Vidět dopisy

Pro změnu divadlo pro velký. Premiéra záměrně 17. listopadu. Dopisy Olze. V Dlouhé. Jak já nerada doporučuji divadelní kusy pro dospělé z důvodů vlastní vybíravosti a kritičnosti (a lenosti psát), tak tohle velmi. Devět herců na jevišti. S paní na vedlejším sedadle bych se přela, že čtyři herci mají celý večer představovat pana Václava a pět hereček první jeho ženu. V jednotlivých dopisech má hlavní slovo vždy někdo jiný. Musí být strašně těžké naučit se ty věty, ta přesně řazená slova. Improvizovat se nedá. Neskutečné výtvarně i hudebně. Z hnědého balicího papíru vytvoří pánové dámám v jednu chvíli nádherné šaty. Prostě kus utrhnout, zabalí ženy do cárů, papír párkrát přeloží. Chtěla bych mít způsob vidění, aby mě tohle napadlo. Ve chvíli jinou v jednom z dopisů mluví autor o obřadném pití čaje ve vězení. Madla Zimová zapaluje prázdné čajové sáčky, pod rukama vzlétají jí do vzduchu. Víc nedokážu to popsat a chci to vidět znovu, snad jen toho ráčkování bylo moc. Závěr samotný, někdy od společně tlumeně zpívaného „responsibility personal“, chce se plakat. A že se to zatím příliš nerozkřiklo, lístky jsou.

Demokracie v kostce (tedy spíš v kostkách)

Taky by titulek mohl znít „Padla vláda“, ale nehodlám se nechat zatknout za šíření nadějně poplašné zprávy. Navíc to platilo jen o vládě „jako“, vládě v Minoru, v představení Demokracie – tak pro pěti až desetileté děti. Na pódiu zástupci šesti „politických“ stran (třeba „Tančit“, „Cvičit“, „Neřešit“…), molitanové kostky, co se z nich dají postavit řečnické pultíky i volební urna, vtipné blabla projevy, mediální zpravodajství, nadějné sliby („Milé děti, když budete volit nás, bude o přestávce v divadelním baru všechno zdarma.“) Pomocí kostek vysvětlují se poměry hlasů i zastoupení ve vládě. Při povolebních tanečcích tančí se skutečně, vláda padá z výšky. Nejvtipnější věta pro dospělé: „Děti, nenechte se unést… emocemi.“ Po přestávce každý dostane hlasovací zařízení a volí se a volí, na plátně hned jsou vidět výsledky. Mezitím občas vláda zavelí vztyk, to se pak cvičí, jak ona píská. Snad v hlavičkách něco zůstane. Že jsme viděli 17. listopadu, potkávali jsme pak v pasáži muže v uniformách předlistopadových policistů. S obušky. Se slovy: „Tak demokracii, jo? No jak myslíte!“ Myslíme. Do Minoru je čím dál těžší sehnat lístky, o půlnoci třeba být ve střehu na počítači a stejně často zesmutníte, ale chcete to zkoušet i pak, v průběhu celého měsíce. Šance je. Ve všech smyslech slova.

Fotky převzaty z webu divadla Minor. 

(Zcela vpravo předseda mé oblíbené strany Dožít.)

Z divadelního „deníčku“

Dneska v Minoru hostovalo Divadlo Drak. S Bílým tesákem. Až ho někde blízko vás budou hrát, jděte na to, s dětmi podle doporučení tak od devíti, menší to zvládnou, jsou-li nebázlivé. Inscenace je to totiž syrová, syrová geniální technikou – osm chlapů na jevišti, jeden z nich – ten v roli Tesáka – pořád s malou kamerkou v ruce, co vidí vlčí oči, hned se promítá na velké ploše za ním. Detaily obličejů, očí, vyceněných zubů ostatních herců třeba v roli psů z nepřátelské smečky. Na jevišti sníh i „krev“. Na zadní stěně stopy, huby, vnitřek klece. Nejdrsnější pak chvíle, kdy má vlk svému novému majiteli vydělat peníze v zápasech se psy. Zároveň, i když se to z předchozího nezdá, je to inscenace vtipná a poetická a chvilkami odlehčená a s krásným koncem o svobodě.

