neděle 18. listopadu 2018

Známkové šílenství

„Jak, jak, jak,“ volají, „jak si to můžeme opravit?“ Mají na mysli dvojky. Jsou v primě a někteří prý dostali první v životě. Ptám se jich, k čemu jsou jedničky dobré. „Rodiče budou mít radost. A víte, paní učitelko, jak bude nepříjemný, až bude babička kolem po vysvědčení volat a já jí budu muset říct, že máte tři dvojky?“ Hledáme, z čeho můžou mít ve škole radost. „Z oběda!“ Nebo „když pak umím něco vysvětlit mladšímu bráchovi.“ Konečně smysluplná odpověď! Neraduju se dlouho. Sedím s klukem nad čtenářským deníkem, ukazuju mu, jak zvládne sám shrnout obsah. Přiznává, že knížku dočetl jen do tří čtvrtin. „Jak myslíš, že to dopadne?“ ptám se. „Tak na dvojku?“ odpoví váhavě. Chvilku mi to nedochází. Já se ptám na obsah, on celou dobu přemýšlí, co dostane za známku. Kdyby nic, asi by nečetl. „Když změníš pohled na známky třeba jen jednoho z nich,“ říká kolegyně, „má to smysl.“ Možná. Píše mi jedna maminka, abych opravila dceři známky v online systému, má tam dvojky, ale doma řekla, že dostává jedna mínus. Většina rodičů tvrdí, že netlačí. Nevím. Cítí to ty děti jinak? Bývalá kolegyně říká, že taková je doba. Nesouhlasím. My jsme ta doba.

pátek 9. listopadu 2018

O nich

Holka, co už má za sebou v šesté třídě pět různých základek a asi čtyři mateřinky. Se žádnou nebyli rodiče spojeni. Nebo zkrachovala, sotva S. nastoupila. Kluk, který vůbec nekomunikuje, s diagnózou, o níž neví. Další. Narodil se v Mexiku, tam a později všude jinde chodil do amerických škol. Teď má určovat pády. Jeho spolužák s různými„dys“, co pro něj rodiče vybrali školu s rozšířenou výukou jazyků, hodin tu má jak na kostele, třikrát týdně doučování, nesmí mít horší známku než trojku a my jsme ti špatní, co ho přetěžujeme. Pubertě nejintenzivněji propadají čtyři chlapci. Že se před nimi v biologii nesmí říct „vylučování“, to je jasný, propuknou v hurónský smích. Co bude, až přijde „rozmnožování“, si nikdo zatím raději nepředstavuje. (Teraupetická metoda mé kolegyně spočívá v co nejčastějším opakování určitých slov, aby si zvykli.) Když se ale deset minut smějí jménu obce Úpice (prožil tam dětství Čapek), protože přece Úpice – krupice, pubertou už se to trošku nazvat zdráhám. Minuta by stačila, co, kluci? Popisuji situaci jedné mamince, abych se později dozvěděla, že kritikou toho smíchu „zašlapuji jejího syna v názorech". (Její termín. Žádné názory nemá, paní!) Nikdy jsem těžší práci nedělala. Nikdy jsem nebyla schopná sníst po tom všem půl čokolády na posezení. (Naštěstí jsem už taky roky neměla takovou potřebu chodit pravidelně běhat.) Nikdy jsem neměla těžší práci a dost možná ji celou dělám úplně blbě. (A ne a ne a na osm řádek neseškrtám :)). 

sobota 3. listopadu 2018

Z divadelního „deníčku“

Dneska v Minoru hostovalo Divadlo Drak. S Bílým tesákem. Až ho někde blízko vás budou hrát, jděte na to, s dětmi podle doporučení tak od devíti, menší to zvládnou, jsou-li nebázlivé. Inscenace je to totiž syrová, syrová geniální technikou – osm chlapů na jevišti, jeden z nich – ten v roli Tesáka – pořád s malou kamerkou v ruce, co vidí vlčí oči, hned se promítá na velké ploše za ním. Detaily obličejů, očí, vyceněných zubů ostatních herců třeba v roli psů z nepřátelské smečky. Na jevišti sníh i „krev“. Na zadní stěně stopy, huby, vnitřek klece. Nejdrsnější pak chvíle, kdy má vlk svému novému majiteli vydělat peníze v zápasech se psy. Zároveň, i když se to z předchozího nezdá, je to inscenace vtipná a poetická a chvilkami odlehčená a s krásným koncem o svobodě.

