Z přečteného, z viděného

Útlá knížka Miloše Doležala Jízda na skle ochcanou strání. Podle jednoho obrázku, zážitku z dětství, prozrazovat nebudu, ale příhoda je to pěkná, hořce vtipná, uvěřitelná, bolestivá, symbolická. Mám ráda tyhle vzpomínky ve formě střípků, víc než ucelené texty, ačkoli nechápu, jak přesně se píší, dětským pohledem dospělého, ten nutně zná souvislosti, které dítě nemůže. Co jsou doopravdické vzpomínky, co přídáno? Asi nezáleží. Poskládáno, pointováno. První třída. Školní budova stojí na náměstí – bývalý okresní soud, k němuž byla zezadu přilepena věznice, ve které bydlí školník a nachází se sklad civilní obrany. Lepší obraz školského systému nemůže být.

A v Galerii Českých center v Rytířské výstava maket scén scénografky Ivy Němcové. Malinkaté „pokojíčky“, do sluchátek si můžete pustit kousky her. Zemřela v pětatřiceti, stihla hodně. Dělala i klipy (pro The Tap Tap), design, kostýmy k filmům (Gottland), interiér Café v lese. Zadní strany různých scén bývají všelijaké, v divadle, v životě. 

Ticháč z Veletržáku

Ochranky jsem nikdy moc neregistrovala, už vůbec ne ve výstavních síních, proč taky, do baťůžku sotva narvu Borna třeba. Při mý nešikovnosti ani miniaturní grafiku. Jenomže ve Veletržním paláci bych měla, tam hlídá Jiří Tichý, určitě jste ho tam viděli. Pravým jménem Dan Feldštajn, na konci šedesátých let žil v Izraeli, pak se vrátil, že tu nechal maminku samotnou, dal se dohromady s Jirousem, s výtvarníky z Křížovnické školy, podepsal Chartu, ale podpis se hned nezveřejnil, aby mohly pod jeho jménem vycházet dětský knížky autorům v nemilosti, Šrutovi například, žil s kunsthistoričkou Marcelou Pánkovou, maminkou Šimona, za petici „Tak dost“ byl pár měsíců ve vězení. Píše o umění, fejetony, recenze, vydal román. Až z Peňásova rozhovoru s ním v Echu jsem se to dozvěděla, to si vždycky říkám v objevných chvílích jako tahle, kolik takových lidí všude je a člověk na ně kouká… jo, přiznávám, trochu svrchu nebo alespoň nevšímavě… přitom by měl naopak. 

Říkal mu prý Róna. 

Nemusí být vždy olympiáda

Jednou jsem odjížděla z Anglie zrovna v první den olympiády. V Londýně tehdy nálada a všude zátarasy.  Před Buckinghamem narýsované dráhy. Kolem čtvrté že prý tu budou dojíždět cyklisté, řekli mi. Autobus mi jel v půl páté, to budu jednou vyprávět, jak jsem byla na OH! Pak byly čtyři, atmosféra napjatá, hudba, reportážní vstupy z trasy, policisté volají, aby lidé slezli ze sloupů, vozy s novináři už projely cílem. Závodníci ale nikde, já v první řadě, za zády houstnoucí dav a v hlavě panika, že se zpátky na nádraží neproderu včas. Pět minut po čtvrté to vzdávám. Na Victoria Station jsem dorazila ještě s předstihem a další dvě hodiny pročekala, než se městem prodral autobus. Můžu se chlubit, jak jsem skoro viděla olympiádu! Včera jsem si pošmournem podél Temže došla do Tate Modern, pro únavu chvíli nevnímala, pak si ale našla pár obrazů od Braqua, pochopila, že přesně tohle jsem chtěla vidět, a noční oblohou vrátila se domů.

Zažít vesnici a dát si přestávku!

 Z pocitu, že město jinak i mnohokrát stejně zažila jsem už mockrát, vstala jsem v sobotu v pět a odjela za maminkou na venkov. A pak seděla pod stromem a sbírala, sbírala, sbírala…protože když už měl člověk pocit, že výskyt dalšího ořechu na jednom a totéž místě by odporoval všem biologickým i fyzikálním zákonům, rozhrnul jen listí a byl jich tam další mrak či dva. Kromě ořechobraní jsem ještě úspěšně přesvědčila tříletého, že se asi přeslechl a „páni hráči“ fotbalisti při běhu za míčem opravdu nekřičeli cosi, co v jeho podání při téže činnosti znělo jako „Alkohol! Alkohol!“, ale že to určitě bylo „Do toho! Do toho!“. Překecat se nechal snadno, co páni hráči křičeli doopravdy (zejména v kabině) a kde je vůbec viděl a slyšel, po tom jsme raději nepátrali.