A teď pro velké: Élektra, co ji hrají v Dlouhé, bude teď ještě týden ke slyšení i v rozhlase. Výborná Eva Hacurová, nádherné zvukově: https://vltava.rozhlas.cz/sofokles-elektra-7648326

Adrianovi bylo 13 a 3/4

psal si deník, tedy paní Townsendová ho napsala, tajně. Já tu knížku nijak neprožívala, četla jsem jen kousky, asi jsem k ní přišla v blbym věku, moc pozdě na pubertu, brzo na dospělost, teď jsem ale viděla dva a půlkrát inscenaci v Dlouhé a líbí se se mi dost. Jenomže, já mám pro Dlouhou obrovskou slabost. bojím se doporučovat. Stejně: britské, sitcomové scénky, výborně hrané, útržkovité jako zápisky z deníku, mezi tím písničky, oni jsou výborní muzikanti – hlas Evy Hacurové! –, dobromyslná legrace z muziky 80. let, vtipně přetextované do češtiny. A diáky! To si pamatuju z dětství, ty slavnostní večery, to zvaní na promítání, to napětí, jestli se podařilo vložit všechny správně! A dál... za vším, za černým humorem, klukovský smutky a zmatky, rozchod rodičů, láska a starej chlap za kamaráda. Říkají, ti co četli poctivě, že pokračování pak byly už na jedno brdo, to tady nehrozí. V programu se dočtete, co měla autorka za život - tuberkolóza, infarkt (ve třiceti), těžká cukrovka, selhání ledvin, transplantace... někdo si nestěžuje, někdo prostě sedne a vtipně píše. Doporučuju ukázky písniček na FB a Instagramu divadla, pro představu bez mojí zaujatosti. 

(zdroj: FB Divadla v Dlouhé)

Suchý konce, divadlo A Tabook II

Kdykoli se na jevišti objevil představitel Františka Krále, paní v první řadě na balkóně, co jsem ji měla v periferním vidění, se zatetelila. Několikrát neodolala a zamávala, ačkoli ji sousedka upozornila, že on ji vidět nemůže. „Ne?“ podivila se trošku moc nahlas, vyděsila, protože si postavy v jedné chvíli začaly mocně zavdávat slivovice, uklidnila, až když ji šeptem ujistili, že je to jen voda, při děkovačce už to ale rozjela naplno. Že nemával zpátky, popadla berli opřenou o zábradlí a mocně kynula k jevišti. Konečně! Nešlo nevidět, ke komu patří. „Jo to je stará Králová,“ poznamenal chápavě pán za mnou. Každý si chodí na ty své. Já se například zařekla, že nebudu (skoro) kupovat knížky s výjimkou těch, co je napsali či přeložili kamarádi a známí. Abych si pak uvědomila, že je to podobné, jako kdyby člověk vystudoval DAMU a pak prohlásil, že do divadla půjde jen tehdy, když zrovna nebude vystupovat nikdo z oboru J. Tak teď Lenka Sobotová a Suchý konce.

Povídky o vztazích (já to klišé fakt napsat nechtěla), pošramocených ideálech, s nadhledem, ironií a nádhernými detaily. Ale ať ofotím cokoli, není to ono – číst celé chce to.

Chybí mi

Kaktus. Večírky, na kterých se mluví jen o knížkách a výstavách a koncertech a nových cirkusech a divadlech a filmech… Rozhodně ne o dětech a práci. A politice. O jídle taky ne, ani o hubnutí. Bývávalo. Kaktusy, kdysi jsem o nich psala, pořádala kamarádka, dlouho, roky, prapůvodně pro maminky na mateřské, to už pak dávno nebyla pravda. Byly výborné. Lenka nedávno chytla splín, že chodí málo lidí, že odříkají na poslední chvíli, nic naplat, že nás to bavilo i v pěti, ve čtyřech, ve třech… Tak bych potřebovala probrat přečtené, viděné (ehm, kdy já vlastně na posledy viděla film?!), slyšené. Hukot času od Barnese, Naprosté cizince (tak jo, viděla), Běžkařskou odyseu v šíleném slejváku na Letní Letné. A „Muži sa minuli“ v Dlouhé, to je hříčka, co se nedá moc rozebírat, ale je fajn, běžte na ni. Jak já moc nemám ráda, když muži hrají ženy a je to „děsná psina“, tak tady to funguje. Chybí, pořádala bych sama, jen přemýšlím kde...Ale ono se něco naskytne. Nebo Lenku přejde splín.

