Anděl a dítě

Z Roztok do Únětic a zpět, Tichým údolím, šli jsme nějakých pět kiláků téměř jako celodeňák, protože cestou bylo hřiště a krásné vily, přelézací stromy přes potok a stráň, na kterou holčička vylétla, ale už se bála dolů, a spoustu přítulný psů a neuvěřitelný hospodský U Lasíků. Sehrál vtipný divadelní výstup a měl výborné koláče a malinovku, ale my s sebou jedno dítě, které toužilo po smažáku, tak jsme pokračovali dál, našli – ač už je po hře – jeden z posledních minorských pokladů v dutém stromě, ale v pivovaru načekali se na jídlo snad hodinu, ba co hůř, smažák nebyl. A cestou zpátky zmrzlina na zahrádce, lavička, za ní prapodivná deska. Ohlédla jsem se a uviděla je – anděla a dítě! Mám z nich radost. Vidíte je? Je tam taky nebeský žebřík, snad lano provazochodce, dost možná je to jeho dítě. Varianta do hněda připadá mi trošku reynkovská. A protože průnik čtenářů tady a na FB je přibližně dvoučlenný, kopíruju bez skrupulí sama sebe. Obrazy jen tak mimoděk.

Jako i doopravdy. Poklady.

S mapou Jizerských hor vyrazili jsme z domu ve vesničce za Prahou a vesele předstírali, že prozkoumáváme cizí kraje. Dorazili jsme karavanem, co na tom, že to ve skutečnosti byla palanda, spoustou dek zakrytá, občas proměněná v zámořský šíf. Sedmiletý že nás povede, prý to tam trochu zná. Za průvodcování bylo sice třeba platit, ale uklidnilo nás, když mával projíždějícímu autu, nenápadně, aby ho řidič neviděl, že prý to je kolega a služby že má daleko dražší. V rybníčku viděli jsme horské jezero, v dětském hřišti pouť a v obrovském psu yettiho. Pak jsme zabočili do kopce ke krámu, přesně jak naznačovaly vrstevnice. Pro nanuky. Takhle my jsme se měli. V jiných chvílích fantazie spí, řídíme se přesnými, trapně realistickými pokyny a vydáváme se za poklady divadla Minor, za „keškami“ pro malé, tam, kam by nás jinak sotva napadlo jít. Dneska Albertov, vyšehradské nádraží, hudba z pravoslavného kostela, neztracená Ztracenka.

Na svobodě!

Viděla jsem tuhle reklamu na park Mirákulum: „Pro děti atrakce, pro tatínky studené Svijany a vepřové koleno a i pro maminky něco máme – krásné skalničky k pokoukání!“ Ha, žena piva a masa a legrace nehodna? Tak tam jsme nejeli. Místo toho na Křivoklát a já na svoji první „escape/exit game“. Čtyři jsme se nechali zamknout do žaláře, luštili šifry, odhalovali indicie a přes uzamčené truhly a hluboké studny se propracovali až k poslednímu klíči, který těžké dveře zase otevřel. Ne, není nám deset, nezbláznili jsme se a ještě jsme si za to zaplatili. Nebylo to deset korun, ale zrovna na Křivoklátě (podle znalců) má tahle atrakce úroveň a atmosféru – autenticky působící rekvizity, příběh magistra Kellyho i elektronika zajišťující nasvěcování tajných nápisů či otevírání šuplíků. Kdyby ale někdo věděl o dobré „escape game“ pro děti, budu vděčná! Jinak ji asi budu muset „vyrobit“ sama. Zatím jen doporučuju cestu Křivoklát – Nižbor a vlakovou restauraci Zastávka Tomáše Hanáka. Byl tam, rozvážně umýval sklenice, kdosi jiný výborně uvařil. 

Minoří poklady a nevykoukané zásoby

Kdyby někdo náhodou potřeboval dostat děti na výlet či aspoň delší procházku, doporučujeme letní pokladové hledání Divadla Minor. Netřeba GPSku, i když krabičky v cíli velké „kešky“ někdy připomínají, v krabičkách tajné deníky a zašifrované indicie. A kdo by obešel pokladů všech dvanáct, dostane se třeba i k tomu velkému Josefa Minora. Pro někoho možná některá místa moc městsky špinavá, ale najdou se tam i hodně přírodní. Tenhle je od Vltavy, ze samého centra Prahy. 

