Volání a válka

V době Varů je Sobotka, to mi nikdy festival nezažijeme, snad ani netoužíme, ale ozvěny, to jo. Tísňové volání, upoutávka je skoro ze samotného začátku a víc se moc nedá prozradit, snad jen, že z místnosti tísňové linky se za celý film nehnete, herci, co jsou v záběru, ti skoro nemluví, ale hlasy, zvuky v telefonu, ty jsou podstatné, zásadní věci se dějí mimo kameru, vlastně jako v životě, plus záběry jsou na jeho obličej, oči, ucho, ruce… A Studená válka, v něčem jsou si ty filmy podobné, v tom, že toho spoustu nevíme.„Válka“ je výběrem zásadních životních okamžiků, vyvozujete, co se stalo mezi nimi, vztah dvou hudebníků, jazzmana a zpěvačky nahlížený zdánlivě zvenku, ale přesto hodně intimní. A ta hudba k tomu, krásná lidová, zároveň dobře propagandisticky zneužitelná (Soubor písní a tanců vytanul mi na mysli), když pak upravená do jazzu, tak melancholicky líbivá, znovu vlastně zneužitá, ale jinak. Není prostor s hrdiny se sžít, jenomže jak se to děje všude jinde, nevadí mi, naopak, právě tohle zajímá, domýšlení, někdo by třeba řekl, že ne všechno sedí (to i u „Volání“), ale pak je taky otázka, co (všechno) chceme od filmu, že jo. Vizuálno třeba.

Místo splněných přání

V bistru jménem The Place sedí každý den muž. Nevíte, kdo to je. Ďábel? Bůh? Lidé za ním přicházejí a žádají splnění svých přání, někdy životně zásadních, zachránit blízkého, zachránit pro sebe, jindy směšná, banální. A on říká „To by šlo.“ Jenže nic není jen tak, žádající dostane za úkol vykonat něco hnusného. Něco zlého, zásadně nepřijatelného. Co pak? Kývá, couvá, odmítá, zvažuje, vrací se, mění přání, koná jen tak napůl, lže, znovu zvažuje… Místo splněných přání režiséra Paola Genovese, toho, co natočil Naprosté cizince. I v Místu je jako v Cizincích určitá schematičnost, ale hříčkou není, ani komedií, jak film někde inzerují. Není ale ani jen drsný, svým způsobem zvláštně smířlivý, chápající, nadějný. Viděli jsme ho včera a mě nějak pasuje k silvestrovskému bilancování. Jsou v něm otázky. Co jsme schopni obětovat, kdo nás k čemu nutí (nebo si to jen myslíme?), co si přát, jak si přát, co pro to udělat, co vzdát, co zlého v nás… Nebo úplně jiné. Vše jen v onom bistru, v rozhovorech. Někdy od půlky jsem si přála, aby měl otevřený konec, což se mi nakonec částečně vyplnilo a mám ho v hlavě a říkám si, jestli to bylo dobré přání. Asi jo.

Vincent. Ano, s láskou.

Předpremiéra. Ano, musela jsem si to chviličku vyjasňovat v sobě, čekala jsem asi umělečtější příběh, možná nelineární, spíš dojmy a útržky, kromě toho váhala, jestli to není trochu „znesvěcení“ Goghových obrazů. Pak převážil úžas, obdiv, snad až dojetí. Ne, je to pocta. Film, asi jste slyšeli, natočili kombinací hraného filmu a animace olejomaleb, děl okolo sto čtyřiceti malířů z mnoha zemí. Málokterý animátor umí výborně malovat, prý bylo daleko snazší naučit malíře animovat. A počítačovou animaci použili jen v závěrečné fázi při opravách. Propojující linkou snaha pošťákova syna doručit rok po Vincentově odchodu jeho poslední dopis a pátrání, proč zemřel a jestli ono to nebylo jinak. Herci fyzicky podobní lidem na portrétech. Příběhy na základě dalších obrazů, vyčtené z dopisů, přimyšlené, rozvedené. Rozehrané tahy štětcem, to mě bavilo snad nejvíc, jak i když se zdánlivě nic nedělo, dělo se hodně, v tvářích, v oblečení, v krajině. Černobílé prostřihy do minulosti, ke scénám, které namalovat nemohl, ke scénám vytvořeným podle fotek. Jediné snad mi vadilo, že film je v angličtině… tah na Oscara veliký. 

