E-den, droga i ráj

Baobab má edici 13 a půl, v ní vyšel i E-den, knížka Francouzů Ollviera a Clarinarda. Příběh z budoucna, Evropa rozdělená na Evropskou a Ruskou federaci, babičky znalé IT, doba zničené přírody i měst obydlených lidskými troskami, Chartres třeba, zóna šest, kam slušný člověk, nevinné dítě, nikdy nevkročí. Tedy pokud nikdy nezatouží po droze, což se může stát hned a nečekaně, i synkovi policejního agenta, který se právě na potírání drog zaměřuje. O téhle neví nic. E-droga, lidé upadají do hlubokého kómatu, nedaří se je probrat. Metafora virtuálna. Těla v nemocnicích, ale v představách setkávají se předávkovaní ve světě, který je po všech stránkách krásnější, oni dokonalejší. Návyk vzniká s první dávkou. Nanoboti v mozku. Dělalo mi trochu problém vypořádat se – jako v mnoha jiných knížkách pro větší děti – s určitou schematičností (drogám propadají děti, na které nemají rodiče čas, a podobně) a asi i nepropracovaností postav, zkratkovitosti, Ollivier zřejmě knížky dost chrlí. Ale na výběr to dětem dám, to rozhodně, napínavě, varování netrčí z každého řádku, střídavě pohled dítěte a otce, akce, krásné vztahy. Chvilkami i mráz na mých zádech. 

Má minutová...hra

Až pozdě jsem si uvědomila, že ona „hra“ bez kontextu sotva dává smysl J. Nevím, jestli bude takhle dávat větší, ale že se mi moc líbí, tak ještě jedna od kamarádky, tentokrát ve skutečně nahrané podobě: 
http://www.rozhlas.cz/minutovehry/hry/_zprava/letni-podvecer--1390825 

A pak ona moje:  

Žádost o grant

(zaklepání na dveře)
Člen grantové komise: Dále!

Žadatel (pokorně): Dobrý den, já jsem…

Č: (po celou dobu nadřazeně žoviální): Dobrý den, dobrý den, pojďte dál!

Ž: Já jsem…

Č. Já vim, já vim. Dostali jsme vaši žádost o grant a vy se jdete zeptat, jakou máte šanci.

Ž: Přesně tak. … Víte, nemám s tím dosud žádné zkušenosti.

Č: Tak to je, abych vám pravdu řekl, vidět. Ale heleďte se, to pude, to pude. Koukneme na to….Osobní údaje jsou myslím v pořádku… učíte v Rakousku na střední škole a rád byste se stal na pražské univerzitě asistentem.

Ž: To je pravda.

Č: Ale člověče, ty vaše formulace!

Ž: Budu vám vděčný, když mi je trochu vylepšíte.

Č: Chcete říct „přepíšete“, že? Podívejte třeba tady: Výzkumný záměr: propočítávání oběžných drah planet na základě přesných pozorování. Tam je potřeba něco silnějšího, něco jako „plánované rozšíření evropského trhu s optickými přístroji sestavenými pomocí revolučních technologií“, chápete?

Ž: Ech… ano, myslím, že vám rozumím.

Č: Jste bystrá hlava, pane Kepler, bystrá hlava. Vidim to dobře. Císař Rudolf musí vaši žádost posoudit, sejde se grantová komise, ale podle mě máte velké šance, velké šance.

Ž: Opravdu?

Č: Pane Kepler, říkáte, že z Rakous chcete odejít kvůli náboženským problémům a pohrdání vědou ve vaší zemi? Tak to se u nás nemáte čeho bát. Náboženství časem ztratí na významu … a věda? Chlape, vždyť my vám za tu práci i zaplatíme!


Ž: Tak to jste mě uklidnil. I když… říkali, že u vás se z grantů člověk nikdy nemá radovat předčasně. 

Sobotka či Vary? Fráňa nebo filmy?

Letos tedy šla výjimečně stihnout Šrámkova Sobotka i filmový festival, v pátek byli tací, kteří z první odjížděli, aby na druhém zpívali na zahajovací afterparty, kdybyste se ale na volbu zeptali mě, jednoznačně hlasuju pro Fráňu! Do Sobotky totiž můžete vzít babičky i dětičky, dopoledne každého vyslat na jeho vlastní dílnu a odpoledne společně vyrazit na divadlo, na autorské čtení, na výlet, do cukrárny (fakt, o tom pozdějí) … jen do Podolí to je trochu z ruky J. Ale můžete na  koncert – na Zrní či Annešanté, ti hrají věci vlastní i převzaté, české i francouzské. 

https://www.youtube.com/watch?v=41dqzvsjM9M a hlavně pak tady: http://bandzone.cz/annesante

Večer do zahrady na víno. Pravda, ne vše je povedené, vše nesedne všem, ale zase je to tu tak krásně malé, že po prvním dnu se se spoustou účastníků znáte a po zbytek týdne několikrát za den potkáváte. Bydlíte všichni v kempu u koupaliště nebo po chalupách kolem náměstí a dýl než týden byste to pospolu možná nevydrželi, ale takhle to nemá chybu. Já mám tedy ještě jeden důvod: cukrárna na náměstí patří kamarádovi z dětství – vejít tam s ním, když on se doširoka rozmáchne a praví „Něco si dej“, to zkrátka odmítnout nejde, i když bych samozřejmě strašně moc chtěla J. (Ve Varech sice bydlel náš děda a ten, když jsme byly malé, znal „dětský ráj“ s lyžařskými kopci ze šlehačky, co se po nich jezdí na čokoládových lyžích, ale co naplat, opravdovskou cukrárnu nevlastnil.)