A kdyby někdo potřeboval zase od dětí pryč do města, pak v kinech Evald a Atlas celý srpen vždycky v pět hodin projekce za padesát korun pouhých. Akce s názvem „Do vykoukání zásob“. No nekup to, i když filmy to nejsou úplně nej, nej, nejnovější, pro nás ale, co z nějakých ne zcela zřejmých důvodů chodíme do kina hlavně v létě, naprosto ideální. Včera viděli jsme Le Havre a já nemůžu se v hlavě zbavit toho závěru. Kaurismäkiho film o čističi bot Marcelovi, který má ženu v nemocnici a který potkává třináctiletého kluka – běžence z Afriky – a rozhodne se mu pomáhat, film přesně na hraně mezi dojemnou, ba i kýčovitou pohádkou, a vaší vírou, že takhle by to přeci mohlo být, takhle by si sousedé a další mohli pomáhat, vtip, atmosféra, úžasná postava policejního vyšetřovatele, co některým „zločincům“ fandí. Znejištující, pořád čekáte, že něco se stát musí. Kluk úspěšně odvážen tajně na lodi do Londýna za maminkou a… pak ten konec. Marcel přichází do nemocnice a zároveň je jasné, že žena zemřela, a zároveň si ji – zázračně uzdravenou – odvádí domů, on v ruce balíček s jejími žlutými šaty, co po nich toužila a on jí je poslal, a ona, „živá“, je má na sobě. Tak tohle je jeho sen, přání, říkáte si, tedy říkala jsem si já, to je tak krásně přitažené za vlasy, dojemné, jasně nereálné, jenomže… co všechno se tím teď zpochybňuje?!? I všechno to, co bylo před tím? I příběh toho kluka, i jeho optimistický závěr? Bez odpovědi. Nedrásavé, ale tázavé. A dost možná taky, že v tom hledám moc. 

IQ, čokoláda a vily v Roztokách

Vše vyjmenované v titulku spolu souvisí jen dočasně, avšak docela zajímavě. Tip na výlet (nejen) s dětmi – když je chcete protáhnout, pobavit a navíc rozvíjet jejich intelektové schopnosti, pokud možno tak, aby žádný výchovný záměr nezaznamenaly (i když  - nedělám si iluze - ony to prokouknout). Každopádně heslo zní „Středočeské muzeum“ a cílem jsou Roztoky u Prahy, kam se při obzvlášť hnusném počasí či obzvlášť intenzivním odporu k jakékoli chůzi dá dorazit i vlakem, busem.  Moc ale doporučuju jít jako my dneska, tedy nějakých pět kilometrů ze Suchdola (z konečné „Výhledy“), případně se dá taky po značce z Haunspalky, to už bude přes deset, zase ale šli byste pěkně tematicky – od vil k vilám. (Chyběly by už jen víly, možná ale ne tak docela, jednu jsme dneska na podobném místě jako je na fotce taky viděli – chudák rusovlasá lesně-městská romantická bytost v letních šatičkách, fotografka pak v bundě a zabalená do šály):

 Zpátky k vilám. Poučila jsem se dneska v článku architekta Lukeše, že venkovským vilám pro letní pobyt poblíž města říká se villegiatury. A právě takové stojí v Tichém údolí, kterým do Roztok přicházíte. Některé zdevastované (ty mnohdy na prodej), některé přepychové. Mně ale nejvíc líbí se ty troškou tajemné, krásně ošumělé, břečťanem porostlé, inspirující, fantazii provokující… .

.

A - jaká to náhoda – i o takových píše v dnešních LN Lukeš (ač nemyslí ty v Roztokách):

Sám mám z dětství hezké vzpomínky na takovou příměstskou letní vilu. Jako kluka mě občas rodiče posílali na víkendy k jedné starší paní do Řevnic. Ta chodívala uklízet do romantické neorenesanční vily s rozlehlou zahradu a brávala mě s sebou. Dům patřil jedné zchudlé šlechtičně a byl notně zchátralý, zahrada zarostlá, ale sedmiletého kluka úžasná romantika, připomínající Trnkovu slavnou pohádkovou Zahradu. Bylo tam vše, co k takovému místu patří: rozpadající se jezírko, staré sochy, balustrády a besídky zarostlé břečťanem nebo růžové záhony prorostlé kopřivami. Stavba připomínala spíše kulisu nějakého hororu, omítka a štuková dekorace opadávaly, nábytek byl zpuchřelý… (Jó, tam se tak podívat!)

Ale proč to všechno vlastně píšu, aneb kdy už bude to muzeum? Hned. Tedy hned jak dojdete podél vil k hlavní silnici, kousek od nádraží. A v něm výstava, tedy teď ještě zajímavé dvě. Jedna o čokoládě, o cestě pochoutky z Ameriky do Evropy, od kakaových bobů k tabulkám, původní receptury, staré formičky, makety dortů a zákusků, starobylá cukrárna, možnost nějakou tu minimaketku čokoládové pralinky si vyrobit. Můžete „zalovit“ v mističce s kořením, na některých exponátech však (celkem pochopitelně) nápisy „Nesedat“, „Nedotýkat se“.  Proto je možná lepší zamířit sem nejdříve, protože v druhé části expozice, tam je dotýkání přímo povinnost. Exponáty zapůjčené z libereckého iQparku, výstava nazvaná „Poznávej se“. Tedy různé legrácky zaměřené na motoriku a smyslové vnímání, zrakové klamy, prostorové hlavolamy, „měřidla (např. síly stisku), logické a slovní úkoly atd. atp. Jen ve dvou místnostech, ale na takový malý výlet a malé muzeum úplně akorát. (A vlastně ještě pěkný park, na ten bych úplně zapomněla).