neděle 16. září 2018

Rady z pradávna

Zvykám si, jak jsou malí. Neplánovala jsem o nich psát, ale ty výroky patří do kategorie hlášek a scének dvouletých dětí, co si je chcete zapamatovat navždy, tak alespoň vyprávíte a vyprávíte, aby zůstaly. „Paní učitelky, vy jste z těch dávnějších dob, kdy ještě nebyly maily. My bysme potřebovaly poradit,“ prosí u stolu v jídelně během adapťáku holčičky ze šestky, „jak máme napsat dopis klukům.“ Odběhnou pro papíry, padáme pod stůl, radíme. Kolegyně Zuzka skládá obálku. „Ty jsi z těch minulých dob, kdy se ještě obálky vyráběly ručně, viď?“ říkám jí. „Jó, to znám z těch všech filmů,“ nadchne se jedenáctiletá, „jak se dřív slintalo na obálky, aby držely.“ Neslintáme.,slzíme. A čekáme napjatě na další vývoj. Když vyhlásíte, že je potřeba vytvořit smíšené dvojice na orienťák, rozprchnou se s jekotem nekoedukované skupiny do obou stran. Na diskotéce podobně, formace na protilehlých stranách místnosti. Kdy se to sakra láme? Asi teď nějak. Alespoň si to ti malí chlapi přečetli. Ptají se, jestli si můžou koupit čokoládu, neumí rozpůlit kinedryl a píšou milostní psaníčka.

pondělí 3. září 2018

Výjimky zatajím, při psaní se budeme asi střídat...

Bude jich třináct, dneska jsem poznala jedenáct.

„Který předmět máte nejradši?“ ptám se. „Matiku,“ zazní několikrát. „A nejmíň rádi?“ „Češtinu“. To mě zarazí. Zaujme. Pobaví. Vyžaduji matematicky přesnou odpověď. Deset se hlásí, že s češtinou to o nich platí, jen Bářina ruka zůstává dole. Usmívám se na ni, to bude moje naděje. Nenechám to jen tak být, zajímají mě důvody. „Je těžká“, „má moc výjimek“, „musím se soustředit“, „bolí z ní ruka“… Teď se hlásí Bára. Ha, ta jim vytře zrak nějakým výborným argumentem pro jazyk, pro čtení. „Já jsem si zrovna vzpomněla, že češtinu vlastně taky nemám ráda,“ vysvětluje děvče upřímně. Už se neusmívám. Chtělo by se napsat „challenge accepted“, ale nejsem si tím tak jistá. Ale jo, těším se hodně. Za jakýkoli tip na knížky pro šesťáky a osmáky nečtenáře budu vděčná, hlavně za ty pro kluky.

úterý 28. srpna 2018

Řádky

Žijeme na rovině, na plochém povrhu. A přesto – nebo snad právě proto – stoupáme vzhůru. Jsme pozemšťané, a přece občas dokážeme proniknout do stejných výšek jako bohové. Někteří se vznášejí díky umění, jiní díky náboženství a většina z nás díky lásce. Při každém vzlétnutí však hrozí zřícení a k hladkým přistáním zase tak často nedochází. Může to s námi mlátit o zemský povrch silou, která nám zláme nohy, může nás to třeba dovláčet až k železniční trati v cizině. Každý milostný příběh v sobě skrývá příběh žalu. Pokud ne hned, později určitě. A pokud to neplatí o jednom, platí to o druhém. A někdy to platí o obou.
            Tak proč tedy tak vznosně toužíme po lásce? Proto láska je průsečík, v němž se setkávají pravda a kouzlo. Pravda jako ve fotografii, kouzlo jako ve vzduchoplavbě.

Julius Barnes: Roviny života

neděle 26. srpna 2018

Soukromá...

