Tabook I

To si takhle odjedete do Tábora. Na Tabook. A tam řešíte v podstatě jediné, totiž jestli je lepší vidět z různých besed kusy, zažít vyprávějící hosty, vtisknout si je do paměti, a popoběhnout dál, nebo si počkat, užít pěkně do konce a jiné minout úplně, nechat si převyprávět, což nikdy není ono, znáte to. Lev Rubinštejn, ruský básník, popisuje poeticky i přímočaře drsně, jak se mu žije v dnešní Moskvě, o pár ulic dál dává Jean-Claude Mourievat hádanku ze své Řeky, která teče pozpátku: jsme dvě sestry, jemné jak křídla motýla, přece ale dokážeme zařídit, aby zmizel svět – kdo jsme? Bodlo by občas něco sníst a jsou i jiné potřeby, ale že první nestíháte, druhé pozbývají na akutnosti, cukrárnu přesto do programu nějak vmáčknete. Starší dámy a mladý pár u vedlejšího stolku nejde neslyšet, dostáváte sprchu, rychlé vystřízlivění z tabookové atmosféry, rozmetaná chvilková iluze, že svět je v pořádku – tak hnusné odsouzení emigrace Jana Třísky bych si nikdy nedokázala vymyslet. Já vím, nemám chodit do cukrárny! 

Zpátky k iluzím. Za okny se čte poezie. 

Sobotka či Vary? Fráňa nebo filmy?

Letos tedy šla výjimečně stihnout Šrámkova Sobotka i filmový festival, v pátek byli tací, kteří z první odjížděli, aby na druhém zpívali na zahajovací afterparty, kdybyste se ale na volbu zeptali mě, jednoznačně hlasuju pro Fráňu! Do Sobotky totiž můžete vzít babičky i dětičky, dopoledne každého vyslat na jeho vlastní dílnu a odpoledne společně vyrazit na divadlo, na autorské čtení, na výlet, do cukrárny (fakt, o tom pozdějí) … jen do Podolí to je trochu z ruky J. Ale můžete na  koncert – na Zrní či Annešanté, ti hrají věci vlastní i převzaté, české i francouzské. 

https://www.youtube.com/watch?v=41dqzvsjM9M a hlavně pak tady: http://bandzone.cz/annesante

Večer do zahrady na víno. Pravda, ne vše je povedené, vše nesedne všem, ale zase je to tu tak krásně malé, že po prvním dnu se se spoustou účastníků znáte a po zbytek týdne několikrát za den potkáváte. Bydlíte všichni v kempu u koupaliště nebo po chalupách kolem náměstí a dýl než týden byste to pospolu možná nevydrželi, ale takhle to nemá chybu. Já mám tedy ještě jeden důvod: cukrárna na náměstí patří kamarádovi z dětství – vejít tam s ním, když on se doširoka rozmáchne a praví „Něco si dej“, to zkrátka odmítnout nejde, i když bych samozřejmě strašně moc chtěla J. (Ve Varech sice bydlel náš děda a ten, když jsme byly malé, znal „dětský ráj“ s lyžařskými kopci ze šlehačky, co se po nich jezdí na čokoládových lyžích, ale co naplat, opravdovskou cukrárnu nevlastnil.)

Onen cukrárenský kamarád Radek, nyní vysoce to postavený muž, propařil nejedny Vary s kamarádem věhlasným ekonomem Tomášem Sedláčkem. Tomáš se prý jednou vrátil v osm ráno na pokoj ve stavu takovém, že prý „Radku, doveď mě do sprchy“. Co by pro kamaráda neudělal, po chvíli ale zjistil, že se Tomáš ve sprše na zemi uvelebil a usnul. Pustil tedy studenou, namířil a ve stavu jen o něco málo schopnějším se odebral do postele, aby se po několika hodinách (časový údaj se v různých verzích vyprávění liší) probral, sprchu stále slyšel a Tomáše našel profialovělého, tuhého, spícího pořád na stejném místě. Nezbylo než přepnout na horkou a v happy endu budoucí světovou hvězdu navrátit do života. Teď už prý Radek jako otec malých holčiček jezdí do Varů dokonce i na filmy! (Pravda, neříkal, kolik jich ve skutečnosti stihne).

A poslední propojení obou festivalů. Na dílně psaní minutových her poslouchali jsme i tuhle dvacetiminutovou Malá ryba od Petra Pýchy (často píše s Jaroslavem Rudišem) napsanou právě pro Vary. Autor s nadsázkou říká, že prý založil nový žánr „dramaloci“, dramatický příběh zásadně spjatý s městem, v němž se odehrává. Oldřicha hraje Oldřich Kaiser, se kterým je prý natáčení složité, což nemění nic na tom, že je zkrátka výborný! 

http://www.rozhlas.cz/vltava/stream/_zprava/petr-pycha-mala-ryba--1370747

(Pro ty, kdo si ji pustí: Doposlouchali jsme, já zašla do obchodu a tam v rádiu zprávy z Varů a nadšení, že právě dorazil Mel Gibson. Hochu, kdybys věděl, co tě čeká, říkala jsem si J). 

Tabook!

Neboli Tábor a „book“ a 2. ročník festivalu malých nakladatelů. To je on, dům, kde sídlí Baobab, kde nápad vznikl a odkud proudí organizátorská energie.

 

Výborné to bylo. Stany plný knih, setkání, povídání o vydávání, popíjení, povídání o překládání, pojídání, posedávání, pokukování. Nakupování trochu.

V kavárnách čtení. Ve všech se prodávaly kromě dortů a kafí také oblečky :), těžko říct, je-li to tak vždy. Výstavy ilustrací, všude možně i nemožně, třeba ve věži.

Linorytová a knihvazačská dílna. Za dveřmi:

Tábor, to je to město... kde možná uměla bych žít. I když ono se to řekne, takhle na dálku a na občas, ale přesto - město, kde je příroda blízko, každou chvíli se tu něco děje a má smyslu tu něco dělat!! Vím minimálně o dvou lidech, možná třech, kteří dojíždějí pracovat do Prahy. Tak takhle jsem to přímo nemyslela, to je fakt už trochu daleko, ale jinak - mluvím vážně.