A teď pro velké: Élektra, co ji hrají v Dlouhé, bude teď ještě týden ke slyšení i v rozhlase. Výborná Eva Hacurová, nádherné zvukově: https://vltava.rozhlas.cz/sofokles-elektra-7648326

úterý 30. října 2018

O třídění a zemi, městu

„Vážným problémem českého školství je totiž neustále třídění dětí – ať už podle prospěchu, zdravotního stavu, pověsti školy, či sociálního statusu rodičů… Vyrábíme tak áčkové děti a béčkové děti, což je opravdu strašidelné,“ říká Tomáš Feřtek (v Reportéru). „Ono to vypadá, že je správné dělit děti do různých škol podle toho, zda jsou takzvané chytré či hloupé, zdravé či postižené. Ale není to tak. Ve skutečnosti je dělíme hlavně podle toho, zda rodiče mají o jejich vzdělání zájem, což je častější u silnějších příjmových skupin, nebo se příliš nezajímají.“ Do velké míry to platí určitě, teď ale učím paralelně děti na druhém stupni a osmiletém gymplu. Na škole s nemalým školným. Výše příjmu jako rozlišovátko tedy do značné míry odpadá, ale jinak… jinak hraje roli všelicos, nakolik vrozenost, to nevědí ani odborníci, mě ale překvapuje, až leká, jak málo znají děti ze základky různé hry. V ty já věřím hodně. A oni mi třeba v osmičce řeknou, že v životě nehrály „Země, město…“. Čímž vůbec netvrdím, že je škoda, že všichni nejsou na gympl. Ani nebudu generalizovat na téma času rodičů. Jen jsem vám chtěla říct, že hory na T mohou být i třetihory! 

pondělí 22. října 2018

E-den, droga i ráj

Baobab má edici 13 a půl, v ní vyšel i E-den, knížka Francouzů Ollviera a Clarinarda. Příběh z budoucna, Evropa rozdělená na Evropskou a Ruskou federaci, babičky znalé IT, doba zničené přírody i měst obydlených lidskými troskami, Chartres třeba, zóna šest, kam slušný člověk, nevinné dítě, nikdy nevkročí. Tedy pokud nikdy nezatouží po droze, což se může stát hned a nečekaně, i synkovi policejního agenta, který se právě na potírání drog zaměřuje. O téhle neví nic. E-droga, lidé upadají do hlubokého kómatu, nedaří se je probrat. Metafora virtuálna. Těla v nemocnicích, ale v představách setkávají se předávkovaní ve světě, který je po všech stránkách krásnější, oni dokonalejší. Návyk vzniká s první dávkou. Nanoboti v mozku. Dělalo mi trochu problém vypořádat se – jako v mnoha jiných knížkách pro větší děti – s určitou schematičností (drogám propadají děti, na které nemají rodiče čas, a podobně) a asi i nepropracovaností postav, zkratkovitosti, Ollivier zřejmě knížky dost chrlí. Ale na výběr to dětem dám, to rozhodně, napínavě, varování netrčí z každého řádku, střídavě pohled dítěte a otce, akce, krásné vztahy. Chvilkami i mráz na mých zádech. 

neděle 21. října 2018

O čem to je? A jak se na knížky ptát?

„Ale paní učitelko, na tý knížce na obálce je napsaný, o čem je,“ hlásí jeden s potutelně-vítězným úsměvem. „Pšššš,“ naštvaně zasyčí jiný ve strachu, že když mi to takhle „prozradí“, nesfouknou čtenářský deník tak snadno. Inu, nesfouknou. Teď zase já prozrazují, že na knížkách i na webu tisíckrát najdou obsah. A že o něj jde jen trochu. Kde najít vlastní pocity? Pomalu trénovat. Jak knížka začíná a jak končí? Byl jsi s koncem spokojený? Zajímalo tě, jak dopadne? Jak to autor dokázal, že jsi neztratil zájem, čím tě zaujal? Zapůsobil na tebe jeho jazyk? Která místa jsou zvlášť působivá? Co řekl autor knížkou o životě? Co z toho je důležité pro tebe? Jaké nové názory máš teď, když jsi knížku dočetl? Jak se v průběhu měnily jednotlivé postavy? Jak ovlivnily jedna druhou? Co bys udělal jinak, kdybys byl v kůži některé z nich? Dokážeš se s některou ztotožnit? Kterou máš rád a proč? Připomíná ti některá člověka, kterého znáš? Jednaly postavy věrohodně? Proč  ano, proč ne? Co jsi se naučil z toho, jak se postavy chovají a přemýšlejí? Zažil jsi něco podobného? Takhle a podobně se ptát, ne na všechno, po kouskách. A nemusí číst nutně co, co kdysi my.

sobota 20. října 2018

Zpověď Jonatána Papírníka



Snad že mám své zkušenosti s imaginárními kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte – školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě neexistují slova?

Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím. Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.


úterý 16. října 2018

Sen

Žil jeden pán, jenž odebrán byl v noci z lože ven
a krásným snem byl slečně zdán a v snu s ni oženěn.
Tak leckdy znenadání  jsme ledaskomu zdáni
a právě tak i naopak, zas leckdo zdán je nám,
snem z lože ven je odveden a neví proč a kam.
A komu by se zdálo, že sen s ním zmůže málo,
ať na loži se položí a zpřesní si to sám.

Emanuel  Frynta 

pondělí 15. října 2018

Jedno velké PROTOŽE

To tak dáte dětem věty, půlky vět, na konci každé PROTOŽE. Vymýšlejí. V noci vysílám tajné zprávy do vesmíru, protože… a čtete patnáct variací na mimozemšťany a potom taky špetky smutnokrásy. Protože na Zemi mi nerozumějí. Protože přes den nemůžu. A další. Lidi stárnou, protože… vědecká vysvětlení budoucích lékařů – protože jejich genetické informace se kopírují hůř a hůř – a větu velkého odmlouvače a provokatéra: protože jsou hezčí staří. Kdyby vás to zajímalo, tak všechny řeky ústí do moře, protože řeku před sebou strká obr, jinam je téct nebaví a moře musí taky pít. Naprosto pragmaticky můžete nosit každou ponožku jinou, protože máte všude bordel, tu druhou nosí kamarád nebo vaše nohy rostou moc rychle, než abyste stihli unosit všechny, co máte. Nebe je modré, protože vesmír pláč. Nebo je Bůh šťastný. Kdo ví. Ze školy chodím přes střechy domů, protože je to kratší. A nikdo tudy nechodí. A chci potkat Karkulína. (Jak já toho nesnášela.) A po dešti vzduch krásně voní, protože kapky deště v sobě mají oxid voňavý. Nebo taky: protože pršelo. Jak prosté. 

pátek 12. října 2018

Jak pomalu mi dochází

Jsou schopni říct, že podstatná jména pádujeme, že o „hromadných“ mluvíme, když je jich ve větě moc, že švihák je něco jako kovboj – švihá lasem. Upřímně se diví, že do knihovny by měli chodit i v zimě, a já se dovnitř usmívám, do knihovny přece hlavně v zimě, co vy víte, jakou životní dovednost vám tady vštěpuju, počkejte, až se jednou budete chtít zahřát ve svých i cizích městech. Ve skutečnosti naštvaná jsem ne na ně, ale na podivný systém nesystém, hrůzostrašnou nepromyšlenost toho, jak češtinu učit, z angličtiny zvyklá, že všechno, i to hodně těžké, i to na první pohled nesmyslné, je třeba nějak vztáhnout k životu. Zvyklá, že učení musí bavit, ne ve smyslu smát se (jsem alergická na tuhle interpretaci), ale ve smyslu zajímat, zaujmout, ve smyslu něco řešit, vědět, proč to dělám (ne, „rozvíjíš si mozek“, „trénuješ si paměť“, „patří to ke všeobecné vzdělanosti“ nestačí, stačit nemůže). Jde mi to ztuha, dlouho trvá, než pochopím, že když máme vyskloňovat „kóma“, musíme se nejdřív bavit o Schumacherovi. O tom, jak těžké musí být rozhodnout. (Důležitější než „kóma“ je samozřejmě „datum“, ale tam jsme na nic tak silného nepřišli J). 

