Philomena

Philomena Lee v sedmnácti otěhotní, otec ji vydědí, donutí odejít do kláštera a v širší rodině rozhlásí její úmrtí. Irsko, 50. a 60. léta minulého století, rozhodně není jediná s takovým osudem. Péči jeptišek splácí prací pro klášter, ona i ostatní „padlé“ dívky vídají své děti hodinu denně. Philomena až do chvíle, kdy malého Anthonyho – ve třech a půl letech – adoptuje americký pár. Dalších padesát let o synovi nemluví, má rodinu, další děti. Právě přes dceru se už téměř jako sedmdesátiletá seznámí s novinářem a s jeho pomocí (a jak už to tak bývá, kdo komu pomáhá víc, je otázka) začne po Anthonym pátrat. Víc se prozradit nedá, nesmí. Archivy klášterů, paměť lidí, chápání hříchu, selhání a odpuštění. Občas odlehčující smích.

Filmy, o kterých se dozvídáte, že byly natočeny podle reality, inspirovány životem, nejsou žádnou výjimkou. „Philomena“ se snad trochu vymyká tím, že jména hrdinů zůstala, to nebývá. A právě proto mám příběh asi pořád v hlavě, jako „pouhý“ vykonstruovaný film bych ho – obávám se – prohlásila za moc sladkobolný, vypočítaný a vypočítavý, zkrátka moc témat, o kterých se dneska „musí mluvit“. „No ale není život taky sladkobolný?“ nadnesl kamarád, se kterým jsem film viděla. Právě že je!, právě proto nedá se psát přímo to, co se skutečně stalo, nikdo by tomu neuvěřil J.

Dost mudrování, Philomenu jsem se rozhodla přijmout a oblíbit si tak, jak je, a už nepátrat po tom, jestli opravdu nebylo něco jinak. Kvůli výbornému herectví. Judy Dench a Steve Coogan! A právě onomu odpuštění, které naštěstí nijak sladkobolně pojato není. „Byla jiná doba,“ říká paní Lee, „my jsem skutečně věřily tomu, že jsme spáchaly neskutečný hřích.“ Přes svoji tragédii je schopná pochopit, proč jeptišky jednaly tak, jak jednaly. Ne, ten film není namířený proti církvi, jak prý někde někdo napsal. A není ani vyloženou komedií, ač suchého humoru něco tu najdete. Napsaný a zfilmovaný příběh Philomeny Lee prý také inspiroval a dodal odvahu dalším ženám k pátrání po ztracených, zcizených dětech. Dobře že tak.