Zrádné ALE

Jsme naučeni, tedy nevím, jestli vy taky, já rozhodně, když něco vytýkáme dětem (a nejen jim), když chceme, aby cosi vylepšily, v něčem se zlepšily a tak dále, začít pozitivně, zmínit nejdřív to, co se jim povedlo. Člověk tedy přívětivě zahájí, pochválí, pak vloží „ale“ a vesele si pokračuje. ALE! Děti prý se brzo naučí, že všechno před „ale“ se v podstatě nepočítá, že to je jen nutný úvod, to za „ale“, to je to důležité! Podstatná je tedy výtka. Nevyžádaná rada. Minimálně nespokojenost s tím, co udělaly. Není to podle mého slovíčkaření,  působí to, alespoň na mne/u mne. Jenže co s tím? Začínat rovnou kritikou sotva bude řešení, jak by asi člověku i dost zralému bylo, kdyby někdo na něj vždycky rovnou zhurta. Oborníci radí nahradit spojku ALE spojkou A. Je to na první pohled proti logice věci (a všem větným rozborům J) a nehodí se to úplně pokaždé, ale jde to, fakt, zkoušeno a vyzkoušeno. Cest je víc, vynechat a nenahradit, jinak skládat věty....zkrátka nepoužívat ALE. 

Do vlastních řad

„Jednotné přijímací a maturitní testy z matematiky a češtiny mají dva významné přínosy. Odhalují, jakými pitomostmi se musejí zabývat naše děti, aby prospěly. A také to, že jejich učitelé už jsou zřejmě apatičtí nebo na těch hloupých úlohách nevidí nic divného. Protože se hromadně nebouří. Nezačneme-li to okamžitě řešit, bude pořád rychleji přibývat žáků, kteří nečtou knihy, matematiku nenávidí a mnohdy ztratili chuť mít s vlastním vzděláváním cokoli společného. Což je problém nejen jejich, ale také náš. Už dnes. A vážný," píše Oldřich Botlík. (Tuším v LN, na FB převzal EDUIN). A pod jeho textem rodiče a učitelé vzájemně se nabádají, že měli by se bouřit, a obě strany tvrdí, že bouří. Nebouří. Říkat si to v kabinetě, u snídaně, u večeře zjevně nestačí. Mnohým, tuším, dnešní stav vyhovuje, je to taková přehledné L. A za pár dní, pár dětí bude potřebovat psychologa, že se nedostaly, v září pak pár jiných, kam že se to dostaly. Kolik je asi tak pár? 

Tohle za nás nebylo!

Nejdřív se, šesťáci, vzájemně pozuráželi nad Listinou základních práv a svobod. (Kdy já se o její existenci dozvěděla?) Začal XY s homofobními řečmi. „Nech toho, já mám bratrance homosexuála,“ prosila ho opakovaně AB. Nepřestal. (Vzájemné nadávky v tomhle směru jsou vůbec strašně účinné. Vmetete někomu do tváře, že hraje hry pro gayouše, a je to. To když já si vzpomenu,… jak jsem se „omylem“ zamilovala… to bylo ale až po vejšce.) Dostali se k azylu. Když pochopili, o co jde, vrátila to AB teď XY, Rusovi ze Sibiře, se vším všudy. „Stejně tu máš jen azyl.“ Rozplakal se. Posláni o kus dál, omluvili se, objali. Druhý den znovu šarvátky. „Jak by ti asi bylo, kdybych to tady přede všemi řekl?“ vykřikuje opět XY. Zoufám si. Stranou se ho ptám, co ošklivého si zase provádějí. „Ale nic, jenom někdo rozhlásil, která holka se líbí MN, on si myslel, že jsem to byl já, tak všem vykecal, kdo se líbí mně. Nakonec se přiznala Hanička.“ Uf. Jsou v pořádku, tohle jsme dělali taky! 

Ty věty

Autoři učebnic měli by každou větu dobře promyslet. Ne že by tam neměla být žádná, které děti nebudou rozumět. „A potom svezli poslední snopy z polí,“ vyvolá otázku, cože je to takový snop. „Já vím, já vím,“ volá Terka, „to je chlap, kterej si na něco hraje!“. Jo, taky bych koncem léta svezla všechny snoby na jednu hromadu. Člověk ale narazí i na jiné. „Lvi, zebra a sloni se pásli,“ je příkladem hysterické snahy o procvičení shody, neboť lvi se nejen nepasou, ale i mírumilovné pobývání zmíněných zvířat bok po boku i méně bystří žáci naštěstí zpochybní. Když se ale dočtou, že „k ní přišel na večírek a hned ji požádal o ruku“, nezamyslí se, potvory, jak se od nich očekává, nad délkou samohlásky v zájmenech, ale situaci začnou probírat ze všech stran, vyjadřují, jestli to nakonec není lepší než dlouhé randění a prozradí i něco z rodinných historií. Učitel to pochopitelně baví daleko víc než celé gramatika a v duchu děkuje, že jsou učebnicové věty tak nepromyšlené. 