         V pátek nádherná výstavy Markéty Luskačové, do těch fotek bych chtěla na návštěvu, dneska vernisáž výstavy Jiřího Koláře v Muzeu Kampa – on nikdy nemůže být špatný, jasně, ale z tohohle … z toho  já bych  vám málem byla schopná radostí se rozesmát uprostřed davu a nebylo to vínem, pak rozplakat a pak jít třikrát znovu (načež cestou noční Kampou zakopnout a rozbít si koleno jako batole).

A to toho všeho konečně mi ráno definitivně došlo, že se příští tři měsíce potřebuji soustředit na překládání a na psaní, že si musím dát přestávku od psaní blogu a čtení dalších, zahnat tu lehkou závislost a načerpat část, že to ten čtvrt rok přeci snadno vydržím a svět o nic nepřijde a já (snad!) také ne! Už teď se těším na potom! 

Samorosti v dešti

Seděla jsem v Roxy, skleničku vína před sebou, déšť za okny. Co déšť, slejvák!, schylovalo se k němu už pěknou chvíli, i tak překvapeně, zaskočeně, bláznivě mnozí běželi. A občas, to mě vždycky nadchlo, nějaký muž – fakt to byl pokaždé chlap – šel tak, jako by se vůbec, ale absolutně vůbec nic nedělo, bez deštníku, bez tašky nad hlavou, klidně, vyrovnaně, pomalu. Bych i řekla, že vypadali nějak sušší z té výšky tihle pánové, ale to jsem si asi už vsugerovala. Různou měrou alternativní psychologové by možná mluvili o síle osobnosti, mně to bylo jen tak nějak hrozně sympatické. Ale v zájmu zachování genderové vyrovnanosti: do škály sympatií vešla se mi i jedna pohotová žena, co vběhla do „sekáče“, v mžiku zakoupila deštník a dál vybírala zatáčky mezi kalužemi.

                    

V Roxy kvůli Samorostům, výstavě, na kterou mohl přinést své dílo naprosto kdokoli, kdejaký amatér.  Má myšlenka první: moc mě toho nezaujalo, jen tu a tam nějaká kresba, koláž a ti dva pankáči tady na fotce a samo sebou, že dílo kamarádky Lenky. Myšlenka druhá: vždyť přeci mnohé z toho neliší se vůbec od děl na výstavách „skutečných“ umělců. Zkrátka si ti autoři tady neříkali „tohle bych zvládl taky“, ale udělali to, navíc abstrakce pomálu a počin to celý pěkný, hlavně takhle se skleničkou, když za oknem ten déšť. 

Ivan Steiger

Slibuji (si), že od zítra začnu! Určitě. A každý den si budu říkat „nemáš prázdniny, nemáš prázdniny… chtěla jsi to tak… nemáš prázdniny!“ Zítra začnu a pořád doufám, že to všechno půjde skloubit - překlady s touhou předělat byt, přečíst asi tak padesát knih, vidět všechny ty výstavy neviděné, s někým se setkat a s jiným už nikdy nepotkat. Trošku cestovat. Odpočívat. Nemarnit čas. Neprotiřečit si, alespoň někdy ne.

Výstavy jsou pěkně prosím asi to nejlehčí. Dnes Ivan Steiger v znovuotevřeném Mánesu. Znala jsem ho jen jako karikaturistu a perokresce, tady ale akrylové obrazy, některé na mé výtvarné laictví moc agresivně-naivní, jiné výborné, stylizované figury přes sebe, jindy jakési „jeskynní malby“, co dovedly mě k úsměvu, poetické „zprávy v písku“.

Picasso potřetí v Koněprusích 

Začátek románu.