Chybí mi

Kaktus. Večírky, na kterých se mluví jen o knížkách a výstavách a koncertech a nových cirkusech a divadlech a filmech… Rozhodně ne o dětech a práci. A politice. O jídle taky ne, ani o hubnutí. Bývávalo. Kaktusy, kdysi jsem o nich psala, pořádala kamarádka, dlouho, roky, prapůvodně pro maminky na mateřské, to už pak dávno nebyla pravda. Byly výborné. Lenka nedávno chytla splín, že chodí málo lidí, že odříkají na poslední chvíli, nic naplat, že nás to bavilo i v pěti, ve čtyřech, ve třech… Tak bych potřebovala probrat přečtené, viděné (ehm, kdy já vlastně na posledy viděla film?!), slyšené. Hukot času od Barnese, Naprosté cizince (tak jo, viděla), Běžkařskou odyseu v šíleném slejváku na Letní Letné. A „Muži sa minuli“ v Dlouhé, to je hříčka, co se nedá moc rozebírat, ale je fajn, běžte na ni. Jak já moc nemám ráda, když muži hrají ženy a je to „děsná psina“, tak tady to funguje. Chybí, pořádala bych sama, jen přemýšlím kde...Ale ono se něco naskytne. Nebo Lenku přejde splín.

Tak jo, tak existují

Mívala jsem podezření, že první vzpomínky neexistují. Takové ty údajné ze dvou let věku a doby okolo… ty já měla vždycky za vytažené, silou vůle do paměti vyprošené z dávných fotografií, amatérských záznamů na kameru, na magneťák, z vánočních vyprávěnek typu „to ty ještě pamatovat nemůžeš“. Pak jsem se zeptala studentů. A začala na tyhle vzpomínky věřit, navíc pochopila, proč já je nemám – málo jsem padala! Oni si pamatují stoličku v koupelně ujetou pod nohama, scénky z nemocnic, krev, kterou z nich smývali ve sprše, cizím snowboardem proseknutou helmičku. Taky povodeň sahající do půlky pneumatik. Jedna je úplně klidná. „Fascinovaly mě tlačítka ve výtahu. Pamatuju se, jak jsem v ohrádce a takovej tlačítkovej panel maluju na zeď. A pak si hraju, že jedu.“ Mě zas fascinuje a dojímá ten obraz v jeho hlavě. 

K tématu dětství dneska viděný film Chlapec a svět. Brazilský, animovaný, výtvarně, hudebně nádherný, radostně mrazivý.

Julieta

„Proč sakra nešel víc do hloubky, proč tam není jasnější motivace, proč…?“ Skončila Julieta, poslední Almodóvarův film, a já brblala. Spíš bobrblávala. Protože co si budeme povídat, zahrané výborně, hudba, barvy! Mně jen připadalo, že vztah matky k dceři, která ji v osmnácti beze slova vysvětlení opustí, je poskládán jen z několika zásadních životních okamžiků, z tragické smrti otce, těch hrůz bylo víc, a kromě nich zdánlivě nic. A pak jsem na to přistoupila, že takhle to může být, je to matčin pohled, sama říká, že zabalená do svých pocitů dceru vlastně neznala, tak proč vyhrávat dívčino vnímání, všechno vysvětlovat. Podle mne totiž takhle někdy vyprávíme své životy, silné momenty, přelomy, mezi nimi jakoby vzduchoprázdno, ono není, ale nedá se popsat. A já přece vždycky tvrdím, jak mám ráda ve filmech nedořečenosti. A otevřené konce – ten tam byl. 

Minoří poklady a nevykoukané zásoby

Kdyby někdo náhodou potřeboval dostat děti na výlet či aspoň delší procházku, doporučujeme letní pokladové hledání Divadla Minor. Netřeba GPSku, i když krabičky v cíli velké „kešky“ někdy připomínají, v krabičkách tajné deníky a zašifrované indicie. A kdo by obešel pokladů všech dvanáct, dostane se třeba i k tomu velkému Josefa Minora. Pro někoho možná některá místa moc městsky špinavá, ale najdou se tam i hodně přírodní. Tenhle je od Vltavy, ze samého centra Prahy. 

