Zrádné ALE

Jsme naučeni, tedy nevím, jestli vy taky, já rozhodně, když něco vytýkáme dětem (a nejen jim), když chceme, aby cosi vylepšily, v něčem se zlepšily a tak dále, začít pozitivně, zmínit nejdřív to, co se jim povedlo. Člověk tedy přívětivě zahájí, pochválí, pak vloží „ale“ a vesele si pokračuje. ALE! Děti prý se brzo naučí, že všechno před „ale“ se v podstatě nepočítá, že to je jen nutný úvod, to za „ale“, to je to důležité! Podstatná je tedy výtka. Nevyžádaná rada. Minimálně nespokojenost s tím, co udělaly. Není to podle mého slovíčkaření,  působí to, alespoň na mne/u mne. Jenže co s tím? Začínat rovnou kritikou sotva bude řešení, jak by asi člověku i dost zralému bylo, kdyby někdo na něj vždycky rovnou zhurta. Oborníci radí nahradit spojku ALE spojkou A. Je to na první pohled proti logice věci (a všem větným rozborům J) a nehodí se to úplně pokaždé, ale jde to, fakt, zkoušeno a vyzkoušeno. Cest je víc, vynechat a nenahradit, jinak skládat věty....zkrátka nepoužívat ALE. 

O pudinku a horších skupinách

Ivana procházela v hlavě večírkové dospělé a pro každého brala víno a pak pro jistotu ještě jeden vánoční pudink, protože co kdyby… a ono opravdu ano, bylo jich nakonec o jednoho víc, anglický pudink dostala jsem já. Víno prý jindy. Hodil se, dneska jsme s jednou třídou postávali u mikrovlnky, že si ho ohřejeme, aby viděli, aby poznali, pěkně podle návodu – dvě minuty, chvilku počkat a pak ještě dvě minuty… a pak vyšlo najevo „co kdyby“ číslo dvě. Ne, nebylo jich víc, nenastoupil nový student, ale většina nejí hrozinky! Z těch pudink skládá se zejména! Nadšení, že nesu něco k jídlu, mírně pohaslo. „Takhle vypadá naše angličtina vždycky,“ sděluje se smíchem jeden student návštěvě, spolužačce „z lepší“ skupiny. „Proto nic neumíme.“ Myslel jídlo a hry, že se vždycky máme takhle, a byl v tom humor a povzdechnutí a popíchnutí směrem ke mně. Něco umí. Ale mohli by víc. Ale jak to má člověk zařídit, když v každé třídě bývá pár výborných a pár slaboučkých a ti ostatní jsou na tom přibližně stejně, ale vy někde uprostřed musíte udělat „řez“. “. A bytí v „té druhé“ skupině někdy nepřebolí. Ani přes Vánoce.

O přenastavování, roztříděných dětech a jednom kolečku

„Nějak si to nastavit“ je určitě floskule z nejfloskulovatějších J, ale že půjde přímo o ni, nevím, jak ji nahradit.

            Situace č.1: Dvojčata kamarádky Ivany jsou letos ve školce „roztříděna“. Tímhle vlastním slovem popisují děti fakt, že paní učitelky je daleko lépe zvládají každé zvlášť, robátka to často tvrdohlavá, navíc když hlavně chlapeček organizovanou činnost zrovna nemiluje. Ze strany školy to nebylo unáhlené rozhodnutí, rozdělení dětí do různých tříd probíraly kromě maminky i s psycholožkou. Ivana své potomky dobře zná a v podstatě neměla nic proti, ač za místo ve třídě, kam si s dětmi chodí hrát i rodilý mluvčí, platila ještě v době, kdy dětem nebyly tři, a odkud teď „vyhodily“ zrovna Alexe, i když zrovna on si na rozdíl od Sofinky sám anglicky zpívá s rodinnými kamarády – cizinci pak doma „komunikuje“. Skousla, nenamítala. Jenomže jak dvojčata rostou, je s nimi tak nějak přirozeně snazší pořízení a maminka, co taky jiného by mohla. Je chválí. A děti se diví – „Proč tedy nemůžeme být zase spolu, když nezlobíme?“ (Pravda, neplatí to pořád, nejhodnější na místě potichu sedící děti to zkrátka nikdy nebudou). A to je vysvětlit těžké. Když tohle nadhodila Ivana před paní učitelkou, bez nějakého tlaku na jejich opětovné „setřídění“ J, dostalo se jí téměř pokárání se zdviženým prstem: „Ale pozor, takhle jim to nenastavujte, to jim doma nastavte jinak!“ Ale jak? Vysvětlovat školkáčkům nutnost dvojčecí separace? Kde hledat výhody rozdělení spřízněných dušiček?  To už paní učitelka neposkytla.