O babičce, o moři

Noc divadel strávila jsem v Dlouhé. Vtipné, nabité, písníčky (nejen) z různých jejich inscenací. Týden předtím byla jsem tam s dětmi na Líné babičce. Tahle babička, jestli jste nečetli či neviděli, ta odmítá trávit důchod tanečky kolem vnoučat, místo toho chce si plnit svá přání ukládaná do škapulíře – projet se nejrychlejším autem na světě, potápět se, vylézt na nejvyšší horu (kde poradí yettimu, jak si zajistit potomky), potápět se, lyžovat… A pak má už jen jedno poslední, přestěhovat se k moři. Tam si každý večer posouvá lehátko blíž a blíž k vodě, až sedí úplně na kraji a moře zašeptá „to je dobře, že už jsi tady“. A dospělý při četbě pláče ve tmě pokojíčku, v divadle k tomu Navarovou  ptáci nesou, nesou do nebe, jen šestiletá a osmiletý nevědí. Nebo vědí, ale neřeknou, když se jich ptám, co se to tam na konci stane, odpovídají přestěhovala se k moři. A já to tak nechávám a vím, že až budou potřebovat, sáhnout si pro to. 

                                      Z programu: 

Slon

v pokoji se jmenuje to představení. A je skvělé. Francouzi, nový cirkus, Letní Letná. Z jedné půlky divadlo, inspirace filmem noir a groteskou, nevěsta, co má v plánu svého chotě otrávit, nápadníci, hysterický smích a přehrávání a kulisy, které hrají taky, měnící se obrazy na stěnách, parodie na balet. Z druhé půlky prvotřídní akrobacie, pro mě zážitek nad zážitky, když například dva drobnou dívku rozhoupají, ona se šestkrát ve vzduchu otočí, přistane třetímu na ramenou a celou dobu drží výraz, jak ji to příšerné otravuje teď tady tohle předvádět. Teda celou dobu nevím, protože při těch veletočích zavíráte oči místo ní. Vtipné, přesné. Taneční. A poetické… poezie chodidel dvou mužů stojících vedle sebe na rukou. Úplně malinké pohyby, stačí a nedají se popsat. Možná to tak má být, protože slon v pokoji je v angličtině idiom a označuje něco, o čem všichni vědí, ale z různých důvodů se o tom nemluví. Já chci jen říct, abyste se šli podívat. Jo a ještě že hudba je výborná.

Jak to chodí v Plzni

Uprostřed týdne na operu do Plzně. Kdo si to může dovolit? My. Míříme do hostelu. Zchvácená paní pro všechno, recepční i pokojská, velké omluvy, že prý ještě nestihla uklidit, musela lítat po policajtech. „Co se vám stalo?“ soucítím. „Ále, včera jsem napadla jednu slečnu.“ Tak teď ji hlavně nevyprovokovat J. Poslouchat Verdiho, vědět, že jak se hudba na pár sekund zastaví, přijde rychlé rozběhnutí, dá se to odhadnout dopředu, jenomže možná v tom je ta krása. Plzeňští tleskají sice intenzivně, ale ne bouřlivě, tam kde by se v Praze křičelo a vstávalo, tady se sedí, jsou asi na takovou kvalitu zvyklí, ostatně vstává se v divadlech, připadá mi, až moc často. Na stolcích ve foyer nachystány kelímky s džusem, vodou, malé lahvičky vína. Bez obsluhy. Zaplatíte do kasičky, vezmete si. Vyprávím to pak postupně sedmiletému a sedmdesátileté. „To tam byly kamery?“ ptá se on. A ona: „A platili to ty lidi?“ Nebyly, platili. Není to s tou „kriminalitou“ v Plzni zas tak strašné. 

