pondělí 16. července 2018

Jen neradit

Potkávala jsem dnes samé mladé ženy, co důrazně radily svým matkám. „Já na tebe volám, ty valíš dál, nevidíš, nevnímáš, musíš zpomalit, změnit to, používat víc oči, když hůř slyšíš,“ naléhala ta první na Budějovické. „Ty nesmíš utíkat, ale chodit rychlejc, protáhnout krok,“ vysvětlovala protichůdně druhá v autobuse do Krče. Jela jsem zalít k našim, totiž k mámě, táta zemřel na Velikonoce a já stejně říkám k našim a až teď začalo se mi o něm zdát. Divný, zmatený sny, v polospánku pak vím i nevím zároveň, jak je to doopravdy. Jedu zalít a zas padá na mě smutek, i když zemřel dobře, smí se to snad říct, že dobře, ve vysokém věku a rychle, spolu s tím smutkem vždycky i vděk. Taky za to, že do týhle fáze, fáze razení, fáze „zrychlit musíš, zpomalit musíš, víc koukat, pořádnějc dejchat“ jsme se nedostali. Kéž by nikdy a s nikým.

Ale dětem, nejen naším, radím v těchto dnech poslouchat Hajaju. Vendulka a Jirka ve Městě hraček. Kopecký. Nostalgie.

neděle 24. června 2018

Dočista nelibový konec

Tak vám nevím, jestli ten každodenní kontakt s gympláky fakt udržuje člověka duševně svěžího a mladého, jak se občas tvrdí. Kéž by udržel alespoň při smyslech. Postavila jsem na katedru lahev, z Tchiba, nic extra. „Tý jo, libová láhev,“ ozvalo se z lavice. Neslyšela jsem, v tom byl ten problém, oni si mysleli, že nechápu, ale to zas já jo, tak těžký to nebylo, když jsem rozšifrovala zvukovou podobu, hned jsem byla v obraze (alespoň doufám!), zasmáli jsme se. Jenomže potom! Potom jsme to chtěla někomu převyprávět a… vůbec jsem si na to slovo nemohla vzpomenout. „Ne, ‚hovězí‘ to nebylo,“ běželo mi hlavou, „ale něco s masem jo.“

V úterý poslední hodina a pak konec, jsem z toho v nečekaných záchvatech úplně dojatá. Ze dvou studentek u automatu třeba, jedna druhé chce koupit tyčinku, je to hrozně hezký, mám ráda tyhle miniscénky, a padá na mě splín. Kdy a kde takový společenství z devadesáti procent skvělých malých lidí ještě zažiju?

neděle 28. ledna 2018

Když s někdo chová krásně...

Mám potřebu podělit se o zážitek, o pocit, i když se mě na něj nikdo neptal. Vyprávím ho všude – z očí do očí, na FB, tady taky. Před prvním kolem jsem hlasitě prohlašovala, že postoupí-li proti Zemanovi Horáček, volit ho budu, ale dost se sebezapřením (důvody jsou dávno jedno, po tom, řeknu dál, ještě víc). A pak mi spadla brada a koukala jsem, co v těch čtrnácti dnech dělá, jak pan Drahoše podporuje, nejen billboardy, jak s ním chodí na debaty… To by mnoho lidí nedokázalo. Takový důkaz, že mu jde skutečně o věc. (A samozřejmě obdiv i Hilšerovi, jen jak by volit jeho bývalo trošku snazší, tolik mě to asi nepřekvapilo.) I jsem mu to napsala. Já vám na sobě najednou úplně fyzicky cítila, že když se někdo ve společnosti viditelný chová slušně, čestně, příkladně… prostě normálně hezky, taky vás to najednou nutí chovat se líp. Pro tohle je hlavně škoda, že tam ještě nějaký čas bude strašit prolhaný, hulvátský alkoholik. A velkou bezmoc cítím, když okolo sebe slyším důkazy, jak moc znamenaly ony billboardy se slovíčkem „stop“.