„Ti budou pěkně zpovykaní, to se těš, jenom proto, že na to rodiče mají. Škola se k nim bude chovat s úctou, jak ke klientům, všechno si nechá líbit a nedovolí ti dát horší známku než dvojku s hvězdičkou,“ slýchávám od bývalých kolegů, odezírám z pohledů, když jim řeknu, že jdu teď chvíli učit na soukromou školu. Nikdy na žádné soukromé školy neučili, děti tam neměli, ale vědí, přesně vědí. Já ne. Neplánovala jsem to takhle, vlastně mě víc zajímají znevýhodněné děti, jenomže taková nabídka… Někde se to potřebuji naučit, dostala jsem velkou důvěru učit, co jsem zrovna dvakrát nevystudovala. Navíc znevýhodněné jsou svým způsobem i tyhle děti, z různých důvodů nezapadají do často tak přesných představ státních škol. A otázka, kdo na co má, jó kdyby ta byla tak jasná. Vyprávěla mi tuhle dávno neviděná kamarádka, že za hodinu individuální přípravy k přijímačkám na právě ony „prestižní“ (kdyby mi tak někdo dokázal vysvětlit, co to slovo znamená) státní gymply platí se klidně až tisícovka! Kdo se k takovému vzdělání pak dostane, kdo ne a kdo se, ať už tam učí či studuje, kouká tak povýšeně? Otázky, samé otázky J

středa 15. srpna 2018

Jak jsem (ne)vyhrála


Byla jsem přihlášená, já,  žádná troškařka, že poběžím deset kiláků. Jenže to horko! V květnu, běh pro Paměť národa. Číslo jsme si vyzvedla večer, na sobotní jedenáctou už ale vyrážela dost rozhodnutá neběžet. Chtěla jsem jim hlavně poslat peníze, proč bych si tedy nakonec ve Hvězdě trochu „nedáchla“. Nechávám vyběhnout dav, vně kolem startovní brány (důležité) vyrážím za nimi dáchat a fandit, ti nejodvážnější fakt závodí, na trati povzbuzující nápisy typu „Nehoní vás nikdo s kvérem“. Vracím se s prvními vně kolem brány (opět důležité!), když tu slyším moderátora v cíli, co odchytává neodpadlé a padající na dojmy (a jestli za někoho běželi), jak trošku nejistě hlásí s pohledem na tablet: „Už by tu také podle mých informací měla být vítězka kategorie starších žen…“ A hlásí moje jméno J. To ten čip na čísle v baťůžku! Padáme smíchy. V měřícím voze, kam se jdu kajícně přiznat, už mě má slečna poznamenanou bokem, že mě na rozdíl od tabletu doběhnout neviděla. „Vy jste asi odstoupila, že jo?“ No, já vůbec nevyběhla. Ale poprvé jsme vyhrála nějaký závod.

Teď výborná výstava Paměti národa v Dejvické ulici. Protože nikde nezavřené, protože „všichni“ jdou kolem.


Hodně o rychlé změně společnosti.

Jdete-li kolem s dítětem, vysvětlíte něco bez problémů, něco sotva, něco děláte, že snad ani nevidíte (Myslím lidovou tvořivost z té doby: Aljošo, vrať se, mysli na sexuální využití Lenočky. Vrať se, vrať se, máma.)


                                                       
                                           Z různých úhlů.


sobota 11. srpna 2018

Shakespeare a Josek

Poslouchala jsem v rádiu opakování jednoho dílu Setkávání s Jiřím Joskem, který včera zemřel,(nepřekládal jen Shakespeara, třeba taky Tracyho tygra, Na cestě…) a vzpomněla si, jak se nás na začátku července jedna v Sobotce jedna spolukurzistka snažila přesvědčit, že v Hamletovi Shakespeare říká, že pomsta, odplata nemá cenu, je zbytečná, nemůže to dopadnout dobře. Dělala to dost neobratně, my ale stejně neměli pořádné protiargumenty, nejsme žádní Hilští, že jo. A teď Josek uprostřed rozhovoru, který se mi už online nedaří najít, abych ho sem dala, vypráví, jak byl dramatik ve škole trénován v argumentaci (prý už tehdy mohl žák dostat od učitele zadáno „ty předstírej, že zastáváš tenhle názor, a hledej argumenty, ty buď proti“, nevím, jestli to už tehdy tak bylo, ale je to výborná věc) a jak možná i díky tomu dokázal ve svých hrách říct, že to může být „takhle i takhle“. Na rozdíl třeba od Čapka, který kupříkladu jasně ukazuje, že žít tři sta let být dobré nikdy nemůže. Svým způsobem drobnost a svým způsobem velká věc, co by si ji měl člověk zapamatovat, aby jen neopakovat do nekonečna, že Shakespeare je tak dobrý, protože je nadčasový.