Hlavně zmínit sebe

Palm Off, to bude něco proti palmovému oleji, odhadoval David. Těsně vedle, mezinárodní festival v Divadle Pod Palmovkou to byl. Na něm Prezidentky v režii slavného Christiana Lupy. Na tu hru běžte někdy, tedy máte-li rádi drsno až hnusno (na scéně tři uklízečky), smutné poetično nesplnitelných nadějí, humor a znovu drsno. Po představení beseda. První hlásí se český režisér, neopomene zdůraznit, co na Palmovce sám dělal, a že jednu jeho inscenaci taky už hrají třicet let. Pak dotaz odjinud, jakých českých divadelníků si Lupa váží. On rudne, chechtá se a omlouvá, trapně mu je, nemůže si na žádného vzpomenout, ani dávnějšími filmy se nezachrání, protože chce jmenovat toho, no toho… jak natočil to…Lásky jedné plavovlásky. Chudák se potí jak u zkoušky. A na závěr se hlásí paní překladatelka, představuje se jako laureátka Ceny Tadeusze Mazowieckého. Áááá, to se pak chce člověku křičet, že my tady nejsme všichni tak sebestřední. Ale neudělá to. Protože co kdyby jo J. 

Much Ado... v Kolowratu

Nedělím divadelní inscenace na klasické a moderně pojaté, viděla jsem špatných těch i těch hodně a dobrých víc, z obou skupin. Hranice probíhá jinudy. V Kolowratu už nějaký čas nehraje „Národní“, ale Prague Shakespeare Company, výborně. Soubor cizinců odevšad, profíků i poloamatérů, mnozí mají vedle hraní běžné zaměstnání, někdo je britskou velvyslankyní, jiný pracuje za barem. V sobotu premiéra Mnoha povyku pro nic. Chvilku jsem sledovala zaraženě, pak se přistihla, že jsem dost nadšená. Pojali to jako rozhlasovou hru z válečného Londýna, herci jsou vojáci a ošetřovatelky, vysílá se na frontu a do Čech. Je to komedie, říkali jsme si o přestávce, proč by si s ní nepohráli. A po přestávce přeruší živé vysílání nálet, z venku je slyšet střelba. Taky česká hymna s anglickým přízvukem. Člověk myslí na všelicos. A přeci je to Shakespeare, jazykově vtipný, s láskami zatajenými, převleky… Jděte, zaujmete-li místo včas, uvidíte i na titulky!

(Nevejde se na osm řádků vždycky vše. Třeba že si stejně myslím, že i v rozhlasové hře na jevišti by herci mohli umět text nazpaměť. Ale zase... ty další povolání k tomu. Nebo že postava Konráda byla karikovaná na mě už moc. Klady převyšují. Na fotce velvyslankyně ve Večeru tříkrálovém. Jan Thompson je překvapivě jméno ženy :)). 

Šest miliard Sluncí

... donedávna hmotnost největší známé černé díry, název divadelní hry. O černých dírách v hlavě, o plíživém vytrácení paměti, o Alzheimerově chorobě. Jestli já vám nejsem divadelní masochista. (Ten den jsem zapomněla: vyzvednout lístky, poslat Jonášovi pohled k svátku, na stole knížku.) Představení nádherné, chování, mluvení odpozorované, výborně zahrané, ve chvilkách nečekaně úsměvné. Smáli jsme se?! A pak beseda a v ní nejsilnější vyprávění dvou žen trpících nemocí v poměrně raném stádiu, proto schopných reflektovat. Opravdu jsou to prý černé, hluboké jámy, do kterých ve dne znovu a znovu padáte, pak se „probouzíte“ s pocitem, že jste usnuli v cizí posteli, nevíte, kde teď rychle najít světlo, pocitem, že jste se ocitli nazí na ulici. V hlavě máte magnetofonovou kazetu, přemazáváte, ale ona se zkracuje. Slepujete kousky pásky, kousky vzpomínek, rozpadá se vám čas. Slyšíte, že je 15.30, ale vůbec nechápete, co to znamená. Tohle i vtipnost těch žen si tak pamatovat!

Minoří poklady a nevykoukané zásoby

Kdyby někdo náhodou potřeboval dostat děti na výlet či aspoň delší procházku, doporučujeme letní pokladové hledání Divadla Minor. Netřeba GPSku, i když krabičky v cíli velké „kešky“ někdy připomínají, v krabičkách tajné deníky a zašifrované indicie. A kdo by obešel pokladů všech dvanáct, dostane se třeba i k tomu velkému Josefa Minora. Pro někoho možná některá místa moc městsky špinavá, ale najdou se tam i hodně přírodní. Tenhle je od Vltavy, ze samého centra Prahy. 