Odpad

Horší než bio – nebio. Protože dítě – dítě. „Odpad“ je bohužel už celkem běžné označení pro ty, kdo zůstanou na základce. Dost možná tohle slovo poprvé zaznělo z úst některého z „pedagogů“. Teď ho používají i rodiče. Rodiče těch „úspěšných“ (někteří utratili i desetitisíce za přípravu na přijímačky), i těch druhých – mají pocit, že s jejich dětmi to učitelé vzdali. Aby to bylo dobře pochopeno, pořád tu touhou utéct daleko více než rodičům zazlívám školství. Dokud víceleté gymply budou, těžko ji přebíjet. Na víceletém gymplu – o tom vím dost – učí se člověku skoro samo. Děti vzdělávají se tu často navzdory škole a někdy neuvěřitelně hodně vydrží. Můžete jim klidně vykládat, co podstatného zažil Ignát Hermann v pětadvacátém roce svého života (spoiler: Nic!), budou si sice myslet své, ale naučí se (vám) to do patřičného testu a pak šťastně zapomenou. Výrazně se nebouří, Když si bič nad sebou nepletete sami, nepletete vám ho nikdo. Nemáte tu „odpad“.

Z pokusů o koláže. Časopisy na jedno použití. Fotky ze starých publikací. Taky odpad. A nutkání dávat věcem ještě jiný smysl.

Vyberte si sami

Dětské čtení, dětské čtenářství mě nepřestává fascinovat. A budu o něm psát, i když vůbec netuším, jestli někoho zajímá… Sedím a poslouchám dětského psychologa Václava Mertina. Dělám si poznámky. Říká, že jakmile děti píší tak, že to jde přečíst, přestal by to řešit. (To musím říct naší babičce!) Říká, že by se snad vzdal i bezchybného pravopisu. (To musím říct sama sobě, ale nevím, jestli se budu poslouchat.) Říká, že ve čtení vidí klíč k veškerému vzdělávání, že jinde než v knížkách se nedostaneme ke složitějším konstrukcím vět, ke složitějším slovům. (Myslím na kluka, který je přesvědčený, že tlumočník mučí lidi.) Říká, že dětí nás mají vidět číst (Tak ať se mnou jezdí ráno autobusem!) a knížky si mají vybírat samy. Odhazuji tedy doporučené seznamy pro osmičku se všemi Shakespeary a Škvoreckými, začínám načítat zamilované romány a pokročilejší komiksy. Přinesu je do třídy. Opovržlivě je prolistují, tohle prý ne. Tak dobře, volím absolutní volnost, jen musím dopředu vědět, do čeho se pustí. Jedna slečna hlásí Sophiinu volbu, její spolužák Haileyho Letiště! Jak říkám, nepřestává mě to fascinovat J.

Známkové šílenství

„Jak, jak, jak,“ volají, „jak si to můžeme opravit?“ Mají na mysli dvojky. Jsou v primě a někteří prý dostali první v životě. Ptám se jich, k čemu jsou jedničky dobré. „Rodiče budou mít radost. A víte, paní učitelko, jak bude nepříjemný, až bude babička kolem po vysvědčení volat a já jí budu muset říct, že máte tři dvojky?“ Hledáme, z čeho můžou mít ve škole radost. „Z oběda!“ Nebo „když pak umím něco vysvětlit mladšímu bráchovi.“ Konečně smysluplná odpověď! Neraduju se dlouho. Sedím s klukem nad čtenářským deníkem, ukazuju mu, jak zvládne sám shrnout obsah. Přiznává, že knížku dočetl jen do tří čtvrtin. „Jak myslíš, že to dopadne?“ ptám se. „Tak na dvojku?“ odpoví váhavě. Chvilku mi to nedochází. Já se ptám na obsah, on celou dobu přemýšlí, co dostane za známku. Kdyby nic, asi by nečetl. „Když změníš pohled na známky třeba jen jednoho z nich,“ říká kolegyně, „má to smysl.“ Možná. Píše mi jedna maminka, abych opravila dceři známky v online systému, má tam dvojky, ale doma řekla, že dostává jedna mínus. Většina rodičů tvrdí, že netlačí. Nevím. Cítí to ty děti jinak? Bývalá kolegyně říká, že taková je doba. Nesouhlasím. My jsme ta doba.