neděle 7. října 2018

Prašina Vojtěcha Matochy





Potřebovala bych přečíst tak knížku za den. Možná dvě. Spíš tři. Nějakou o tom, jak zvládat divoké kluky bez toho, abych na ně řvala. Každou chvíli. Jim je to za chvilku fuk, možná už hned, já výčitky. A k tomu literaturu, co by měli číst oni. Jasně, tu jsem mohla mít načtenou dávno. Jenže nemám. Je to fajn, když vás platí za to, že znova s Danym prožíváte Prima sezónu (a zase mu to u žádný tý holky nevychází), ale nějak to nestačí. Tak teď chytám tipy, kde se dá, čtu taky tam. Nedávno výbornou PRAŠINU. O fiktivní části města bez proudu, bez mobilního signálu. Tímhle když se snažíte nalákat ty kluky, zbystří. „To bych nevydržel,“ křičí. Foglarovská zase tak moc není, dobrá moc. Dobrodružství, nejasno, co děti vlastně hledají a proč, výborně zachycené klukovsko-holčičí kamarádství (a pod povrchem… že by láska?), zrada kamaráda, výčitky, boj proti „developerům“ (nepojmenovaným, ale jo, jsou to oni), nostalgie po starých časech, dobře vystavěné napětí, reálie Prahy, úplně věříte tomu, že Prašina existuje, někde v kopci nad Karlákem, hned byste tam šli.Zlobit nepřestanou, ale bavit by je to mohlo. I ty hodný dětí, jestli někde jsou. 


neděle 16. září 2018

Rady z pradávna

Zvykám si, jak jsou malí. Neplánovala jsem o nich psát, ale ty výroky patří do kategorie hlášek a scének dvouletých dětí, co si je chcete zapamatovat navždy, tak alespoň vyprávíte a vyprávíte, aby zůstaly. „Paní učitelky, vy jste z těch dávnějších dob, kdy ještě nebyly maily. My bysme potřebovaly poradit,“ prosí u stolu v jídelně během adapťáku holčičky ze šestky, „jak máme napsat dopis klukům.“ Odběhnou pro papíry, padáme pod stůl, radíme. Kolegyně Zuzka skládá obálku. „Ty jsi z těch minulých dob, kdy se ještě obálky vyráběly ručně, viď?“ říkám jí. „Jó, to znám z těch všech filmů,“ nadchne se jedenáctiletá, „jak se dřív slintalo na obálky, aby držely.“ Neslintáme.,slzíme. A čekáme napjatě na další vývoj. Když vyhlásíte, že je potřeba vytvořit smíšené dvojice na orienťák, rozprchnou se s jekotem nekoedukované skupiny do obou stran. Na diskotéce podobně, formace na protilehlých stranách místnosti. Kdy se to sakra láme? Asi teď nějak. Alespoň si to ti malí chlapi přečetli. Ptají se, jestli si můžou koupit čokoládu, neumí rozpůlit kinedryl a píšou milostní psaníčka.

pondělí 3. září 2018

Výjimky zatajím, při psaní se budeme asi střídat...

Bude jich třináct, dneska jsem poznala jedenáct.

„Který předmět máte nejradši?“ ptám se. „Matiku,“ zazní několikrát. „A nejmíň rádi?“ „Češtinu“. To mě zarazí. Zaujme. Pobaví. Vyžaduji matematicky přesnou odpověď. Deset se hlásí, že s češtinou to o nich platí, jen Bářina ruka zůstává dole. Usmívám se na ni, to bude moje naděje. Nenechám to jen tak být, zajímají mě důvody. „Je těžká“, „má moc výjimek“, „musím se soustředit“, „bolí z ní ruka“… Teď se hlásí Bára. Ha, ta jim vytře zrak nějakým výborným argumentem pro jazyk, pro čtení. „Já jsem si zrovna vzpomněla, že češtinu vlastně taky nemám ráda,“ vysvětluje děvče upřímně. Už se neusmívám. Chtělo by se napsat „challenge accepted“, ale nejsem si tím tak jistá. Ale jo, těším se hodně. Za jakýkoli tip na knížky pro šesťáky a osmáky nečtenáře budu vděčná, hlavně za ty pro kluky.

úterý 28. srpna 2018

Řádky

Žijeme na rovině, na plochém povrhu. A přesto – nebo snad právě proto – stoupáme vzhůru. Jsme pozemšťané, a přece občas dokážeme proniknout do stejných výšek jako bohové. Někteří se vznášejí díky umění, jiní díky náboženství a většina z nás díky lásce. Při každém vzlétnutí však hrozí zřícení a k hladkým přistáním zase tak často nedochází. Může to s námi mlátit o zemský povrch silou, která nám zláme nohy, může nás to třeba dovláčet až k železniční trati v cizině. Každý milostný příběh v sobě skrývá příběh žalu. Pokud ne hned, později určitě. A pokud to neplatí o jednom, platí to o druhém. A někdy to platí o obou.
            Tak proč tedy tak vznosně toužíme po lásce? Proto láska je průsečík, v němž se setkávají pravda a kouzlo. Pravda jako ve fotografii, kouzlo jako ve vzduchoplavbě.