A kdyby někdo potřeboval zase od dětí pryč do města, pak v kinech Evald a Atlas celý srpen vždycky v pět hodin projekce za padesát korun pouhých. Akce s názvem „Do vykoukání zásob“. No nekup to, i když filmy to nejsou úplně nej, nej, nejnovější, pro nás ale, co z nějakých ne zcela zřejmých důvodů chodíme do kina hlavně v létě, naprosto ideální. Včera viděli jsme Le Havre a já nemůžu se v hlavě zbavit toho závěru. Kaurismäkiho film o čističi bot Marcelovi, který má ženu v nemocnici a který potkává třináctiletého kluka – běžence z Afriky – a rozhodne se mu pomáhat, film přesně na hraně mezi dojemnou, ba i kýčovitou pohádkou, a vaší vírou, že takhle by to přeci mohlo být, takhle by si sousedé a další mohli pomáhat, vtip, atmosféra, úžasná postava policejního vyšetřovatele, co některým „zločincům“ fandí. Znejištující, pořád čekáte, že něco se stát musí. Kluk úspěšně odvážen tajně na lodi do Londýna za maminkou a… pak ten konec. Marcel přichází do nemocnice a zároveň je jasné, že žena zemřela, a zároveň si ji – zázračně uzdravenou – odvádí domů, on v ruce balíček s jejími žlutými šaty, co po nich toužila a on jí je poslal, a ona, „živá“, je má na sobě. Tak tohle je jeho sen, přání, říkáte si, tedy říkala jsem si já, to je tak krásně přitažené za vlasy, dojemné, jasně nereálné, jenomže… co všechno se tím teď zpochybňuje?!? I všechno to, co bylo před tím? I příběh toho kluka, i jeho optimistický závěr? Bez odpovědi. Nedrásavé, ale tázavé. A dost možná taky, že v tom hledám moc. 

Koketní žonglování

Za „normálních okolností“ (jestli vůbec nějaké takové existují) bych na tuhle inscenaci – totiž na Plovárnu (bra)Tří v triku asi vůbec nešla. Ne že bych měla něco proti novému cirkusu, naopak, mám ho ráda, ale je toho zkrátka k vidění moc a peníze, čas a síly úměrně tomu nebobtnají. Jenomže: a) kamarádka mi vyprávěla, jak na stránkách www.hithit.com podpořila nápad lidí ze společnosti Cirqueon dělat novocirkusové taškařice s nevidomými dětmi, b) chvíli předtím jsem se doslechla, že projekty na „hithitu“ musí být schválené administrátory (tzv. strážci projektů), že zkrátka nejde jen tak začít sbírat peníze na jakoukoli blbost (čímž moje sympatie vzrostly),  a hlavně c) cirkusový projekt na zmíněném portálu jsem si našla právě ve chvíli, kdy do konce sbírky zbýval jeden den a částka v podstatě zanedbatelná – takže jsem samozřejmě přispět musela, respektive přispělo se to z mé karty nějak samo J Celý princip sbírky je velmi jednoduchý a sympatický: když se do určeného data cílová suma „nesejde“, peníze jsou dosavadním přispěvatelům vráceny; za příspěvky v různých výších navíc organizátoři každého projektu musí slíbit různé odměny. A – pointa je tu – v našem případě to byly lístky na představení (což sice ponouká k otázce, jestli jsem skutečně nějak přispěla k realizaci projektu a nezaplatila si jen vstupenky J, ale doufám, že trochu ano.)