O nich

Holka, co už má za sebou v šesté třídě pět různých základek a asi čtyři mateřinky. Se žádnou nebyli rodiče spokojeni. Nebo zkrachovala, sotva S. nastoupila. Kluk, který vůbec nekomunikuje, s diagnózou, o níž neví. Další. Narodil se v Mexiku, tam a později všude jinde chodil do amerických škol. Teď má určovat pády. Jeho spolužák s různými„dys“, co pro něj rodiče vybrali školu s rozšířenou výukou jazyků, hodin tu má jak na kostele, třikrát týdně doučování, nesmí mít horší známku než trojku a my jsme ti špatní, co ho přetěžujeme. Pubertě nejintenzivněji propadají čtyři chlapci. Že se před nimi v biologii nesmí říct „vylučování“, to je jasný, propuknou v hurónský smích. Co bude, až přijde „rozmnožování“, si nikdo zatím raději nepředstavuje. (Teraupetická metoda mé kolegyně spočívá v co nejčastějším opakování určitých slov, aby si zvykli.) Když se ale deset minut smějí jménu obce Úpice (prožil tam dětství Čapek), protože přece Úpice – krupice, pubertou už se to trošku nazvat zdráhám. Minuta by stačila, co, kluci? Popisuji situaci jedné mamince, abych se později dozvěděla, že kritikou toho smíchu „zašlapuji jejího syna v názorech". (Její termín. Žádné názory nemá, paní!) Nikdy jsem těžší práci nedělala. Nikdy jsem nebyla schopná sníst po tom všem půl čokolády na posezení. (Naštěstí jsem už taky roky neměla takovou potřebu chodit pravidelně běhat.) Nikdy jsem neměla těžší práci a dost možná ji celou dělám úplně blbě. (A ne a ne a na osm řádek neseškrtám :)). 

O třídění a zemi, městu

„Vážným problémem českého školství je totiž neustále třídění dětí – ať už podle prospěchu, zdravotního stavu, pověsti školy, či sociálního statusu rodičů… Vyrábíme tak áčkové děti a béčkové děti, což je opravdu strašidelné,“ říká Tomáš Feřtek (v Reportéru). „Ono to vypadá, že je správné dělit děti do různých škol podle toho, zda jsou takzvané chytré či hloupé, zdravé či postižené. Ale není to tak. Ve skutečnosti je dělíme hlavně podle toho, zda rodiče mají o jejich vzdělání zájem, což je častější u silnějších příjmových skupin, nebo se příliš nezajímají.“ Do velké míry to platí určitě, teď ale učím paralelně děti na druhém stupni a osmiletém gymplu. Na škole s nemalým školným. Výše příjmu jako rozlišovátko tedy do značné míry odpadá, ale jinak… jinak hraje roli všelicos, nakolik vrozenost, to nevědí ani odborníci, mě ale překvapuje, až leká, jak málo znají děti ze základky různé hry. V ty já věřím hodně. A oni mi třeba v osmičce řeknou, že v životě nehrály „Země, město…“. Čímž vůbec netvrdím, že je škoda, že všichni nejsou na gympl. Ani nebudu generalizovat na téma času rodičů. Jen jsem vám chtěla říct, že hory na T mohou být i třetihory! 

O čem to je? A jak se na knížky ptát?