Výtvarným kritikem bych být nemohla, ale s Ivanem Steigerem jsem četla nedávno rozhovor. Když měl jedním slovem shrnout vývoj v České republice za posledních 25 let (sám emigroval 23. srpna 1968 a stále žije hlavně v Německu), řekl „dohánění“.

A tenhle tam byl taky, ale kdo ho chce vidět, musí na výstavu J - čas má do 27. července. 

IQ, čokoláda a vily v Roztokách

Vše vyjmenované v titulku spolu souvisí jen dočasně, avšak docela zajímavě. Tip na výlet (nejen) s dětmi – když je chcete protáhnout, pobavit a navíc rozvíjet jejich intelektové schopnosti, pokud možno tak, aby žádný výchovný záměr nezaznamenaly (i když  - nedělám si iluze - ony to prokouknout). Každopádně heslo zní „Středočeské muzeum“ a cílem jsou Roztoky u Prahy, kam se při obzvlášť hnusném počasí či obzvlášť intenzivním odporu k jakékoli chůzi dá dorazit i vlakem, busem.  Moc ale doporučuju jít jako my dneska, tedy nějakých pět kilometrů ze Suchdola (z konečné „Výhledy“), případně se dá taky po značce z Haunspalky, to už bude přes deset, zase ale šli byste pěkně tematicky – od vil k vilám. (Chyběly by už jen víly, možná ale ne tak docela, jednu jsme dneska na podobném místě jako je na fotce taky viděli – chudák rusovlasá lesně-městská romantická bytost v letních šatičkách, fotografka pak v bundě a zabalená do šály):

 Zpátky k vilám. Poučila jsem se dneska v článku architekta Lukeše, že venkovským vilám pro letní pobyt poblíž města říká se villegiatury. A právě takové stojí v Tichém údolí, kterým do Roztok přicházíte. Některé zdevastované (ty mnohdy na prodej), některé přepychové. Mně ale nejvíc líbí se ty troškou tajemné, krásně ošumělé, břečťanem porostlé, inspirující, fantazii provokující… .

.

A - jaká to náhoda – i o takových píše v dnešních LN Lukeš (ač nemyslí ty v Roztokách):

Sám mám z dětství hezké vzpomínky na takovou příměstskou letní vilu. Jako kluka mě občas rodiče posílali na víkendy k jedné starší paní do Řevnic. Ta chodívala uklízet do romantické neorenesanční vily s rozlehlou zahradu a brávala mě s sebou. Dům patřil jedné zchudlé šlechtičně a byl notně zchátralý, zahrada zarostlá, ale sedmiletého kluka úžasná romantika, připomínající Trnkovu slavnou pohádkovou Zahradu. Bylo tam vše, co k takovému místu patří: rozpadající se jezírko, staré sochy, balustrády a besídky zarostlé břečťanem nebo růžové záhony prorostlé kopřivami. Stavba připomínala spíše kulisu nějakého hororu, omítka a štuková dekorace opadávaly, nábytek byl zpuchřelý… (Jó, tam se tak podívat!)

Ale proč to všechno vlastně píšu, aneb kdy už bude to muzeum? Hned. Tedy hned jak dojdete podél vil k hlavní silnici, kousek od nádraží. A v něm výstava, tedy teď ještě zajímavé dvě. Jedna o čokoládě, o cestě pochoutky z Ameriky do Evropy, od kakaových bobů k tabulkám, původní receptury, staré formičky, makety dortů a zákusků, starobylá cukrárna, možnost nějakou tu minimaketku čokoládové pralinky si vyrobit. Můžete „zalovit“ v mističce s kořením, na některých exponátech však (celkem pochopitelně) nápisy „Nesedat“, „Nedotýkat se“.  Proto je možná lepší zamířit sem nejdříve, protože v druhé části expozice, tam je dotýkání přímo povinnost. Exponáty zapůjčené z libereckého iQparku, výstava nazvaná „Poznávej se“. Tedy různé legrácky zaměřené na motoriku a smyslové vnímání, zrakové klamy, prostorové hlavolamy, „měřidla (např. síly stisku), logické a slovní úkoly atd. atp. Jen ve dvou místnostech, ale na takový malý výlet a malé muzeum úplně akorát. (A vlastně ještě pěkný park, na ten bych úplně zapomněla).