K Plovárně (k vidění třeba v divadle Ponec) dá se říct jen tolik: spousta žonglování a taky další akrobatická čísla, z nichž některé ani pojmenovat neumím, každopádně účinkující k nim potřebují všemožné, od lana po lahve od piva. Z diváků si v jednu chvíli udělají koupaliště a (nejen) elegantně mezi nimi „plovou“. Celé je to nesmírně vtipné, jemné, nápadité a artistní, laškování při žonglování nemá chybu. Jako inspiraci uvádějí Rozmarné léto, je však spíš vzdálená, viditelná v době (kníry, plavky), místu (plovárna), svádivosti, řevnivosti a občasném dusnu. Dva muži a slečna na jevišti, co z toho tak asi může vzejít … . Jsem ráda, že okolnosti zase jednou nebyly normální (akorát se na hithit nesmím dívat moc často – takových projektů, které potřebují těsně před cílem zachránit, tam asi bude víc.) A poslední poznámka: představení trvá kolem hodiny a ačkoli začínalo v osm, zvládlo ho výborně i několik docela malých dětí. 

Ten Terminus!

Jen herci, jeviště a text. Světlo! Žádné zbytečnosti, na jevišti točna, na ní dvě tyče. A ano, pak na konci ještě lano. Drsný Dublin. Poetický taky.

Hra Terminus od Marka O’Rowa v Celetné, co ji chci vidět ještě jednou. Jak říkám, příběhy ze současného Dublinu, rvačky, vraždy, přebraný chlap, bylo by to možná ohrané, kdyby to celé nebylo ve verších! V angličtině to prý zní, alespoň místy, o dost rapověji, do tak jiné, neúderné češtiny výborně převedla Ester Žantovská. Text sám sebe shazuje a je v něm spousta vtipných okamžiků, toť druhá věc, co – zdánlivě - nejde k oné drsnotě. Magický realismus, fakt. Střídající se dlouhé, naléhavé, intenzivní monology tří postav, souvislosti mezi nimi postupně vyplouvají. Ticho i řvaní. Ač jen tři herci, mnoho postav, které vidíte jen díky tomu, že je vidí oni, mluví k nim, hrají s nimi. Barbora Lukešová neuvěřitelná v tolika podobách. Závěr možná moc protažený, nebo moc naléhavý, ale asi tak má být. Pozor ovšem, zážitek je to náročný, dvě hodiny (a ještě o kousíček víc) bez přestávky. 

Zahrada Jane Austenové

Divadlo a víno, zase Viola. Nepotřebuju vždycky sílu z pódia, co s člověkem zatřese, jeho otřese a myšlení mu změní nebo alespoň zásadně posune. Tohle je spíš „jen“  čerstvá hříčka, dobře napsaná. Výborně zahraná. Ovdovělá Paní Austenová s neprovdanými dcerami Jane a Cassandrou přemýšlejí, co s každoroční přeúrodou jablek. Matka by ráda zase zavařovala, džem s medem, levandulemi a zázvorem je jejím snem, ač ho v životě nespotřebují, Jane vehementně bojuje za punč, jablečné víno, prý si ho už jako staré panny mohou dovolit, podle Cass by se daleko více slušelo sušit křížaly, přeci jen, jsou dcerami reverenda. A že je to umění, nejde tu jen o zahradu, ale víc o život, plody a plody. Muži. Ti hlavně. Začínají smrdět a ženy plesnivějí. Metafory. Spisovatelka, co se nezaprodá, co se nevdá. Její sestra, osud podobný, jejich krásné rozhovory. Kdo co říkal a co si řeknou o nás. Ta hraje je jemná, jízlivá, veselá, soucitná a vtipná. Stejně jako Austenové dílo, i když se někdy vyzdvihuje jen „zobrazení doby“ a „postavení ženy“. (Ale ano, i tady se mihne pan Darcy J). Ze života autorky jen střípeček, jen takové nahlédnutí, za vidění ale stojí.

Fotky ze stránek Violy, nahoře Marie Málková (matka), Apolena Veldová (Cassandra) a Lucie Štěpánková (Jane). Lenky Lagronové hru režíroval Radovan Lipus. 

Poslední trik Georgese Mélièse

Budete-li mít možnost vidět  tuhle inscenaci hradeckého Divadla Drak, rozhodně běžte. Klidně s dětmi, klidně bez nich. Jeden anglický kritik ji prý popsal jako „hodinu totálního divadla“.