„Ale paní učitelko, na tý knížce na obálce je napsaný, o čem je,“ hlásí jeden s potutelně-vítězným úsměvem. „Pšššš,“ naštvaně zasyčí jiný ve strachu, že když mi to takhle „prozradí“, nesfouknou čtenářský deník tak snadno. Inu, nesfouknou. Teď zase já prozrazují, že na knížkách i na webu tisíckrát najdou obsah. A že o něj jde jen trochu. Kde najít vlastní pocity? Pomalu trénovat. Jak knížka začíná a jak končí? Byl jsi s koncem spokojený? Zajímalo tě, jak dopadne? Jak to autor dokázal, že jsi neztratil zájem, čím tě zaujal? Zapůsobil na tebe jeho jazyk? Která místa jsou zvlášť působivá? Co řekl autor knížkou o životě? Co z toho je důležité pro tebe? Jaké nové názory máš teď, když jsi knížku dočetl? Jak se v průběhu měnily jednotlivé postavy? Jak ovlivnily jedna druhou? Co bys udělal jinak, kdybys byl v kůži některé z nich? Dokážeš se s některou ztotožnit? Kterou máš rád a proč? Připomíná ti některá člověka, kterého znáš? Jednaly postavy věrohodně? Proč  ano, proč ne? Co jsi se naučil z toho, jak se postavy chovají a přemýšlejí? Zažil jsi něco podobného? Takhle a podobně se ptát, ne na všechno, po kouskách. A nemusí číst nutně co, co kdysi my.

Zpověď Jonatána Papírníka

Snad že mám své zkušenosti s imaginárními kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte – školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě neexistují slova?

Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím. Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.

Jedno velké PROTOŽE

To tak dáte dětem věty, půlky vět, na konci každé PROTOŽE. Vymýšlejí. V noci vysílám tajné zprávy do vesmíru, protože… a čtete patnáct variací na mimozemšťany a potom taky špetky smutnokrásy. Protože na Zemi mi nerozumějí. Protože přes den nemůžu. A další. Lidi stárnou, protože… vědecká vysvětlení budoucích lékařů – protože jejich genetické informace se kopírují hůř a hůř – a větu velkého odmlouvače a provokatéra: protože jsou hezčí staří. Kdyby vás to zajímalo, tak všechny řeky ústí do moře, protože řeku před sebou strká obr, jinam je téct nebaví a moře musí taky pít. Naprosto pragmaticky můžete nosit každou ponožku jinou, protože máte všude bordel, tu druhou nosí kamarád nebo vaše nohy rostou moc rychle, než abyste stihli unosit všechny, co máte. Nebe je modré, protože vesmír pláč. Nebo je Bůh šťastný. Kdo ví. Ze školy chodím přes střechy domů, protože je to kratší. A nikdo tudy nechodí. A chci potkat Karkulína. (Jak já toho nesnášela.) A po dešti vzduch krásně voní, protože kapky deště v sobě mají oxid voňavý. Nebo taky: protože pršelo. Jak prosté. 

Jak pomalu mi dochází

Jsou schopni říct, že podstatná jména pádujeme, že o „hromadných“ mluvíme, když je jich ve větě moc, že švihák je něco jako kovboj – švihá lasem. Upřímně se diví, že do knihovny by měli chodit i v zimě, a já se dovnitř usmívám, do knihovny přece hlavně v zimě, co vy víte, jakou životní dovednost vám tady vštěpuju, počkejte, až se jednou budete chtít zahřát ve svých i cizích městech. Ve skutečnosti naštvaná jsem ne na ně, ale na podivný systém nesystém, hrůzostrašnou nepromyšlenost toho, jak češtinu učit, z angličtiny zvyklá, že všechno, i to hodně těžké, i to na první pohled nesmyslné, je třeba nějak vztáhnout k životu. Zvyklá, že učení musí bavit, ne ve smyslu smát se (jsem alergická na tuhle interpretaci), ale ve smyslu zajímat, zaujmout, ve smyslu něco řešit, vědět, proč to dělám (ne, „rozvíjíš si mozek“, „trénuješ si paměť“, „patří to ke všeobecné vzdělanosti“ nestačí, stačit nemůže). Jde mi to ztuha, dlouho trvá, než pochopím, že když máme vyskloňovat „kóma“, musíme se nejdřív bavit o Schumacherovi. O tom, jak těžké musí být rozhodnout. (Důležitější než „kóma“ je samozřejmě „datum“, ale tam jsme na nic tak silného nepřišli J). 