S Jiřím Joskem jiné rozhovory třeba televizní tady a rozhlasový tu.

čtvrtek 9. srpna 2018

Krušné hory s trochou Indie



Spousty Čechů prý touží odstěhovat se někam na samotu, alespoň to psali tuhle v novinách, tak to musí být pravda. Těmhle se to povedlo, a to to ani nejsou Češi. Tedy Alice je, její manžel Anbu je Ind. A je to úplně pohádkový příběh, co mu/jim člověk drží palce, setkání přes coachsurfing, plány na život v Indii, jenže to klima tam – pro ni, těhotenství, Praha, ona touha (viz tři řádky výše), bez auta a s kočárkem objížděli Sudety a realitnímu makléři po absolvování pěti kiláků od nejbližšího spoje tvrdili, že „parkují kousek“. V nejkrásnějším (říkají a je to pravda) údolí Krušných hor koupili rozlehlý dům, bývalou vilu pekaře z německé vesnice (z té nezbylo nic), která pak sloužila pohraniční stráži a jako rekreační objekt ministerstva zahraničí. Mezi Jeleny jmenuje se dům teď. To místo je v mnoha směrech strašně silné, ze vzpomínek mrazí (to zase níže), krásně se tu ale bydlí. Bez mobilního signálu. Těm, co se jídlo nevejde do lednice ve společné kuchyňce, nabídne Alice vlastní. Společné indické vaření taky jde. (Žádné však extrémy, když dáváte na pizzu salám!, Anbu ujídá.) Nebo spaní v jurtě. Nebo procházky s lamami alpaka. Jóga, výlety, kola, běžky.




Rozpadlá továrna na cín. Nebezpečná, lákavá prolézačka.


Památník na místě zničeného kostela


A z oněch vzpomínek: V r.1962-64 jsem sloužil u pohraniční stráže na rotě Jelení.Vyhořelý kostel sloužil i úkrytu k pasených krav před nepřízní počasí, vyřezávaly se krovy na palivové dřevo. Před průjezdem cykl. závodu míru v r.1964? přijela ženijní rota a "uklízela" okolí! Kolem polorozbouraných samot vybagrovala buldozery jámu, kam pak opět buldozerem nahrnula ruiny staveb. Kolem kostela mezi stavbou a hřbitovem obdobně provedla buldozerem hluboký zářez tak, že vzala i část hřbitova. Obnažila rakve a kosterní pozůstatky. Následně kostel odstřelili a zahrnuli do zářezu a zarovnaly s terénem!! Kolem silnice vedoucí přes drátěný zátaras se před závodem zátaras zdemontoval. Kontrolní orný pás ze zamaskoval nakosenou trávou z okolních luk. Zapíchaly se do země malé jehličňany a z brigády přijely posily,které se rozmístily skrytě v oddrátovaném prostoru a průjezd ZM byl připraven!!! Každý si může sám posoudit co usilí,škod a znesvěcení předchazelo tomu, aby peleton ZM a jeho kompars vjeli z demokratického státu na území státu socialistického! To je postřeh vojína pohraniční roty,sloužícího 26 měsíců na Jelení. Z.Kolář
(http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1136540; převzato ze stránek www.mezijeleny.cz)

neděle 29. července 2018

Volání a válka

V době Varů je Sobotka, to mi nikdy festival nezažijeme, snad ani netoužíme, ale ozvěny, to jo. Tísňové volání, upoutávka je skoro ze samotného začátku a víc se moc nedá prozradit, snad jen, že z místnosti tísňové linky se za celý film nehnete, herci, co jsou v záběru, ti skoro nemluví, ale hlasy, zvuky v telefonu, ty jsou podstatné, zásadní věci se dějí mimo kameru, vlastně jako v životě, plus záběry jsou na jeho obličej, oči, ucho, ruce… A Studená válka, v něčem jsou si ty filmy podobné, v tom, že toho spoustu nevíme.„Válka“ je výběrem zásadních životních okamžiků, vyvozujete, co se stalo mezi nimi, vztah dvou hudebníků, jazzmana a zpěvačky nahlížený zdánlivě zvenku, ale přesto hodně intimní. A ta hudba k tomu, krásná lidová, zároveň dobře propagandisticky zneužitelná (Soubor písní a tanců vytanul mi na mysli), když pak upravená do jazzu, tak melancholicky líbivá, znovu vlastně zneužitá, ale jinak. Není prostor s hrdiny se sžít, jenomže jak se to děje všude jinde, nevadí mi, naopak, právě tohle zajímá, domýšlení, někdo by třeba řekl, že ne všechno sedí (to i u „Volání“), ale pak je taky otázka, co (všechno) chceme od filmu, že jo. Vizuálno třeba.