            Situace č. 2: Procházela jsem tuhle kromě našeho papírnictví tady na kopci, když z něho právě vyšla maminka s brečícím klukem. On, odhadem šestiletý, možná o trochu víc, měl na čele nalepené žluté kolečko. „Ty máš pocit, že se ti smáli,“ snažila se ho uklidnit maminka. „Oni se ale nesmáli tobě, ale té nálepce…že takovou mají mimozemšťané.“ Pochopila jsem, že „oni“ byli asi prodavačka a jiní zákazníci a že to snad opravdu mysleli mile, že měli důvod usmát se. Jenže kluk natahoval dál a pak šel samolepku smutně, naštvaně, zklamaně hodit do koše. Kdo ví, odkud ji vzal, jakou z ní asi měl radost… Blbost, já vím, za chvíli už nevěděl. To jen já jsem přemýšlela o tom, jak chceme po dětech těžké věci, takové, se kterými mají problém dospělí. Pochopit, že se nesmějí/nepohrdají/nekritizují celého člověka, ale jen konkrétní názor/čin/rozhodnutí. A i pak jde to jen na chvíli, jen trošku, rozhodně jen po kousíčkách. To jen v „psychologických radících“ knížkách se to dá vyřešit ráz na ráz. Přenastavit si to.

            Jak já o tom tolik vím, i ze třídy mimo jiné. Jak já ještě pořád, ač už ne tak moc jako někdy dřív, jako dávno, mám kolikrát pocit, že s nimi musím bojovat. Že veškeré reakce jsou reakce na mě. Ale to přenastavování, mám pocit, nejde udělat jedním trhem, spíš pomalu jako na otáčeném kolečku, zoubek po zoubku. Navíc musí být promazané J. 

O Padajícím Pánovi a dvou jiných "pé"

Šel tuhle školní chodbou z ředitelny neznámý pán, sympatický, s culíkem. Kdo to byl, netuším, snad rodič, snad se přišel ptát na místo, snad jen ujistit, že nám nezatýká střechou (případně neteče do bot kudykoli jinudy). Šel, a že měl semišové boty s podrážkou velekluzkou, jak vybíral zatáčku v prvním patře ke schodům, přišel nečekaný skluz a on chytal ne stébla, ale stěny. Prý to ustál, to doslova, já znám tuhle část jeho cesty jen z vyprávění, já byla až u pokračování. Protože pod schody čekala další zrádná zatáčka do chodby a pak bylo ještě třeba vybrat oblouček kolem hloučku slečen. Co byste neřekli, přišel skluz č. 2…stěna daleko a studentek se nešlo chytit, tedy ono by i šlo, ale co potom, co ty důsledky. Vidina soudní žaloby mu zřejmě prolétla hlavou a pán skončil po lehce akrobatickém kousku na kolenou. Holky se začaly smát. Jen trošku, ale smát. A on? On taky! Elegantně se zvedl, podíval se na ně, zakroutil hlavou a pobaveně prohlásil: „Teda vy tu ale máte napastováno!“ Jak mohou být školní chodby ve skutečnosti napastované či ne, to si jistě dokážete představit sami. „Jste v pořádku?“ volaly za ním slečny a on, že je. Pobavilo nás to všechny.