To je M. Šašek

Až půjdete ulicí Ve Smečkách, tedy až tam půjdete třeba s dětmi, nejdřív jim cestou kolem bordelů dejte nějaké pásky přes oči a pak se zastavte v galerii na výstavě Miroslava Šaška. Je to ten, kterému Baobab vydal To je Londýn a To je Paříž a teď taky To je Austrálie a ještě jednu, co si nemůžu vzpomenout jakou. Tuším To je Řím, dost možná to ale pletu. Každopádně takových ilustrovaných „průvodců pro děti“ (nenechte se ale mýlit, je to i dospělácká krása) od Čecha - emigranta existuje spousta, víc v cizině než u nás. Než tedy všechny vyjdou i tady, je tu alespoň výstava. Až do června. 

A různé, povedené i nepovedené, "pocty" na netu: https://www.youtube.com/watch?v=Tq21eUZHxIA

Odpolední

Zjednodušovat! Všechno, nebo skoro všechno. Jít si Prahou, mít pocit zahlcení, chuť si sednout, pít, snít, vědět, že pak ještě víc zahlcenost zahltí. …. A pak: Jít Jungmannovou ulicí, zajít do paláce, vyběhnout mramorové schody.  

Velbloudi Tomáše Kobolky tu stojí spořádaně v zástupu, aby zjistili, kdo z nich dokáže nejelegantněji proskočit uchem jehly. Vedle ptáci zrozeni z letadla. Vedle továrna, co podobá se varhanům, komíny a napjaté obecenstvo. … Jak jednoduché, radost uprostřed dne, výstava k nakouknutí.  (Palác Adria, Galerie kritiků, Krásnější svět). 

Anglie, Skotsko, double-decker ...

V pátek ráno jsem byla na snídani! Tak dobře, na tom by zase nic tak neobvyklého nebylo, kdyby nešlo o snídani v hotelu Movënpick a společně se mnou neseděl u stolu ředitel divadla  a režisér v jedné osobě, představitelé hlavní mužské i ženské role, pár dalších lidí „od kumštu“ a Daniel C. Jackson, autor hry Můj romantický příběh, který je aktuálně k vidění nejen u Bezručů v Ostravě, ale také na Palmovce (tedy tam, kde „Palmovka“ – ještě nevzpamatovaná  z povodní – právě hraje). Nevím jak vy, ale takhle já tedy běžně nesnídám!

A nesnídala bych ani nyní, kdyby si skvělá paní produkční nevzpomněla, že jsem pro ni kdysi překdysi strašně dávno tlumočila při studentských projektech, a neozvala se. Po pravdě řečeno, pracovní ta snídaně z mé strany byla pramálo, zajímavá moc. Snídaně anglická, autor Skot. Došlo tedy i na referendum. Ač žije v Anglii, v září se prý chystá „domů“, aby hlasoval. „No a …?“ odvážila jsem se drze nadhodit. Smál se. Prý jestli se takhle ptám, jak to vidí. Spousta lidí by mi prý dala jednoznačnou odpověď, on prý zatím váhám, ale nejspíš tedy … ANO. Ano ve smyslu odtržení.

Asi mi v tu chvíli poprvé došlo, že se ta má zamilovaná země skutečně rozdvojí. Ne že by referendum ovlivnil jeden mladý dramatik, ale když i tenhle člověk, neradikál usazený v Anglii, určitě vnímavý, váhající, zvažující, dospěje k takovému rozhodnutí… pak je to asi reálné.  Netragické, ale podivně smutné.

Večer na představení jsem bohužel nemohla. K Vánocům jsem dala kamarádce lístek do Dlouhé na kainarovský Kabaret a k tomu hlídání dětí. Tak… někdy si člověk přeje, aby býval vybíral a daroval jinak, ale zase tak moc to nebolelo. Dvojčata navíc rychle usnula a já se mohla pokochat jiným vánočním dárkem, tímhle krásným double-deckerem, co jsem ho v létě vezla v baťohu, protože Alexově mamince se už opravdu nikam nevešel. 

K dovršení nostalgie dneska výstava Miloně Novotného „Londýn 60. let“ v Leica Gallery. Jak vidno, mění se autobusy, reklamy na nich, mění se Británie. 

A jiná fotka z výstavy (a srovnání s krásnými ilustracemi) tady. 

