jinak, když musím. I nemusím, třeba dávat sem tuhle fotku z před let. Ale některé věci pořád ještě ne. Něco smysluplného napsat. Tak potom J. Chodili jsme, zase budem, jinde a jinak, sotva vodou. Cesty. 

Agatha Christie jako průvodce

Jakmile jsou hotové rozvrhy na nový rok, říká jeden můj kolega, tak to už je blbý, to znamená, že už to brzy začne. Proč zrovna my musíme mít tak schopného a pilného člověka mezi sebou, co už je má hotové posledního července? J. Občas mi někdo z jiné školy vypráví, jak do začátku září ještě čekají, co a koho budou vlastně učit, a prvních čtrnáct dní se rozvrhem čachruje na všechny strany, trošičku váhám, jestli nakonec nemám závidět. Daleko podstatněji ale váhám, jak hodně mám být rozmrzelá, že mi jindy tak skvělý tvůrce rozvrhů rozepsal těch málo hodin do pěti dnů. Hledám v tom výhodu, najít (moc) nemůžu. Pravda je, že jsem si žádné požadavky na rozvrh nedávala, stejná pravda, že jsme se o tom bavili a rozuměla se to tak nějak samo sebou, pravda č. tří, že je to při tom všech těch seminářích a dělení studentů do XY skupin hrozně těžké… a pravda poslední, co trošku „bolí“ (eufemismus) nejvíc, že bohužel vím, jaké požadavky si někteří kolegové dávají – pro ilustraci: „v pondělí nechci učit od osmi“ (protože si vždycky myji hlavu, což oficiálně nesděluji, ale klidně mezi řečí prohodím a dost tím naštvu). Jasně, jsou i požadavky oprávněné (typu péče o blízké, ale o těch nemluvím) a vstřícnost vedení veliká, někdy až moc. Uvidíme, přebolíme  J - snad.

            Rozvrhy hotové, ale ještě je tu Anglie – ve čtvrtek Leeds, York, Scarborough, pobřeží, vřesoviště, chození, těšíme se. Z průvodců nenačetla jsem nic, ale jak to tak bývá, když na něco myslíte, objevuje se vám to všude. Třeba Yorkshire u Agathy Christie:

            „… Opustil mne v nejnevhodnější chvíli. Mně nezbylo nic jiného než se přestěhovat do Yorkshiru k jedné staré tetě.“ Celá se otřásla. „Určitě mě pochopíte, když vám řeknu, že to znamenalo smrt pro dívku, jako jsem byla já. Omezenost, umrtvující monotónnost, to mne přivedlo téměř do blázince.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala jiným tónem: „A pak jsem potkala Johna Cavendishe.“ (Záhada na zámku Styles)

Optimistické, ne? Ještě pořád se těšíme, blázincům hodláme se vyhnout. 

Sobotka či Vary? Fráňa nebo filmy?

Letos tedy šla výjimečně stihnout Šrámkova Sobotka i filmový festival, v pátek byli tací, kteří z první odjížděli, aby na druhém zpívali na zahajovací afterparty, kdybyste se ale na volbu zeptali mě, jednoznačně hlasuju pro Fráňu! Do Sobotky totiž můžete vzít babičky i dětičky, dopoledne každého vyslat na jeho vlastní dílnu a odpoledne společně vyrazit na divadlo, na autorské čtení, na výlet, do cukrárny (fakt, o tom pozdějí) … jen do Podolí to je trochu z ruky J. Ale můžete na  koncert – na Zrní či Annešanté, ti hrají věci vlastní i převzaté, české i francouzské. 

https://www.youtube.com/watch?v=41dqzvsjM9M a hlavně pak tady: http://bandzone.cz/annesante

Večer do zahrady na víno. Pravda, ne vše je povedené, vše nesedne všem, ale zase je to tu tak krásně malé, že po prvním dnu se se spoustou účastníků znáte a po zbytek týdne několikrát za den potkáváte. Bydlíte všichni v kempu u koupaliště nebo po chalupách kolem náměstí a dýl než týden byste to pospolu možná nevydrželi, ale takhle to nemá chybu. Já mám tedy ještě jeden důvod: cukrárna na náměstí patří kamarádovi z dětství – vejít tam s ním, když on se doširoka rozmáchne a praví „Něco si dej“, to zkrátka odmítnout nejde, i když bych samozřejmě strašně moc chtěla J. (Ve Varech sice bydlel náš děda a ten, když jsme byly malé, znal „dětský ráj“ s lyžařskými kopci ze šlehačky, co se po nich jezdí na čokoládových lyžích, ale co naplat, opravdovskou cukrárnu nevlastnil.)