Hradečtí se inspirovali tvorbou a životem Georgese Mélièse, jednoho z průkopníků kinematografie. Sama až teď postupně zjišťuju, kdo to vlastně byl, vydatně pomáhá youtube. Nadchl se pro umění kouzelníků a eskamotérů, propadl filmu. „Otec filmových triků“ je jedna z přezdívek muže, který už na konci 19. století kouzlil na plátně. Střihy, prolínaní záběrů… nedokážu techniky popsat, o co tehdy šlo, ale je to půvabné a vtipné. Tady třeba. Nebo tu: 

Celá inscenace je pojata v duchu němých grotesek. Námět ve své podstatě smutný: Méliès v pokročilém věku a nepříliš dobrém zdravotním stavu v péči nerudné ošetřovatelky (a jí neustále komandován) píše paměti a snaží se oddálit blížící se smrt. Troufnu si ale říct, že pro děti není představení nijak traumatické, pro dospělé zase nudné, ani klišovité. Fascinovalo mě propojení jeviště a starých záběrů, grotesky, stínového divadla, hudby! (skupina, či spíše dvojice DVA) a kouzelnických triků. Ty jsou někdy pravda průhledné (daleko lepší z nějaké vzdálenější řady), někdy záměrně přiznané, ale nesmírně poetické, výtvarné, překvapivé a vtipné. Nepopsatelné, jak říkám, běžte. - Tedy pokud zrovna nejste Matyáš, syn kamarádky Lenky aktuálně se potýkající s pubertou (chtěla jsem opravit dvojsmyslnost, ale potýkají se s ní oba), který se už doma rozhodl, že představení bude pitomé, jelikož a protože ho navrhla maminka. Pak pochopitelně bylo, už nešlo přiznat nic jiného :), nebavil se, netleskal. - Videoukázka z představení tady, ale sama nevím, jestli zrovna ta by mě přesvědčila. 

Anglie, Skotsko, double-decker ...

V pátek ráno jsem byla na snídani! Tak dobře, na tom by zase nic tak neobvyklého nebylo, kdyby nešlo o snídani v hotelu Movënpick a společně se mnou neseděl u stolu ředitel divadla  a režisér v jedné osobě, představitelé hlavní mužské i ženské role, pár dalších lidí „od kumštu“ a Daniel C. Jackson, autor hry Můj romantický příběh, který je aktuálně k vidění nejen u Bezručů v Ostravě, ale také na Palmovce (tedy tam, kde „Palmovka“ – ještě nevzpamatovaná  z povodní – právě hraje). Nevím jak vy, ale takhle já tedy běžně nesnídám!

A nesnídala bych ani nyní, kdyby si skvělá paní produkční nevzpomněla, že jsem pro ni kdysi překdysi strašně dávno tlumočila při studentských projektech, a neozvala se. Po pravdě řečeno, pracovní ta snídaně z mé strany byla pramálo, zajímavá moc. Snídaně anglická, autor Skot. Došlo tedy i na referendum. Ač žije v Anglii, v září se prý chystá „domů“, aby hlasoval. „No a …?“ odvážila jsem se drze nadhodit. Smál se. Prý jestli se takhle ptám, jak to vidí. Spousta lidí by mi prý dala jednoznačnou odpověď, on prý zatím váhám, ale nejspíš tedy … ANO. Ano ve smyslu odtržení.

Asi mi v tu chvíli poprvé došlo, že se ta má zamilovaná země skutečně rozdvojí. Ne že by referendum ovlivnil jeden mladý dramatik, ale když i tenhle člověk, neradikál usazený v Anglii, určitě vnímavý, váhající, zvažující, dospěje k takovému rozhodnutí… pak je to asi reálné.  Netragické, ale podivně smutné.

Večer na představení jsem bohužel nemohla. K Vánocům jsem dala kamarádce lístek do Dlouhé na kainarovský Kabaret a k tomu hlídání dětí. Tak… někdy si člověk přeje, aby býval vybíral a daroval jinak, ale zase tak moc to nebolelo. Dvojčata navíc rychle usnula a já se mohla pokochat jiným vánočním dárkem, tímhle krásným double-deckerem, co jsem ho v létě vezla v baťohu, protože Alexově mamince se už opravdu nikam nevešel. 

K dovršení nostalgie dneska výstava Miloně Novotného „Londýn 60. let“ v Leica Gallery. Jak vidno, mění se autobusy, reklamy na nich, mění se Británie. 

A jiná fotka z výstavy (a srovnání s krásnými ilustracemi) tady. 