A kdyby někdo potřeboval zase od dětí pryč do města, pak v kinech Evald a Atlas celý srpen vždycky v pět hodin projekce za padesát korun pouhých. Akce s názvem „Do vykoukání zásob“. No nekup to, i když filmy to nejsou úplně nej, nej, nejnovější, pro nás ale, co z nějakých ne zcela zřejmých důvodů chodíme do kina hlavně v létě, naprosto ideální. Včera viděli jsme Le Havre a já nemůžu se v hlavě zbavit toho závěru. Kaurismäkiho film o čističi bot Marcelovi, který má ženu v nemocnici a který potkává třináctiletého kluka – běžence z Afriky – a rozhodne se mu pomáhat, film přesně na hraně mezi dojemnou, ba i kýčovitou pohádkou, a vaší vírou, že takhle by to přeci mohlo být, takhle by si sousedé a další mohli pomáhat, vtip, atmosféra, úžasná postava policejního vyšetřovatele, co některým „zločincům“ fandí. Znejištující, pořád čekáte, že něco se stát musí. Kluk úspěšně odvážen tajně na lodi do Londýna za maminkou a… pak ten konec. Marcel přichází do nemocnice a zároveň je jasné, že žena zemřela, a zároveň si ji – zázračně uzdravenou – odvádí domů, on v ruce balíček s jejími žlutými šaty, co po nich toužila a on jí je poslal, a ona, „živá“, je má na sobě. Tak tohle je jeho sen, přání, říkáte si, tedy říkala jsem si já, to je tak krásně přitažené za vlasy, dojemné, jasně nereálné, jenomže… co všechno se tím teď zpochybňuje?!? I všechno to, co bylo před tím? I příběh toho kluka, i jeho optimistický závěr? Bez odpovědi. Nedrásavé, ale tázavé. A dost možná taky, že v tom hledám moc. 

Ida!

Včera předpremiérově, výborný film. Černobílý, skoro nemluvný!, drsně poetický, dlouhé, přemítavé záběry, co trvají přesně do okamžiku, kdy to vydržíte, kdy vás to baví, kdy pozornost neztratí na síle. Nemluví se, ale téměř neustále se něco děje, téměř pořád vám jde hlavou, na co asi myslí ta která postava, jak se cítí, co chce právě udělat. Hudba, různě hlasitá hudba. 

Polsko roku šedesát dva. Než novicka Anna složí řeholní sliby, musí z rozhodnutí matky představené navštívit svoji jedinou příbuznou, tetu Wandu. Ukáže se však, že teta je bývalou zapálenou komunistkou a soudkyní, která posílala na smrt odpůrce režimu. Krvavá Wanda. A Anna je najednou Idou, Židovkou Idou. Ta absence slov mě fascinovala. Jak si nic nevysvětlují, neobviňují, přesto je všechno jasné. Nebo skoro všechno, protože závěr jde podle mého číst jako jasný, nebo otevřený konec. Tohle chci asi vidět ještě jednou.

A večer jsme s Lenkou objevily zásadní díru na trhu - neexistenci nočních cukráren! Strašně jsme nějakou potřebovaly, nejen na oslavu, že máme ty narozeniny den po sobě. V otevřených hospodách a restauracích nic moc, maximálně nám sdělili, že jídla už nedělají. Od kdy je zmrzlina jídlem? Zmrzlina je společenskou potřebou! A non-stop cukrárny třeba pro účastníky (dobře, spíš účastnice) hádek ve dvě ráno a jiných životních předělů …ty by se přeci uživily, ne? J

Philomena

Philomena Lee v sedmnácti otěhotní, otec ji vydědí, donutí odejít do kláštera a v širší rodině rozhlásí její úmrtí. Irsko, 50. a 60. léta minulého století, rozhodně není jediná s takovým osudem. Péči jeptišek splácí prací pro klášter, ona i ostatní „padlé“ dívky vídají své děti hodinu denně. Philomena až do chvíle, kdy malého Anthonyho – ve třech a půl letech – adoptuje americký pár. Dalších padesát let o synovi nemluví, má rodinu, další děti. Právě přes dceru se už téměř jako sedmdesátiletá seznámí s novinářem a s jeho pomocí (a jak už to tak bývá, kdo komu pomáhá víc, je otázka) začne po Anthonym pátrat. Víc se prozradit nedá, nesmí. Archivy klášterů, paměť lidí, chápání hříchu, selhání a odpuštění. Občas odlehčující smích.