Onen cukrárenský kamarád Radek, nyní vysoce to postavený muž, propařil nejedny Vary s kamarádem věhlasným ekonomem Tomášem Sedláčkem. Tomáš se prý jednou vrátil v osm ráno na pokoj ve stavu takovém, že prý „Radku, doveď mě do sprchy“. Co by pro kamaráda neudělal, po chvíli ale zjistil, že se Tomáš ve sprše na zemi uvelebil a usnul. Pustil tedy studenou, namířil a ve stavu jen o něco málo schopnějším se odebral do postele, aby se po několika hodinách (časový údaj se v různých verzích vyprávění liší) probral, sprchu stále slyšel a Tomáše našel profialovělého, tuhého, spícího pořád na stejném místě. Nezbylo než přepnout na horkou a v happy endu budoucí světovou hvězdu navrátit do života. Teď už prý Radek jako otec malých holčiček jezdí do Varů dokonce i na filmy! (Pravda, neříkal, kolik jich ve skutečnosti stihne).

A poslední propojení obou festivalů. Na dílně psaní minutových her poslouchali jsme i tuhle dvacetiminutovou Malá ryba od Petra Pýchy (často píše s Jaroslavem Rudišem) napsanou právě pro Vary. Autor s nadsázkou říká, že prý založil nový žánr „dramaloci“, dramatický příběh zásadně spjatý s městem, v němž se odehrává. Oldřicha hraje Oldřich Kaiser, se kterým je prý natáčení složité, což nemění nic na tom, že je zkrátka výborný! 

http://www.rozhlas.cz/vltava/stream/_zprava/petr-pycha-mala-ryba--1370747

(Pro ty, kdo si ji pustí: Doposlouchali jsme, já zašla do obchodu a tam v rádiu zprávy z Varů a nadšení, že právě dorazil Mel Gibson. Hochu, kdybys věděl, co tě čeká, říkala jsem si J). 

Ladění na léto

může probíhat všelijak. Vytahováním dávno vyšitých ubrusů, které si ještě úplně nenašly své místo na světě. Doděláváním dětských metrů s námořnickou tematikou (sláva užitému umění J), původně pro jedno, nyní pro tři děti. Ano, vím, křížková výšivka je taková omalovánka mezi skutečným vyšívacím mistrovstvím, někomu ale prostě cesta od dětských činností k umění trvá déle, no (nebo po ní míří někam úplně jinam, destinaci bych raději nespecifikovala).  Dalším a dalším pročítáním průvodců: „Scarborough patří k těm městečkům, která vypadají hezky z dálky.“ (Ááááá, mají všechny země takhle vtipné texty pro turisty?  Takové, co při četbě vůbec nechápete, zda je to lákadlo či odrazovadlo?). Nechápavým zíráním na procesy na vlastním účtu: Hotely na booking.com si přeci VŽDYCKY stahují platbu až v době vašeho pobytu. Tak proč proboha odešly peníze na jednu noc v každém z hotelů už teď? Inu, pravděpodobně to nějak bude souviset se „speciálními podmínkami“ velmi jasně popsanými na rezervačních stránkách, co jsme je úplně vytěsnili, protože to přeci NIKDY tak není J. (Změna data nakonec provedená zdarma díky skvělému zákaznickému servisu na zmiňovaných stránkách). Ať žije předléto!

Když cestují ženy

Letní Anglie, těším se na tebe! Jen to prokombinování levných letenek s nutnými přejezdy nemuselo by být tak zapeklité. (Nebo jsme se mu měli bývali začít věnovat tak před dvěma měsíci, že, to ale nemusí nikdo vědět). Mezi klikáním, porovnáním a nechápáním, proč je třeba za odbavení online platit téměř pět stovek, chechtám se tu nahlas nad průvodcem.

Odstavec „Když cestují ženy“: … shledáte patrně, že Anglie je z tohoto hlediska zemí vcelku osvícenou. Nemusíte se zde bát ani vypravit se bez doprovodu do hospody, i když si možná budete připadat poněkud nápadně. V některých restauracích stále ještě tvrdošíjně přidělují osamělým ženám stolky nejblíže ke vchodu na toalety, podobných podniků je však naštěstí čím dál tím méně.:)

Ještě že průvodce je už z roku 2004!