Julius Barnes: Roviny života

neděle 26. srpna 2018

Soukromá...

„Ti budou pěkně zpovykaní, to se těš, jenom proto, že na to rodiče mají. Škola se k nim bude chovat s úctou, jak ke klientům, všechno si nechá líbit a nedovolí ti dát horší známku než dvojku s hvězdičkou,“ slýchávám od bývalých kolegů, odezírám z pohledů, když jim řeknu, že jdu teď chvíli učit na soukromou školu. Nikdy na žádné soukromé školy neučili, děti tam neměli, ale vědí, přesně vědí. Já ne. Neplánovala jsem to takhle, vlastně mě víc zajímají znevýhodněné děti, jenomže taková nabídka… Někde se to potřebuji naučit, dostala jsem velkou důvěru učit, co jsem zrovna dvakrát nevystudovala. Navíc znevýhodněné jsou svým způsobem i tyhle děti, z různých důvodů nezapadají do často tak přesných představ státních škol. A otázka, kdo na co má, jó kdyby ta byla tak jasná. Vyprávěla mi tuhle dávno neviděná kamarádka, že za hodinu individuální přípravy k přijímačkám na právě ony „prestižní“ (kdyby mi tak někdo dokázal vysvětlit, co to slovo znamená) státní gymply platí se klidně až tisícovka! Kdo se k takovému vzdělání pak dostane, kdo ne a kdo se, ať už tam učí či studuje, kouká tak povýšeně? Otázky, samé otázky J

středa 15. srpna 2018

Jak jsem (ne)vyhrála


Byla jsem přihlášená, já,  žádná troškařka, že poběžím deset kiláků. Jenže to horko! V květnu, běh pro Paměť národa. Číslo jsme si vyzvedla večer, na sobotní jedenáctou už ale vyrážela dost rozhodnutá neběžet. Chtěla jsem jim hlavně poslat peníze, proč bych si tedy nakonec ve Hvězdě trochu „nedáchla“. Nechávám vyběhnout dav, vně kolem startovní brány (důležité) vyrážím za nimi dáchat a fandit, ti nejodvážnější fakt závodí, na trati povzbuzující nápisy typu „Nehoní vás nikdo s kvérem“. Vracím se s prvními vně kolem brány (opět důležité!), když tu slyším moderátora v cíli, co odchytává neodpadlé a padající na dojmy (a jestli za někoho běželi), jak trošku nejistě hlásí s pohledem na tablet: „Už by tu také podle mých informací měla být vítězka kategorie starších žen…“ A hlásí moje jméno J. To ten čip na čísle v baťůžku! Padáme smíchy. V měřícím voze, kam se jdu kajícně přiznat, už mě má slečna poznamenanou bokem, že mě na rozdíl od tabletu doběhnout neviděla. „Vy jste asi odstoupila, že jo?“ No, já vůbec nevyběhla. Ale poprvé jsme vyhrála nějaký závod.

Teď výborná výstava Paměti národa v Dejvické ulici. Protože nikde nezavřené, protože „všichni“ jdou kolem.


Hodně o rychlé změně společnosti.

Jdete-li kolem s dítětem, vysvětlíte něco bez problémů, něco sotva, něco děláte, že snad ani nevidíte (Myslím lidovou tvořivost z té doby: Aljošo, vrať se, mysli na sexuální využití Lenočky. Vrať se, vrať se, máma.)


                                                       
                                           Z různých úhlů.


sobota 11. srpna 2018

Shakespeare a Josek

Poslouchala jsem v rádiu opakování jednoho dílu Setkávání s Jiřím Joskem, který včera zemřel,(nepřekládal jen Shakespeara, třeba taky Tracyho tygra, Na cestě…) a vzpomněla si, jak se nás na začátku července jedna v Sobotce jedna spolukurzistka snažila přesvědčit, že v Hamletovi Shakespeare říká, že pomsta, odplata nemá cenu, je zbytečná, nemůže to dopadnout dobře. Dělala to dost neobratně, my ale stejně neměli pořádné protiargumenty, nejsme žádní Hilští, že jo. A teď Josek uprostřed rozhovoru, který se mi už online nedaří najít, abych ho sem dala, vypráví, jak byl dramatik ve škole trénován v argumentaci (prý už tehdy mohl žák dostat od učitele zadáno „ty předstírej, že zastáváš tenhle názor, a hledej argumenty, ty buď proti“, nevím, jestli to už tehdy tak bylo, ale je to výborná věc) a jak možná i díky tomu dokázal ve svých hrách říct, že to může být „takhle i takhle“. Na rozdíl třeba od Čapka, který kupříkladu jasně ukazuje, že žít tři sta let být dobré nikdy nemůže. Svým způsobem drobnost a svým způsobem velká věc, co by si ji měl člověk zapamatovat, aby jen neopakovat do nekonečna, že Shakespeare je tak dobrý, protože je nadčasový.