Celetná ve Vodičkově. V bytě.

To si tak koupíte v pokladně divadla lístek a hned vám k němu ještě dají jeden menší lísteček s instrukcemi: sraz deset minut před představením tam a tam (čti: ve Vodičkově před bývalým KFC), nestihnete-li, volejte číslo to a to (čti: tajné). Nestihla jsem, volala jsem.

Divadlo V Celetné začalo hrát i v bytovém divadle – Havlovu Audienci. Přišli si pro mne dolů, nasměrovali do prvního patra, pak „do šatny“, tedy jednoho z pokojů neobývaného dvojpokojáku. Divákům nabízejí pivo v láhvi. Poslední židle rozloží se, až když už většina sedí. Pět řad po šesti. Sládek – Špalek, Ferdinand Vaněk – Potměšil. Obnoveně, hráli to tak i na své klasické scéně. Principál Kašparu tady i v roli inspektora hlediště, hasiče, záchranné služby a inspicienta. Taky hlásí povel k vypnutí mobilů a šoupnutí pípacích hodinek do kapsy vždy v celou, jak to bývá v Celetné zbytkem, od celé do celé však ani hra netrvá. Proto mám chuť spíš říkat hříčka či črta, byť je vlastně přes všechen smích dost smutná.

Začínají a já si uvědomím, jak mám v hlavě a před očima Abrháma s Landovským (a autora – mimo jiné i v jedné neoficiální verzi). A jak je nefér srovnávat. Neubráním se, připadá mi, že Potměšil by mohl být civilnější, intelektuálně stydlivější, Špalek v závěru ve své frustraci přesvědčivější. Ale zážitek je to i tak výborný. „Krásné,“ říká jedna z divaček po potlesku, „úplně se mi po něm začalo stýskat.“ To mně taky!

Scházíme zpátky do lucernovské pasáže. Je úplně jiný čas  a divný pocit k tomu… . 

Ucpanej systém v DD

Několik dní nešel doma Internet. Obrovská úleva, skoro jsem si říkala, jestli ho neodhlásit. Ale ne, ne, spousta věcí by byla komplikovanější, stresovější, nemožnější… přesto příjemný oddech.

O divadlech, o divadlech vůbec nestíhám psát. Tak teď rychle alespoň o jednom: Ucpanej systém v Dejvickém. Na webu uvádějí, že pro velké množství  nutných vulgarit nedoporučují brát na představení děti do patnácti let a vůbec nechodit, jste-li na takový způsob vyjadřování citliví. Ne že bych je snad běžně měla ve slovníku, ale na jevišti mi sprostá slova vadí, jen když jsou samoúčelná, když mají prvoplánově vzbudit smích – ostatně podobně jako divadelní nahota. Tady to tak není. Známý pana Stránského si ve čtvrtek o přestávce posteskl, že nebýt těch vulgarit, byla by to hezká hra. Asi nebyla, mnohé by ztratila, to prostředí by uvěřitelné nebylo.

Edinburgh, putyka fotbalového klubu v x-té lize. Alkohol, sex, násilí, bezohlednost, primitivnost… ale (na rozdíl od některých autorů recenzí) myslím i velké pochopení, soucit s lidmi ze dna společnosti. Vtipy, jazykové hříčky, gagy! Zabloudí sem i univerzitní profesoři, aby vedli disputaci o existenci Boha. A k tomu Bůh sám. I on mluví sprostě. Bůh hraný Ivanem Trojanem, který bydlí v patře nad putykou a v županu dolů schází čekat na instalatéry, aby mu opravili havárii kanalizačního systému, při níž byl ohozen lejnem. „To jsou vaše sračky,“ vykřikuje a čte si Nietzscheho.  A právě podobné skryté významy, vtipy postavené na tom, že víte, že si domyslíte, ty mě bavily moc…. Gagy mizí, atmosféra houstne, dojde k tragédii, Bůh to vzdává, instalatéři nepřicházejí. Ano, naše sračky.

Hra je dramatizací povídek z knihy Acid House Irvina Welshe. Dobře napsaná, výborně zahraná, nejen zmiňovaným Trojanem, ale i Krobotem, Čermákem, Pechlátem, Melíškovou. DD zkrátka není x-tá liga.