Prašina Vojtěcha Matochy

Potřebovala bych přečíst tak knížku za den. Možná dvě. Spíš tři. Nějakou o tom, jak zvládat divoké kluky bez toho, abych na ně řvala. Každou chvíli. Jim je to za chvilku fuk, možná už hned, já výčitky. A k tomu literaturu, co by měli číst oni. Jasně, tu jsem mohla mít načtenou dávno. Jenže nemám. Je to fajn, když vás platí za to, že znova s Danym prožíváte Prima sezónu (a zase mu to u žádný tý holky nevychází), ale nějak to nestačí. Tak teď chytám tipy, kde se dá, čtu taky tam. Nedávno výbornou PRAŠINU. O fiktivní části města bez proudu, bez mobilního signálu. Tímhle když se snažíte nalákat ty kluky, zbystří. „To bych nevydržel,“ křičí. Foglarovská zase tak moc není, dobrá moc. Dobrodružství, nejasno, co děti vlastně hledají a proč, výborně zachycené klukovsko-holčičí kamarádství (a pod povrchem… že by láska?), zrada kamaráda, výčitky, boj proti „developerům“ (nepojmenovaným, ale jo, jsou to oni), nostalgie po starých časech, dobře vystavěné napětí, reálie Prahy, úplně věříte tomu, že Prašina existuje, někde v kopci nad Karlákem, hned byste tam šli.Zlobit nepřestanou, ale bavit by je to mohlo. I ty hodný dětí, jestli někde jsou. 

Rady z pradávna

Zvykám si, jak jsou malí. Neplánovala jsem o nich psát, ale ty výroky patří do kategorie hlášek a scének dvouletých dětí, co si je chcete zapamatovat navždy, tak alespoň vyprávíte a vyprávíte, aby zůstaly. „Paní učitelky, vy jste z těch dávnějších dob, kdy ještě nebyly maily. My bysme potřebovaly poradit,“ prosí u stolu v jídelně během adapťáku holčičky ze šestky, „jak máme napsat dopis klukům.“ Odběhnou pro papíry, padáme pod stůl, radíme. Kolegyně Zuzka skládá obálku. „Ty jsi z těch minulých dob, kdy se ještě obálky vyráběly ručně, viď?“ říkám jí. „Jó, to znám z těch všech filmů,“ nadchne se jedenáctiletá, „jak se dřív slintalo na obálky, aby držely.“ Neslintáme.,slzíme. A čekáme napjatě na další vývoj. Když vyhlásíte, že je potřeba vytvořit smíšené dvojice na orienťák, rozprchnou se s jekotem nekoedukované skupiny do obou stran. Na diskotéce podobně, formace na protilehlých stranách místnosti. Kdy se to sakra láme? Asi teď nějak. Alespoň si to ti malí chlapi přečetli. Ptají se, jestli si můžou koupit čokoládu, neumí rozpůlit kinedryl a píšou milostní psaníčka.

Výjimky zatajím, při psaní se budeme asi střídat...

Bude jich třináct, dneska jsem poznala jedenáct.

„Který předmět máte nejradši?“ ptám se. „Matiku,“ zazní několikrát. „A nejmíň rádi?“ „Češtinu“. To mě zarazí. Zaujme. Pobaví. Vyžaduji matematicky přesnou odpověď. Deset se hlásí, že s češtinou to o nich platí, jen Bářina ruka zůstává dole. Usmívám se na ni, to bude moje naděje. Nenechám to jen tak být, zajímají mě důvody. „Je těžká“, „má moc výjimek“, „musím se soustředit“, „bolí z ní ruka“… Teď se hlásí Bára. Ha, ta jim vytře zrak nějakým výborným argumentem pro jazyk, pro čtení. „Já jsem si zrovna vzpomněla, že češtinu vlastně taky nemám ráda,“ vysvětluje děvče upřímně. Už se neusmívám. Chtělo by se napsat „challenge accepted“, ale nejsem si tím tak jistá. Ale jo, těším se hodně. Za jakýkoli tip na knížky pro šesťáky a osmáky nečtenáře budu vděčná, hlavně za ty pro kluky.

Soukromá...

„Ti budou pěkně zpovykaní, to se těš, jenom proto, že na to rodiče mají. Škola se k nim bude chovat s úctou, jak ke klientům, všechno si nechá líbit a nedovolí ti dát horší známku než dvojku s hvězdičkou,“ slýchávám od bývalých kolegů, odezírám z pohledů, když jim řeknu, že jdu teď chvíli učit na soukromou školu. Nikdy na žádné soukromé školy neučili, děti tam neměli, ale vědí, přesně vědí. Já ne. Neplánovala jsem to takhle, vlastně mě víc zajímají znevýhodněné děti, jenomže taková nabídka… Někde se to potřebuji naučit, dostala jsem velkou důvěru učit, co jsem zrovna dvakrát nevystudovala. Navíc znevýhodněné jsou svým způsobem i tyhle děti, z různých důvodů nezapadají do často tak přesných představ státních škol. A otázka, kdo na co má, jó kdyby ta byla tak jasná. Vyprávěla mi tuhle dávno neviděná kamarádka, že za hodinu individuální přípravy k přijímačkám na právě ony „prestižní“ (kdyby mi tak někdo dokázal vysvětlit, co to slovo znamená) státní gymply platí se klidně až tisícovka! Kdo se k takovému vzdělání pak dostane, kdo ne a kdo se, ať už tam učí či studuje, kouká tak povýšeně? Otázky, samé otázky J. 