Filmy, o kterých se dozvídáte, že byly natočeny podle reality, inspirovány životem, nejsou žádnou výjimkou. „Philomena“ se snad trochu vymyká tím, že jména hrdinů zůstala, to nebývá. A právě proto mám příběh asi pořád v hlavě, jako „pouhý“ vykonstruovaný film bych ho – obávám se – prohlásila za moc sladkobolný, vypočítaný a vypočítavý, zkrátka moc témat, o kterých se dneska „musí mluvit“. „No ale není život taky sladkobolný?“ nadnesl kamarád, se kterým jsem film viděla. Právě že je!, právě proto nedá se psát přímo to, co se skutečně stalo, nikdo by tomu neuvěřil J.

Dost mudrování, Philomenu jsem se rozhodla přijmout a oblíbit si tak, jak je, a už nepátrat po tom, jestli opravdu nebylo něco jinak. Kvůli výbornému herectví. Judy Dench a Steve Coogan! A právě onomu odpuštění, které naštěstí nijak sladkobolně pojato není. „Byla jiná doba,“ říká paní Lee, „my jsem skutečně věřily tomu, že jsme spáchaly neskutečný hřích.“ Přes svoji tragédii je schopná pochopit, proč jeptišky jednaly tak, jak jednaly. Ne, ten film není namířený proti církvi, jak prý někde někdo napsal. A není ani vyloženou komedií, ač suchého humoru něco tu najdete. Napsaný a zfilmovaný příběh Philomeny Lee prý také inspiroval a dodal odvahu dalším ženám k pátrání po ztracených, zcizených dětech. Dobře že tak.

Maryl u Ellen

Pravidlo č. 1 zní, že chcete-li středoškolákům pustit nějaké video v angličtině a navíc toužíte po tom, aby je zaujalo, málokdy se vám to podaří něčím z učebnice (booooooring). Potřebujete něco, co sami sledují (nebo by sledovali, kdyby věděli, že to existuje) a zároveň neznají nazpaměť, alespoň ne všichni. Pravidlo č. 2 říká, že je to zatraceně těžké. Nikdy nemůžete usledovat to, co oni (impossible).  Pravidlo č. 3 radí: nechte si poradit v jedné třídě a nabídněte v jiné, budete vypadat děsně „in“ a šance na úspěch vzroste.

Řídila jsem se výše uvedenými radami, ostatně vždyť jsem si je sama zformulovala, a zase po čase objevila Ameriku. Tedy americké The Ellen Show. Znají zřejmě všichni kromě mne. Mám takové podezření – na sebe, ale pozoruju to i u jiných – že čím bych v češtině pohrdla, tomu se v angličtině směju a ještě si to omlouvám pedagogickými záměry. Ale ona ta Meryl Streep výborná je, ať už předvádí sexuálně neukojeného slona, nebo plní úkol „čti dopravní zpravodajství jako žena při porodu“.

Měla jsem tuhle desetiminutovou epizodku nakoukanou a vyhlídnutou a vtipně ji chtěla zařadit k tématu „zvěř“. (Podotýkám, že u hodně hodně pokročilých studentů.) Navíc byla z ledna, takže riziko, že ji všichni viděli dvanáckrát zmenšeno na minimum. Ovšem pak …pak jsem jí nemohla přijít na jméno! Internet spuštěn, hodlám vyhledávat…a v hlavě mi běží jen, že je to herečka, její jméno začíná na M (to taky hned studentům sděluji), v jakých hrála filmech v tu chvíli netuším. Zachránilo mě, že jsem si vzpomněla na její oscarovou nominaci, ostatně o ní v nahrávce mluví, s touhle nápovědou to už dali a pak je to fakticky bavilo. Nečekejte umělecky či intelektuálně vrcholný výkon, na chvilku prokrastinace myslím ale poslouží výborně.