S Jiřím Joskem jiné rozhovory třeba televizní tady a rozhlasový tu.

čtvrtek 9. srpna 2018

Krušné hory s trochou Indie



Spousty Čechů prý touží odstěhovat se někam na samotu, alespoň to psali tuhle v novinách, tak to musí být pravda. Těmhle se to povedlo, a to to ani nejsou Češi. Tedy Alice je, její manžel Anbu je Ind. A je to úplně pohádkový příběh, co mu/jim člověk drží palce, setkání přes coachsurfing, plány na život v Indii, jenže to klima tam – pro ni, těhotenství, Praha, ona touha (viz tři řádky výše), bez auta a s kočárkem objížděli Sudety a realitnímu makléři po absolvování pěti kiláků od nejbližšího spoje tvrdili, že „parkují kousek“. V nejkrásnějším (říkají a je to pravda) údolí Krušných hor koupili rozlehlý dům, bývalou vilu pekaře z německé vesnice (z té nezbylo nic), která pak sloužila pohraniční stráži a jako rekreační objekt ministerstva zahraničí. Mezi Jeleny jmenuje se dům teď. To místo je v mnoha směrech strašně silné, ze vzpomínek mrazí (to zase níže), krásně se tu ale bydlí. Bez mobilního signálu. Těm, co se jídlo nevejde do lednice ve společné kuchyňce, nabídne Alice vlastní. Společné indické vaření taky jde. (Žádné však extrémy, když dáváte na pizzu salám!, Anbu ujídá.) Nebo spaní v jurtě. Nebo procházky s lamami alpaka. Jóga, výlety, kola, běžky.




Rozpadlá továrna na cín. Nebezpečná, lákavá prolézačka.


Památník na místě zničeného kostela


A z oněch vzpomínek: V r.1962-64 jsem sloužil u pohraniční stráže na rotě Jelení.Vyhořelý kostel sloužil i úkrytu k pasených krav před nepřízní počasí, vyřezávaly se krovy na palivové dřevo. Před průjezdem cykl. závodu míru v r.1964? přijela ženijní rota a "uklízela" okolí! Kolem polorozbouraných samot vybagrovala buldozery jámu, kam pak opět buldozerem nahrnula ruiny staveb. Kolem kostela mezi stavbou a hřbitovem obdobně provedla buldozerem hluboký zářez tak, že vzala i část hřbitova. Obnažila rakve a kosterní pozůstatky. Následně kostel odstřelili a zahrnuli do zářezu a zarovnaly s terénem!! Kolem silnice vedoucí přes drátěný zátaras se před závodem zátaras zdemontoval. Kontrolní orný pás ze zamaskoval nakosenou trávou z okolních luk. Zapíchaly se do země malé jehličňany a z brigády přijely posily,které se rozmístily skrytě v oddrátovaném prostoru a průjezd ZM byl připraven!!! Každý si může sám posoudit co usilí,škod a znesvěcení předchazelo tomu, aby peleton ZM a jeho kompars vjeli z demokratického státu na území státu socialistického! To je postřeh vojína pohraniční roty,sloužícího 26 měsíců na Jelení. Z.Kolář
(http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1136540; převzato ze stránek www.mezijeleny.cz)

neděle 29. července 2018

Volání a válka

V době Varů je Sobotka, to mi nikdy festival nezažijeme, snad ani netoužíme, ale ozvěny, to jo. Tísňové volání, upoutávka je skoro ze samotného začátku a víc se moc nedá prozradit, snad jen, že z místnosti tísňové linky se za celý film nehnete, herci, co jsou v záběru, ti skoro nemluví, ale hlasy, zvuky v telefonu, ty jsou podstatné, zásadní věci se dějí mimo kameru, vlastně jako v životě, plus záběry jsou na jeho obličej, oči, ucho, ruce… A Studená válka, v něčem jsou si ty filmy podobné, v tom, že toho spoustu nevíme.„Válka“ je výběrem zásadních životních okamžiků, vyvozujete, co se stalo mezi nimi, vztah dvou hudebníků, jazzmana a zpěvačky nahlížený zdánlivě zvenku, ale přesto hodně intimní. A ta hudba k tomu, krásná lidová, zároveň dobře propagandisticky zneužitelná (Soubor písní a tanců vytanul mi na mysli), když pak upravená do jazzu, tak melancholicky líbivá, znovu vlastně zneužitá, ale jinak. Není prostor s hrdiny se sžít, jenomže jak se to děje všude jinde, nevadí mi, naopak, právě tohle zajímá, domýšlení, někdo by třeba řekl, že ne všechno sedí (to i u „Volání“), ale pak je taky otázka, co (všechno) chceme od filmu, že jo. Vizuálno třeba.