Onen cukrárenský kamarád Radek, nyní vysoce to postavený muž, propařil nejedny Vary s kamarádem věhlasným ekonomem Tomášem Sedláčkem. Tomáš se prý jednou vrátil v osm ráno na pokoj ve stavu takovém, že prý „Radku, doveď mě do sprchy“. Co by pro kamaráda neudělal, po chvíli ale zjistil, že se Tomáš ve sprše na zemi uvelebil a usnul. Pustil tedy studenou, namířil a ve stavu jen o něco málo schopnějším se odebral do postele, aby se po několika hodinách (časový údaj se v různých verzích vyprávění liší) probral, sprchu stále slyšel a Tomáše našel profialovělého, tuhého, spícího pořád na stejném místě. Nezbylo než přepnout na horkou a v happy endu budoucí světovou hvězdu navrátit do života. Teď už prý Radek jako otec malých holčiček jezdí do Varů dokonce i na filmy! (Pravda, neříkal, kolik jich ve skutečnosti stihne).

A poslední propojení obou festivalů. Na dílně psaní minutových her poslouchali jsme i tuhle dvacetiminutovou Malá ryba od Petra Pýchy (často píše s Jaroslavem Rudišem) napsanou právě pro Vary. Autor s nadsázkou říká, že prý založil nový žánr „dramaloci“, dramatický příběh zásadně spjatý s městem, v němž se odehrává. Oldřicha hraje Oldřich Kaiser, se kterým je prý natáčení složité, což nemění nic na tom, že je zkrátka výborný! 

http://www.rozhlas.cz/vltava/stream/_zprava/petr-pycha-mala-ryba--1370747

(Pro ty, kdo si ji pustí: Doposlouchali jsme, já zašla do obchodu a tam v rádiu zprávy z Varů a nadšení, že právě dorazil Mel Gibson. Hochu, kdybys věděl, co tě čeká, říkala jsem si J). 

Trojan, Pavlata... Bludiště v rádiu

Mám strašně ráda rádio. Měla bych tedy říkat rozhlas, že ano, protože ta krabička mi zase tak k srdci nepřilnula, ale médium ano. Máme to myslím v genech. Za mého dětství, mládí, dospívání J jsme televizi neměli a moje maminka například, když nás měla malé, zapínala rádio každý den po poledni v době dětského spaní. Žádný odvaz, řekla bych, v tu dobu bylo pravidelně na programu vysílání pro zemědělce. Ale byl taky Hajaja a sobotní poobědové hry pro mládež a nedělní pohádky, to první měla jsem radši. A Domina a sobotní a nedělní rána … už si nevzpomínám, co všechno.

Každopádně zůstalo mi to dodnes a takové rozhlasové hry nebo čtení na pokračování – třeba k žehlení – to je prostě většinou radost. Akorát mě strašně štve, že online zůstávají většinou jenom něco přes týden, nechápu po pravdě, proč to nejde déle.

A právě už jen do půlnoci 20. prosince bude hra Ladislava Smočka Bludiště. Pustím si ji ještě alespoň jednou, byť vlastně docela drsná, udělala mi radost. A jestli plánujete půlhodinu nějaké manuální činnosti nebo třeba odpočinku J, možná se vám bude taky „hodit“.

Myslela jsem při ní na hry pana Havla. Neměla bych to asi říkat, protože Smyček je dobrý autor sám, nemá potřebu od nikoho opisovat. To asi že tvořili ve stejné době, inspirovali je podobné situace. Výborně napsané, výborně zahrané. Taky moc dobře udělané zvukové efekty. Rozhovor podivného vrátného u vstupu do bludiště (Michal Pavlata) a člověka, potenciálního návštěvníka, který se snaží přijít bludišti trochu na kloub a hlavně dopředu zjistit, jestli je z něj někde východ (Ivan Trojan). Vrátný opojený vlastní mocí, absurdně významnou funkcí. A bludiště symbolizuje co? A to si právě každý může interpretovat sám… stát? instituce? bezvýchodná situace? labyrint manipulovaných, kteří se do něj bezmyšlenkovitě vrhají? … každopádně dostat se z něj nejde. Hezký poslech případně!

 

 

 

Fotky z natáčení převzaty z webu rozhlasu.