pondělí 16. července 2018

Jen neradit

Potkávala jsem dnes samé mladé ženy, co důrazně radily svým matkám. „Já na tebe volám, ty valíš dál, nevidíš, nevnímáš, musíš zpomalit, změnit to, používat víc oči, když hůř slyšíš,“ naléhala ta první na Budějovické. „Ty nesmíš utíkat, ale chodit rychlejc, protáhnout krok,“ vysvětlovala protichůdně druhá v autobuse do Krče. Jela jsem zalít k našim, totiž k mámě, táta zemřel na Velikonoce a já stejně říkám k našim a až teď začalo se mi o něm zdát. Divný, zmatený sny, v polospánku pak vím i nevím zároveň, jak je to doopravdy. Jedu zalít a zas padá na mě smutek, i když zemřel dobře, smí se to snad říct, že dobře, ve vysokém věku a rychle, spolu s tím smutkem vždycky i vděk. Taky za to, že do týhle fáze, fáze razení, fáze „zrychlit musíš, zpomalit musíš, víc koukat, pořádnějc dejchat“ jsme se nedostali. Kéž by nikdy a s nikým.

Ale dětem, nejen našim, radím v těchto dnech poslouchat Hajaju. Vendulka a Jirka ve Městě hraček. Kopecký. Nostalgie.

neděle 24. června 2018

Dočista nelibový konec

Tak vám nevím, jestli ten každodenní kontakt s gympláky fakt udržuje člověka duševně svěžího a mladého, jak se občas tvrdí. Kéž by udržel alespoň při smyslech. Postavila jsem na katedru lahev, z Tchiba, nic extra. „Tý jo, libová láhev,“ ozvalo se z lavice. Neslyšela jsem, v tom byl ten problém, oni si mysleli, že nechápu, ale to zas já jo, tak těžký to nebylo, když jsem rozšifrovala zvukovou podobu, hned jsem byla v obraze (alespoň doufám!), zasmáli jsme se. Jenomže potom! Potom jsme to chtěla někomu převyprávět a… vůbec jsem si na to slovo nemohla vzpomenout. „Ne, ‚hovězí‘ to nebylo,“ běželo mi hlavou, „ale něco s masem jo.“

V úterý poslední hodina a pak konec, jsem z toho v nečekaných záchvatech úplně dojatá. Ze dvou studentek u automatu třeba, jedna druhé chce koupit tyčinku, je to hrozně hezký, mám ráda tyhle miniscénky, a padá na mě splín. Kdy a kde takový společenství z devadesáti procent skvělých malých lidí ještě zažiju?

neděle 28. ledna 2018

Když s někdo chová krásně...

Mám potřebu podělit se o zážitek, o pocit, i když se mě na něj nikdo neptal. Vyprávím ho všude – z očí do očí, na FB, tady taky. Před prvním kolem jsem hlasitě prohlašovala, že postoupí-li proti Zemanovi Horáček, volit ho budu, ale dost se sebezapřením (důvody jsou dávno jedno, po tom, řeknu dál, ještě víc). A pak mi spadla brada a koukala jsem, co v těch čtrnácti dnech dělá, jak pan Drahoše podporuje, nejen billboardy, jak s ním chodí na debaty… To by mnoho lidí nedokázalo. Takový důkaz, že mu jde skutečně o věc. (A samozřejmě obdiv i Hilšerovi, jen jak by volit jeho bývalo trošku snazší, tolik mě to asi nepřekvapilo.) I jsem mu to napsala. Já vám na sobě najednou úplně fyzicky cítila, že když se někdo ve společnosti viditelný chová slušně, čestně, příkladně… prostě normálně hezky, taky vás to najednou nutí chovat se líp. Pro tohle je hlavně škoda, že tam ještě nějaký čas bude strašit prolhaný, hulvátský alkoholik. A velkou bezmoc cítím, když okolo sebe slyším důkazy, jak moc znamenaly ony billboardy se slovíčkem „stop“.