pondělí 16. července 2018

Jen neradit

Potkávala jsem dnes samé mladé ženy, co důrazně radily svým matkám. „Já na tebe volám, ty valíš dál, nevidíš, nevnímáš, musíš zpomalit, změnit to, používat víc oči, když hůř slyšíš,“ naléhala ta první na Budějovické. „Ty nesmíš utíkat, ale chodit rychlejc, protáhnout krok,“ vysvětlovala protichůdně druhá v autobuse do Krče. Jela jsem zalít k našim, totiž k mámě, táta zemřel na Velikonoce a já stejně říkám k našim a až teď začalo se mi o něm zdát. Divný, zmatený sny, v polospánku pak vím i nevím zároveň, jak je to doopravdy. Jedu zalít a zas padá na mě smutek, i když zemřel dobře, smí se to snad říct, že dobře, ve vysokém věku a rychle, spolu s tím smutkem vždycky i vděk. Taky za to, že do týhle fáze, fáze razení, fáze „zrychlit musíš, zpomalit musíš, víc koukat, pořádnějc dejchat“ jsme se nedostali. Kéž by nikdy a s nikým.

Ale dětem, nejen našim, radím v těchto dnech poslouchat Hajaju. Vendulka a Jirka ve Městě hraček. Kopecký. Nostalgie.

neděle 24. června 2018

Dočista nelibový konec

Tak vám nevím, jestli ten každodenní kontakt s gympláky fakt udržuje člověka duševně svěžího a mladého, jak se občas tvrdí. Kéž by udržel alespoň při smyslech. Postavila jsem na katedru lahev, z Tchiba, nic extra. „Tý jo, libová láhev,“ ozvalo se z lavice. Neslyšela jsem, v tom byl ten problém, oni si mysleli, že nechápu, ale to zas já jo, tak těžký to nebylo, když jsem rozšifrovala zvukovou podobu, hned jsem byla v obraze (alespoň doufám!), zasmáli jsme se. Jenomže potom! Potom jsme to chtěla někomu převyprávět a… vůbec jsem si na to slovo nemohla vzpomenout. „Ne, ‚hovězí‘ to nebylo,“ běželo mi hlavou, „ale něco s masem jo.“

V úterý poslední hodina a pak konec, jsem z toho v nečekaných záchvatech úplně dojatá. Ze dvou studentek u automatu třeba, jedna druhé chce koupit tyčinku, je to hrozně hezký, mám ráda tyhle miniscénky, a padá na mě splín. Kdy a kde takový společenství z devadesáti procent skvělých malých lidí ještě zažiju?

neděle 28. ledna 2018

Když s někdo chová krásně...

Mám potřebu podělit se o zážitek, o pocit, i když se mě na něj nikdo neptal. Vyprávím ho všude – z očí do očí, na FB, tady taky. Před prvním kolem jsem hlasitě prohlašovala, že postoupí-li proti Zemanovi Horáček, volit ho budu, ale dost se sebezapřením (důvody jsou dávno jedno, po tom, řeknu dál, ještě víc). A pak mi spadla brada a koukala jsem, co v těch čtrnácti dnech dělá, jak pan Drahoše podporuje, nejen billboardy, jak s ním chodí na debaty… To by mnoho lidí nedokázalo. Takový důkaz, že mu jde skutečně o věc. (A samozřejmě obdiv i Hilšerovi, jen jak by volit jeho bývalo trošku snazší, tolik mě to asi nepřekvapilo.) I jsem mu to napsala. Já vám na sobě najednou úplně fyzicky cítila, že když se někdo ve společnosti viditelný chová slušně, čestně, příkladně… prostě normálně hezky, taky vás to najednou nutí chovat se líp. Pro tohle je hlavně škoda, že tam ještě nějaký čas bude strašit prolhaný, hulvátský alkoholik. A velkou bezmoc cítím, když okolo sebe slyším důkazy, jak moc znamenaly ony billboardy se slovíčkem „stop“.