Na závěr „trailer“ k onomu filmu, za nějž je nominována – August, Osage County. Podle hry Thomase Lettse, u nás se hrála třeba ve Stavovském jako Srpen v zemi indiánů. Těším se, až se dostanu i k němu.  

Třeštíková v kavárně

A nejen ona. I já :). Nemyslela jsem si dlouho, že budu mít jednu oblíbenou kavárnu, nejoblíbenější ze všech. A hle, je to tady. Periferie café jmenuje se, je v Braníku a je skvělá. Pěkný prostor, velká nabídka. Ač názvem kavárna, vaří se tu i vydatnější jídla. Taky tu mají nejlepší cheesecake, co jsem kdy ochutnala, a to je už ode mne co říct, když prohlásím „nejlepší“, protože mně chutná (téměř) všude (téměř) všechno. Sympatická obsluha. Hernička pro děti, vláčkodráha s tunelem a skříň plná hraček a knih. Spousta čtení – Respekty, Belmonda, LN či HN, sešitové přílohy novin. Výstavy obrazů, fotek, komiksů. Kávoví experti možná asi by našli lepší příklady, ale to já nejsem a aktuálně nic lepšího nehledám. Kdybych někdy chodila do kavárny psát, chodila bych sem. Fotky převzaty z webu kavárny - www.periferiecafe.cz :

 

 

 

Ale hlavně – ty programy! Koncerty, čtení… A teď každoúterní promítání dokumentárních filmů a po něm beseda s tvůrci. Příští týden první, večer od osmi, Helena Třeštíková „Život s Kašparem“.

Můj tajný tip na místo pro povídání o knížkách a jejich vyměňování, ale zatím pššššš .... . :)

Jasmíniny slzy...

a moje radost z filmu. Znalkyní díla Woodyho Allena rozhodně nejsem, když už, viděla jsem spíš ty komediálnější a dřívější. Taky bych ho, kdybych nevěděla, v tomhle neodhalila.

 

Příběh ženy zvyklé na život ve vysokých kruzích, ženy, která najednou „to všechno“ nemá. Výborná Cate Blanchett (to není žádná originální myšlenka, to se na každém rohu říká). Výborná v tom, jak uhraje tu všehochuť - šok z „normálního života“, pohrdání a nadřazenost, schopnost i neschopnost se přizpůsobit, závislost na alkoholu, propadání iluzím, přezíravost, počínající psychickou poruchu, potřebu svojí sestru, která jediná jí pomáhá, vychovávat, samomluvu, až dětskou bájnou lhavost, nechuť či neschopnost si přiznat vinu (jestli je a jak velká, to asi každý bude vnímat jinak). Skákání z přítomnosti do minulosti. Prý nejsmutnější z Allenových filmů, říká někdo, a jiný zase, že prý ne a že mu ten podpovrchový humor nějak vadí. Pravda je, že se občas zasmějete - nechechtáte, spíš uchechtnete. Čemu přesně, to by určitě schopný psycholog odhalil, já tak úplně nevím - tomu, jak je hlavní postava v některých situacích až absurdně naivní, že rozdíly v životech dvou nevlastních sester vypadají jako převzaté z přihlouplého televizního seriálu, zároveň jsou ale docela uvěřitelné, že některé zápletky až klišovité (ale pak vlastně do filmu zapadnou)… nedokážu posoudit, ale nevadí mi to. Díky tomu skrytému humoru to možná pro mě bylo silnější. Děj není nějak dramaticky převratný, spíš pocity, malé kroky a sdělení, že začít znovu se někdy nedá. A výborní tedy i všichni ostatní herci.

Před půlnocí

Je pravda právě teď, zbývá sotva půlhodina, ale hlavně: je to název filmu, který doporučuji! A tolik se tentokrát doporučit nebojím, protože jsem se s více lidmi shodla, že za vidění stojí. 

Je to to třetí z volné série režiséra Richarda Linklatera, ale já první dvě neviděla (teď chci!) a chytala jsem se bez problémů. Vůbec neuvěřitelně dobrý nápad tahle série - další pokračování se vždy objeví přibližně po devíti letech, hlavní postavy (Jesse a Celine) hrají logicky pořád titíž herci (Ethan Hawke a Julie Delpy) a stárnou tak vlastně všichni společně, postavy, herci, režisér. Herci údajně částečně na scénáři spolupracují.