Dočista nelibový konec

Tak vám nevím, jestli ten každodenní kontakt s gympláky fakt udržuje člověka duševně svěžího a mladého, jak se občas tvrdí. Kéž by udržel alespoň při smyslech. Postavila jsem na katedru lahev, z Tchiba, nic extra. „Tý jo, libová láhev,“ ozvalo se z lavice. Neslyšela jsem, v tom byl ten problém, oni si mysleli, že nechápu, ale to zas já jo, tak těžký to nebylo, když jsem rozšifrovala zvukovou podobu, hned jsem byla v obraze (alespoň doufám!), zasmáli jsme se. Jenomže potom! Potom jsme to chtěla někomu převyprávět a… vůbec jsem si na to slovo nemohla vzpomenout. „Ne, ‚hovězí‘ to nebylo,“ běželo mi hlavou, „ale něco s masem jo.“

V úterý poslední hodina a pak konec, jsem z toho v nečekaných záchvatech úplně dojatá. Ze dvou studentek u automatu třeba, jedna druhé chce koupit tyčinku, je to hrozně hezký, mám ráda tyhle miniscénky, a padá na mě splín. Kdy a kde takový společenství z devadesáti procent skvělých malých lidí ještě zažiju?

Ve třech slovech

Dnešní text bude ješitný a sebestředný, jenomže když já chci říct něco o umění, které obdivuju, o schopnosti sdělit hodně v málu, v půlvětách, ve třech slovech. S koncem června skončím i já po strašlivě předlouhé době na jednom gymplu, nenaštvaná, nezdeptaná (alespoň doufám, že to k tomu nedospěje). To je normální. Jak bude dál, to ještě není úplně jasné, nerouhat se, hlavně se nerouhat, pořád to vypadá (klepu do dřevěného stolu a zběsile i do umělohmotné klávesnice, pro jistotu), že práce je a bude dost. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o reakcích okolí na mé definitivní rozhodnutí. Tedy o jedné. O tom, co mi řekl chlap, kterého si ho moc vážím, pan ředitel to nebyl. „Co ti budu povídat, slavit to nebudem,“ prohlásil. Co na tom, že někteří asi ano. V těch třech slovech, v intonaci, jakou to vyslovil, v tom bylo všechno, žádné mazání medu, žádné přemlouvání, přesto respekt a ocenění a trocha smutku a díků, to já si snad budu pamatovat do konce života, jihnu. A vděčná jsem, to abych kompenzovala onu ješitnost. Takhle já bych chtěla umět jednat s lidmi. Hezky, jasně, napřímo, abych to měla v hlavě bez velkého dumání.

O pudinku a horších skupinách

Ivana procházela v hlavě večírkové dospělé a pro každého brala víno a pak pro jistotu ještě jeden vánoční pudink, protože co kdyby… a ono opravdu ano, bylo jich nakonec o jednoho víc, anglický pudink dostala jsem já. Víno prý jindy. Hodil se, dneska jsme s jednou třídou postávali u mikrovlnky, že si ho ohřejeme, aby viděli, aby poznali, pěkně podle návodu – dvě minuty, chvilku počkat a pak ještě dvě minuty… a pak vyšlo najevo „co kdyby“ číslo dvě. Ne, nebylo jich víc, nenastoupil nový student, ale většina nejí hrozinky! Z těch pudink skládá se zejména! Nadšení, že nesu něco k jídlu, mírně pohaslo. „Takhle vypadá naše angličtina vždycky,“ sděluje se smíchem jeden student návštěvě, spolužačce „z lepší“ skupiny. „Proto nic neumíme.“ Myslel jídlo a hry, že se vždycky máme takhle, a byl v tom humor a povzdechnutí a popíchnutí směrem ke mně. Něco umí. Ale mohli by víc. Ale jak to má člověk zařídit, když v každé třídě bývá pár výborných a pár slaboučkých a ti ostatní jsou na tom přibližně stejně, ale vy někde uprostřed musíte udělat „řez“. “. A bytí v „té druhé“ skupině někdy nepřebolí. Ani přes Vánoce.