čtvrtek 4. ledna 2018

Ve třech slovech

Dnešní text bude ješitný a sebestředný, jenomže když já chci říct něco o umění, které obdivuju, o schopnosti sdělit hodně v málu, v půlvětách, ve třech slovech. S koncem června skončím i já po strašlivě předlouhé době na jednom gymplu, nenaštvaná, nezdeptaná (alespoň doufám, že to k tomu nedospěje). To je normální. Jak bude dál, to ještě není úplně jasné, nerouhat se, hlavně se nerouhat, pořád to vypadá (klepu do dřevěného stolu a zběsile i do umělohmotné klávesnice, pro jistotu), že práce je a bude dost. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o reakcích okolí na mé definitivní rozhodnutí. Tedy o jedné. O tom, co mi řekl chlap, kterého si ho moc vážím, pan ředitel to nebyl. „Co ti budu povídat, slavit to nebudem,“ prohlásil. Co na tom, že někteří asi ano. V těch třech slovech, v intonaci, jakou to vyslovil, v tom bylo všechno, žádné mazání medu, žádné přemlouvání, přesto respekt a ocenění a trocha smutku a díků, to já si snad budu pamatovat do konce života, jihnu. A vděčná jsem, to abych kompenzovala onu ješitnost. Takhle já bych chtěla umět jednat s lidmi. Hezky, jasně, napřímo, abych to měla v hlavě bez velkého dumání.

středa 3. ledna 2018

Bellové Jezero

Rádio jo, rádio já poslouchat budu, rozhlasové hry a knížky,podle mě vůbec pro ty, kdo jsou líní nebo neumějí číst, naopak, je k nim potřeba zvláštní druh soustředěnosti, že ji nemám, trénuju. Nemůžete si je pouštět jen jako kulisu... tu vám padne do oka zapomenuté cosi v koutě, jdete to zvednout, pak že si namažete chleba a hned máte myšlenky kdoví kde a abyste poslouchali od začátku. Baví mě, co jde vyčíst z hlasů, nálada, problémy, tvář, prý i zdraví, říkají znalci, že tlustý hubeného nenamluví, že jinak dýchá, že mu nikdo věřit nebude. 

Teď čte na Vltavě Petra Špalková Jezero Biancy Bellové. Občas si říkám, že nemusím číst všechno, ale chci vědět, o čem se to tolik mluví, znát příběh kluka, co pátrá po své matce, fascinuje mě Bellové inspirace fotkami Aralského jezera, téma ekologické katastrofy, země po smrti diktátora, dystopie. Zároveň tuším, že jazykově, stylisticky nepůjde o takový skvost, poslouchat stačí. Špalková začala včera, ještě pár večerů bude pokračovat, vždycky v půl sedmé, ale člověk může samozřejmě z archivu. Zatím ponuré, poutavé, pěkné. Doporučuju. I tohle video z natáčení. 

https://www.facebook.com/CRoVltava/videos/10155067610427623/

úterý 2. ledna 2018

Jepičí život papíru

Ještě jsme stihli poslední den výstavy betlémů v Betlémské kapli.a je po všem. Maminku jsme přesvědčili, že to na stromech v betlému z Krušných hor asi fakt nebudou olivy a od vedle pak slyšeli dětský dotaz, jestli se Ježíšek narodil v Čechách. Do příštích Vánoc bych potřebovala, aby někdo vymyslel zero waste variantu balicího papíru. I když právě maminka ji praktikovala už o desítky let dřív, než se tomu tak začalo říkat, jó, to ještě nepečené cukroví bylo nepečené, žádné „raw“, a mně vždycky připadalo poněkud společensky nepřípustné vyprávět, jak zpod stromečku zachraňuje nepomačkané papíry, abychom do nich zase balili za rok. Ne, dárky fakt nevypadaly nijak hnusně, jen jsme občas měli pocit, že už jsme je někdy viděli J. Bezobalovosti nepropadám nijak zásadně, kráčím k ní minikrůčky, to množství odpadu, co člověk denně vyprodukuje, to mně ale děsí. Dilema potřebnosti papíru a jeho života v délce někdy snad až vteřin, zatím řeším nákupem u charit, asi že používáme víc izolepu či proč, zachraňovat ho do dalších let už se nějak nedaří..