čtvrtek 4. ledna 2018

Ve třech slovech

Dnešní text bude ješitný a sebestředný, jenomže když já chci říct něco o umění, které obdivuju, o schopnosti sdělit hodně v málu, v půlvětách, ve třech slovech. S koncem června skončím i já po strašlivě předlouhé době na jednom gymplu, nenaštvaná, nezdeptaná (alespoň doufám, že to k tomu nedospěje). To je normální. Jak bude dál, to ještě není úplně jasné, nerouhat se, hlavně se nerouhat, pořád to vypadá (klepu do dřevěného stolu a zběsile i do umělohmotné klávesnice, pro jistotu), že práce je a bude dost. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o reakcích okolí na mé definitivní rozhodnutí. Tedy o jedné. O tom, co mi řekl chlap, kterého si ho moc vážím, pan ředitel to nebyl. „Co ti budu povídat, slavit to nebudem,“ prohlásil. Co na tom, že někteří asi ano. V těch třech slovech, v intonaci, jakou to vyslovil, v tom bylo všechno, žádné mazání medu, žádné přemlouvání, přesto respekt a ocenění a trocha smutku a díků, to já si snad budu pamatovat do konce života, jihnu. A vděčná jsem, to abych kompenzovala onu ješitnost. Takhle já bych chtěla umět jednat s lidmi. Hezky, jasně, napřímo, abych to měla v hlavě bez velkého dumání.

středa 3. ledna 2018

Bellové Jezero

Rádio jo, rádio já poslouchat budu, rozhlasové hry a knížky,podle mě vůbec pro ty, kdo jsou líní nebo neumějí číst, naopak, je k nim potřeba zvláštní druh soustředěnosti, že ji nemám, trénuju. Nemůžete si je pouštět jen jako kulisu... tu vám padne do oka zapomenuté cosi v koutě, jdete to zvednout, pak že si namažete chleba a hned máte myšlenky kdoví kde a abyste poslouchali od začátku. Baví mě, co jde vyčíst z hlasů, nálada, problémy, tvář, prý i zdraví, říkají znalci, že tlustý hubeného nenamluví, že jinak dýchá, že mu nikdo věřit nebude. 

Teď čte na Vltavě Petra Špalková Jezero Biancy Bellové. Občas si říkám, že nemusím číst všechno, ale chci vědět, o čem se to tolik mluví, znát příběh kluka, co pátrá po své matce, fascinuje mě Bellové inspirace fotkami Aralského jezera, téma ekologické katastrofy, země po smrti diktátora, dystopie. Zároveň tuším, že jazykově, stylisticky nepůjde o takový skvost, poslouchat stačí. Špalková začala včera, ještě pár večerů bude pokračovat, vždycky v půl sedmé, ale člověk může samozřejmě z archivu. Zatím ponuré, poutavé, pěkné. Doporučuju. I tohle video z natáčení. 

https://www.facebook.com/CRoVltava/videos/10155067610427623/

úterý 2. ledna 2018

Jepičí život papíru

Ještě jsme stihli poslední den výstavy betlémů v Betlémské kapli.a je po všem. Maminku jsme přesvědčili, že to na stromech v betlému z Krušných hor asi fakt nebudou olivy a od vedle pak slyšeli dětský dotaz, jestli se Ježíšek narodil v Čechách. Do příštích Vánoc bych potřebovala, aby někdo vymyslel zero waste variantu balicího papíru. I když právě maminka ji praktikovala už o desítky let dřív, než se tomu tak začalo říkat, jó, to ještě nepečené cukroví bylo nepečené, žádné „raw“, a mně vždycky připadalo poněkud společensky nepřípustné vyprávět, jak zpod stromečku zachraňuje nepomačkané papíry, abychom do nich zase balili za rok. Ne, dárky fakt nevypadaly nijak hnusně, jen jsme občas měli pocit, že už jsme je někdy viděli J. Bezobalovosti nepropadám nijak zásadně, kráčím k ní minikrůčky, to množství odpadu, co člověk denně vyprodukuje, to mně ale děsí. Dilema potřebnosti papíru a jeho života v délce někdy snad až vteřin, zatím řeším nákupem u charit, asi že používáme víc izolepu či proč, zachraňovat ho do dalších let už se nějak nedaří..