čtvrtek 4. ledna 2018

Ve třech slovech

Dnešní text bude ješitný a sebestředný, jenomže když já chci říct něco o umění, které obdivuju, o schopnosti sdělit hodně v málu, v půlvětách, ve třech slovech. S koncem června skončím i já po strašlivě předlouhé době na jednom gymplu, nenaštvaná, nezdeptaná (alespoň doufám, že to k tomu nedospěje). To je normální. Jak bude dál, to ještě není úplně jasné, nerouhat se, hlavně se nerouhat, pořád to vypadá (klepu do dřevěného stolu a zběsile i do umělohmotné klávesnice, pro jistotu), že práce je a bude dost. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o reakcích okolí na mé definitivní rozhodnutí. Tedy o jedné. O tom, co mi řekl chlap, kterého si ho moc vážím, pan ředitel to nebyl. „Co ti budu povídat, slavit to nebudem,“ prohlásil. Co na tom, že někteří asi ano. V těch třech slovech, v intonaci, jakou to vyslovil, v tom bylo všechno, žádné mazání medu, žádné přemlouvání, přesto respekt a ocenění a trocha smutku a díků, to já si snad budu pamatovat do konce života, jihnu. A vděčná jsem, to abych kompenzovala onu ješitnost. Takhle já bych chtěla umět jednat s lidmi. Hezky, jasně, napřímo, abych to měla v hlavě bez velkého dumání.

středa 3. ledna 2018

Bellové Jezero

Rádio jo, rádio já poslouchat budu, rozhlasové hry a knížky,podle mě vůbec pro ty, kdo jsou líní nebo neumějí číst, naopak, je k nim potřeba zvláštní druh soustředěnosti, že ji nemám, trénuju. Nemůžete si je pouštět jen jako kulisu... tu vám padne do oka zapomenuté cosi v koutě, jdete to zvednout, pak že si namažete chleba a hned máte myšlenky kdoví kde a abyste poslouchali od začátku. Baví mě, co jde vyčíst z hlasů, nálada, problémy, tvář, prý i zdraví, říkají znalci, že tlustý hubeného nenamluví, že jinak dýchá, že mu nikdo věřit nebude. 

Teď čte na Vltavě Petra Špalková Jezero Biancy Bellové. Občas si říkám, že nemusím číst všechno, ale chci vědět, o čem se to tolik mluví, znát příběh kluka, co pátrá po své matce, fascinuje mě Bellové inspirace fotkami Aralského jezera, téma ekologické katastrofy, země po smrti diktátora, dystopie. Zároveň tuším, že jazykově, stylisticky nepůjde o takový skvost, poslouchat stačí. Špalková začala včera, ještě pár večerů bude pokračovat, vždycky v půl sedmé, ale člověk může samozřejmě z archivu. Zatím ponuré, poutavé, pěkné. Doporučuju. I tohle video z natáčení. 

https://www.facebook.com/CRoVltava/videos/10155067610427623/

úterý 2. ledna 2018

Jepičí život papíru

Ještě jsme stihli poslední den výstavy betlémů v Betlémské kapli.a je po všem. Maminku jsme přesvědčili, že to na stromech v betlému z Krušných hor asi fakt nebudou olivy a od vedle pak slyšeli dětský dotaz, jestli se Ježíšek narodil v Čechách. Do příštích Vánoc bych potřebovala, aby někdo vymyslel zero waste variantu balicího papíru. I když právě maminka ji praktikovala už o desítky let dřív, než se tomu tak začalo říkat, jó, to ještě nepečené cukroví bylo nepečené, žádné „raw“, a mně vždycky připadalo poněkud společensky nepřípustné vyprávět, jak zpod stromečku zachraňuje nepomačkané papíry, abychom do nich zase balili za rok. Ne, dárky fakt nevypadaly nijak hnusně, jen jsme občas měli pocit, že už jsme je někdy viděli J. Bezobalovosti nepropadám nijak zásadně, kráčím k ní minikrůčky, to množství odpadu, co člověk denně vyprodukuje, to mně ale děsí. Dilema potřebnosti papíru a jeho života v délce někdy snad až vteřin, zatím řeším nákupem u charit, asi že používáme víc izolepu či proč, zachraňovat ho do dalších let už se nějak nedaří..