Petr Nikl... v hudbě, obrazech, novinách :)

Dneska žádné dlouhé pátrání a rozhodování, přemýšlení, že tuhle spíš ne, protože radši tuhle…Dneska to musí být nějaká od Petra Nikla. Nějaká zajímavá i výtvarně.

V Ústřední knihovně má výstavu, v sobotu křtí v Arše knížku básniček zhudebněných na dvou CD.  Téma času na obrazech i ve slovech.

 Flirtuje s námi,

tenčí než vlas,

   sžírá své blízké,

  kudlanka čas…

Kdo viděl Hnízda her nebo Vikýře play, mohl by být zklamaný. Čekejte něco jiného, snad nebudete. Pravda, pohybují se tu v písku či v rozsypaných drobných korálcích mechaničtí švábi (motobrouci, jak říká Nikl). Svými nevyzpytatelnými pohyby baví nejen děti a jejich cestičky promítané na zeď působí poeticky. Kovovými nožkami namočenými do barvy vytvářejí vlastní autorské obrazy, do kterých jim nezasahuje ani hlavní tvůrce sám – jen si je dlouhou tyčí s magnetem přitáhne a dobije jim baterky. Ale jinak, v prostou a na zdech, zavěšené obrazy. Zámotky a kukly. Květiny, zárodky, růst. Odkazuje na svoji maminku, hodně pracuje s tímhle jejím portrétem z dětství.

 

Jemňoučké, intimní nahlížení do hlavy tvůrce. Většinou v šedobílé, ale když se na obraz (alespoň mně se to dnes stalo) chvíli díváte, připadá vám barevný. Zvláštní úkaz. Interpretace obrazů je někdy těžká a nejednoznačná, to je ale to krásné. Když dneska Petr Nikl na výstavu na koloběžce dorazil (tráví na ní dost času), ptali jsme se ho, zda jeden z předmětů na obraze představuje rohlík nebo kuklu. „Jó, s tím já vám neporadím,“ pravil a zmizel. V prostorách knihovny hodně koncertuje, třeba 28. 12, to bych zrovna ráda zašla. Více informací tady. A zítra má rozhovor v LN. Těším se na něj.

Elliott Erwitt

 

Možná to bylo tím svatomartinským vínem, co jsem si nejdřív dala, že jsem se téměř celou výstavou prochechtala… Ne, tak úplně to pravda není… Totiž to víno ano, když jdete Školskou ulicí, těžké bývá spojení kavárny a galerie odolat. Jinak jsem se ale usmívala (snad!!) naprosto decentně, tak nějak dovnitř hodně a ven jen trochu, přesně ve stejném duchu jako je humor na fotkách Elliotta Erwitta. V Leica Gallery se sice v porovnání s ostatními menšími prostorami různě po městě platí trošku víc (70,- za vstup plus ono víno k tomu), tentokrát to ale stojí za to. Kdo Erwitta, dokumentárního a reklamního fotografa z Ameriky, Rusa rodem, ředitele agentury Magnum, dobře zná, pro toho sotva co překvapivého, vystavuje něco jako „the best of the best“, kdo tolik ne, stavte se. USA, Francie, Španělsko…ale taky Polsko… a Sibiř. Některé fotky aranžované, zajímavější ale (jak už to tak bývá) zachycené skutečné momenty, absurdní situace, nečekané souvislosti. Ne všechno k zasmání, něco až dojemné, jiné k užasnutí. Pro mě výborné i řazení fotek za sebou! Nahoře Nixon a Chruščov, pod nimi auto s prostřeleným okýnkem, za ním kluk. A jiná fotka: zpovědnice na ulici, fronta čekajících a mezi nimi dvě ženy sdělující si něco tajného... tajemství nezpovědní. Těžko zbytek popisovat.

 

 

Všechny fotky převzaty z oficiálního webu Elliotta Erwitta.

Praha mizející, zmizelá

Mám ráda malé výstavy. Takové, na které můžete zajít jen tak mimochodem, žádné velké plánování na celé sobotní odpoledne, klidně cestou z práce nebo na nákup. Jedna taková je právě v Portheimce – „Mizející Praha“ fotografa Jana Reicha.