Co tedy čekat? Připraven být na konverzační! film, v mém případě snad nejkonverzačnější, co jsem kdy viděla. Nikdy bych nevěřila, že je možné „ukoukat“ takhle dlouhé scény např. dvou lidí na předních sedadlech auta, ale jde to bez problémů. Jednak jsou ty dialogy hořko-vtipné, trefné, živé, filosofující, dojemné, bolestné, klišovitě zábavné..., jednak - zejména ti dva - hrají výborně. Někdo někde napsal (tuším recenzent Respektu), že postavy vedou řeči blížící se dialogům Woodyho Allena. Asi to tak je, občas si říkáte, že jsou „strašný kecy“, ale zjistíte, že se nedokážete odtrhnout (tedy alespoň já to tak měla).

Jesse a Celine jsou manželé, vychovávají osmiletá dvojčata a ve filmu jim právě končí několikatýdenní pobyt v Řecku, kam byl on – spisovatel – pozván, aby tvořil v domě starého řeckého spisovatele, v jistém smyslu mecenáše. Od jiného páru dostanou jako dárek před odjezdem zaplacenou noc v hotelu. Nechci prozrazovat moc, ale člověka napadne, jak asi mohou takhle dopředu, trošku křečovitě, naplánované „hezké chvilky“ dopadnout. Erotiku opravdu čekat netřeba. Výborné ale je, že právě v těch vypjatých scénách se diváci baví, vím o manželském páru, kdy oba brečeli smíchy (i o jiném, který se sice bavil taky výborně, ale pak málem při diskusi o filmu pohádal). Prostě „logika“ ženská i mužská, výčitky a pohledy na věc stereotypně přesně zábavné, zároveň ale uvěřitelné. Mnohý asi se chvilkami pozná. Střídavě mě oba štvali! Víc neřeknu. (Jen opakuji, je to založené na slovech, rozhodně ale ne tak, že když vám půl věty uteče, nepochopíte nic. Jen zkrátka do hotelu třeba jdou snad tak dlouho, jak by šli doopravdy. A cestou, to je takový bonus pro nás, zmíní i pana Havla – pravda, ne úplně v lichotivém kontextu). A k tomu to Řecko - slunce, moře, olivy… vlastně pohoda :).

Cizí oběd neplánovaně

Ale já fakticky vím, kde je v Praze kino Aero! Teda... až do dneška jsem si touhle znalostí byla celkem jistá. Tak jsem tam zamířila a když Michal volal, že je tam hodně lidí a že už teda koupí lístky, nadšeně mu sdělovala, že jo, že jsem právě vystoupila z tramvaje a už jsem za rohem. Ten roh tedy trošku neseděl a mně to docvaklo, jak jsem přešla silnici.  Totiž že hned za tím mým rohem je kino Oko! … To mi vysvětlete, co je tohle za automatismus! Ještě že měl plán B a my se oba stihli přesunout do Světozoru. To už jsem s vypětím všech sil trefila napoprvé a dobře že tak, viděli jsem Cizí oběd, což byla možná i lepší varianta než původně vybraných Ještě 17, já ale takovouhle manipulaci vážně neplánovala.

            Stojí za vidění, musím říct. Příběh z přelidněné Bombaje, kde se snadno stane, že kastrůlek s obědem, který každý den posílám přes město žena manželovi do práce, doputuje k jinému adresátovi. Ne, není to banální, není to ale také lehká komedie, jak všude inzerují. Zasmějete se, nejvíc řekla bych, některým stereotypním vtipně podaným situacím, ale celé je to hořkosmutné, žádný sladkobolný šťastný konec - naštěstí! Někdo někde popsal film jako indickou Amélii z Montmartru. Něco na tom je, možná by se tu daly najít i záměrné odkazy (malíř, co maluje pořád stejné obrazy, skok ženy z okna), jsou tu vyměňované dopisy, ale jinak je to podobnost dost vzdálená. Cizí oběd má jednodušší dějovou linku a hlavně je beznadějnější. Jako zamyšlení nad životem, jako obrázek Bombaje, jako film o krátké radosti a přijetí reality je ale výborný. Doznívá ve mně, dvě hlavní postavy strašně uvěřitelné.