Jasně, nesmát se cizímu neštěstí… Ale když tohle bylo takové decentní a „trpitel“ ho vzal s humorem, tak jsem si to povolila. A usmívám se ještě teď, když si na to vzpomenu. Pro ten nadhled a schopnost smát se sám sobě. A taky proto, že na můj vkus je ve škole takový přebytek ješitnosti a „jáství“, že bych ho kydala okny ven. Chybí mi tu dvě „pé“, chybí mi pokora a pochybnosti. Ale možná se špatně dívám, špatně vnímám, možná je ostatní prožívají, jen nedávají najevo. Nebo je to tak, že moc ješitná jsem já sama a jak se to stává, vlastnost, kterou nemáme rádi sami u sebe, nás potom štve u okolí. 

Štěstí tedy, že občas někdo pokorně klekne na kolena před zrádnou školní  chodbou! J

Šťastný nový rok!

Musela jsem se smát. Vylovila jsem minulý týden z bytových zákoutí nejrůznější kupy a kupičky jednostranně potištěných papírů – dary to od kamarádů redaktorů, knižních a televizních, oni by je vyhodili, my je ve škole ještě rádi zužitkujeme – že je postupně odnosím, a pobavil mě velmi první list:

Hodlám docházet (obzvláště) ve dne a pořád doufám, že už jen nedoutnám. A na letošních třinácti hodinách snad taky neuhořím. Ani malý úvazek člověka ale neuchrání, aby se kdykoli, kdy někdo někde zmíní, že cosi musí být hotové do konce roku, nezeptal: „A to myslíš školního nebo kalendářního?“ Vyvolá úsměv/posměch a má ji, deformaci jednu.

           Tak jsme si v pátek připili na šťastný nový rok. Ze všeho nejvíc si přeju, ač se to může zdát divné, aby neutíkal. (Studentům bez problémů popřeji opak.) Ne, to není bezmezná láska k práci, to jen má touha tak nějak obecně zpomalit čas. Mít tak přesýpací hodiny… a přetáčet si je podle libosti, až budu mít pocit, že dost bylo dne, že už se začíná přežívat, že hotovo, co mělo být. … Ale ony prý, potvory přesýpací, fungují opačně. Když je člověk používá hrozně hrozně dlouho a intenzivně, „předcházejí se“, šedesát minut podle nich netrvá šedesát minut, zrníčka si nepovšimnutě vymílají úzký střed, rozšiřují pole působnosti, kloužou rychleji. …Tak nic, takhle to taky nepůjde. Nějaké jiné řešení by to chtělo.

Paul Tillich, filosof a teolog, o čase a spěchu říká tohle: Ztráta času pro věčnost, pro skutečnou přítomnost vlastní naší je době je důsledkem nutkavé touhy neustále se hnát vpřed. Tento úprk může mít různé podoby. Tragickou tvář získal v komunismu v podobě „světlých zítřků“, banální charakter má v současnosti – v neustálém očekávání technologických či módních novinek, které mají spasit svět. Komickou podobu má nakonec tento spěch v našich každodenních životech – v pondělí se těšíme na pátek, v horku na zimu a naopak, na vysněném zájezdě kape kohoutek, Němci ve vedlejším pokoji řvou, to moře je strašně daleko…Ale utěšujeme se, že za ro to určitě vyjde… A já se stejně těším, ale doufám, že to vyjde letos. 

    

P.S: Na Vltavě včera reprízovali silvestrovský program, tak si najednou nejsem jistá, jestli jsme to školní dělení nakonec nějak celostátně nepřijali J. 