Na úvodním panelu stojí: „Velké město je chameleon měnící barvy, nálady, vzhled podle stavu prostředí. Je-li prostředí šedé, šedivé, skoro bez barvy a bez nálady, rozložené do široké škály šedi, je i záznam reality šedivý, neustále balancující na samé hraně světla. Ostatně tak viděl Prahu sedmdesátých let i Jan Reich, fotograf, pražský chodec, tulák s koženou brašnou hozenou přes rameno.“  Vrátil se tehdy z krátké emigrace do barevné Paříže. I lidé mu tady připadali smutně šediví, proto na fotkách nejsou. Jen domy, ohrady, dílny, nábřeží, plovárny, tramvaje, přístavy. A taky nádraží, kde ho několikrát zatkli jako podezřelého ze špionáže, což ho prý jako dobrodružství moc bavilo. Chodil po Smíchově, Holešovicích… místech svého dětství. Mám pocit, že právě na mnoha nádražích by mohl podobné fotky udělat ještě i dneska.

Ale takovéhle samozřejmě ne:

 

Reklamní nehory Viléma Heckela

Ta výstava je maličká - jedna místnost, dvanáct fotek na stěnách, dalších asi dvacet v portfoliu - taková zkrátka „kdybyste snad šli náhodou kolem“. Kudy že to kolem vede, o tom za chvilinku.

Teď o Vilému Heckelovi, horolezci a známém fotografovi hor (zemřel tragicky pod Huascaránem). Jenže! On nefotil jen hory, ale dělal taky reklamní fotografie - aut, rádií, různých domácích spotřebičů...ty právě vystavují. Překvapila jsem sama sebe, že mě vůbec zajímají, a pak mě překvapily ony. Díváte se totiž na ně a nejdřív si říkáte, že kdyby nebylo účesů a obličejů a aut a všeho z 50. let, jsou vlastně podobné dnešním. A pak si zase říkáte (když jste já), že ne. Alespoň některé. Protože jednak je na nich krásná příroda, jednak vypadají jako z nějakého příběhu - lidé na nich se tváří, k někomu obracejí, vzájemně k sobě natáčejí tak, že vám připadá, jako kdyby se zrovna něco mezi nimi stalo. Jsou smutní, cosi řeší, přicházejí, rozcházejí se. Možná, protože nevíte. Pořád mluvím o dvanácti fotkách a takových drobíčkách, záblescích z nich, navíc nepůsobí takhle každá. Nejvíc na mě zapůsobila ta s rádiem: přístroj v pravé polovině a vedle něj průhled do dalšího pokoje, u stolu žena a muž, žena se skloněnou hlavou, on se na ni dívá - vyčítavě? nechápavě?... napětí, dusno. Správně byste teď měli jít a koupit si to rádio, vy ale cítíte, že jste tam nesprávně, že tenhle rozhovor poslouchat nemáte, ale vlastně chcete.
Měl pravdu recenzent v Lidovkách, že dneska by ty fotky asi nic neprodaly, protože pozornost přitahuje spoustu dalších detailů na nich. Protože jsou příliš krásné. Pan galerista článek neznal, tak jsem stránku vytrhla a věnovala mu ji :). To je nápad, takhle já se budu těch novin zbavovat - roztrhám je na stránky a bude je rozdávat! On si mě za to připsal na seznam, aby mi mohl posílat informace o vernisážích. Prý ale není každá tak dobrá, říkal (což je taky výborná reklamní strategie).
Podívat se na všechny možné Heckelovy fotky můžete tady. A teď ještě, kudy jít, abyste se mohli zastavit. Už je zcela jasné, že budu rodnost rodného města muset začít popírat. Nejen, že se nestrefím do správného kina, ale na nalezení galerie potřebuju dva dny, respektive dvě výpravy. Na první jsem vyrazila s instrukcemi „kousíček od Divadla Na zábradlí, hned pod velkým komínem“, polovinu (ten komín) jich cestou úspěšně zapomněla, třikrát obkružila Anenské náměstí a zase se vrátila, abych si doma uvědomila, že přeci vím, kde to je, že už jsem tam byla. Ááááááá!

Takže napodruhé, ano, do tamté uličky (ne, to není reklama na modré auto):

Pravda, vstup úplně překulturně nevypadá, ale nevadí, galerie o jedné místnosti tam fakt je, vstupné dobrovolné:

A nebo taky tady: www.fotografic.cz