Mýval a jeho stíny

Včera učila jsem se od Markéty vyřezávat razítko z gumy. Vynadala bych si do bláznivých nápadů, já, výtvarně tak nezdatná, ještě před nějakou dobou, kdybych v létě nezačala tak nutně razítko mývala potřebovat jako dárek. Kdyby se na poslední chvíli neuvolnilo místo, možná bych se stejně ale nedokopala. Nakonec krásné to bylo a Myyna má pravdu, že barva a otisk skryjí mnohé nedostatky (ba průsery J ) samotného razítka a někdy ještě obrázek získá. Můj mýval je na padesát způsobů nedokonalý a jako dárek (možná!) vznikne ještě jiný, ale kdybyste viděli, jak jsem různými pokusy o záchranu a vylepšení razítko zpotvořila, věřte, taky byste užasli. 

          Kromě toho, zážitek nevýtvarný: Vedle mě sympatická paní „kreslí si“ do gumy nádherné věci, ač tvrdí, že její klienti s ní vždycky strašně rádi dělali arteterapii, protože dílka měli hezčí než ona. Dělá snad arteterapii na AMU, říkám si v duchu? A ona začíná mluvit o své práci víc. V minulosti nejspíš působila leckde, teď doprovází umírající. „Mám strašnou radost,“ prohlásí nečekaně, „že všichni, se kterými jsem do posledních chvíli byla, zemřeli v okamžiku, kdy jsem byla v práci.“ První reakcí je obrovský otazník uvnitř mé hlavy. Neříkám nic. „Ta důvěra, že se rozhodli počkat, ta mě strašně těší,“ dodává. Otazník odfouknut. Největším strach prý skoro každý má z toho, kam po posledním nádechu výdechu odejde. Nesouvisí to nutně s náboženstvím. Ona jim říká, ať si to místo vyberou, ať si ho v duchu vykreslí, soustředí se na něj. Vůbec nevím, jak se jmenovala, ale to setkání na pár hodin, to setkání s rydlem v ruce, to si – myslím – zapamatuju. 

Dárky z cest?

Klobouček jsem nikomu nedovezla :(.  Když jsme byly malé, kladla nám maminka na srdce, abychom na školách v přírodě a jiných „výpravách za dobrodružstvím“ nekupovaly dárky, rozhodně tedy ne žádné blbinky. V matné paměti mi zůstává, že jsme občas snad i něco dovezly, ale v podstatě jsme tenhle výchovný příkaz jako jeden z mála dodržovaly. A tak nějak si i odnesly do života. Jiný kraj, pardon, jiná rodina… Vyprávěla mi nedávno Lucka, jak je ráda, že jí synek z každého výletu něco doveze, byť by to byla totální kravina.

            Nemyslím si dneska, že by jeden přístup byl lepší než druhý. Dárky si moc nevozíme, troufnu si ale tvrdit, že to o vztazích mezi námi nic neříká. Sledovala jsem teď svoje kamarádky v Anglii, jak po dárkách pátraly, shromažďovaly, v koncích byly, v koncích úplných už šílely (to když pro dvojčecí dvojici oboupohlavního složení pořád se do cesty stavěly jen věci vhodné pro chlapečka - včetně zástěrky na vaření s obrázky dvoupatrových autobusů). Ne, nejsou to bytosti okouzlené materiálními statky, právě naopak, ženy citlivé a chytré, zkrátka mají jen přivážení dárků pod kůží. A já v jejich očích dost možná necitlivá či sobecká či kdovíjaká ještě.

            Myslím, že to nezmění. Navíc, dobře vím, že vždycky můžu všechno vyřešit jídlem J. A to tedy jo, to – přiznávám – děláme. Jenomže globalizující se svět nám to vůbec neusnadňuje. Kde jsou ty časy, když jsme ze Švýcarska vozili (ano, všichni) čokoládu a odjinud pomerančové marmelády! A když se k tomu přičtou ještě různé zrádné překážky, jako třeba že jogurty bizarních příchutí v baťohu letadlem opravdu nedovezete, záchrana může se lehko proměnit v problém. Naše „tradice“ mi ale připadá docela osvobozující. Vidíš něco, co asi udělá radost, koupíš, nevidíš, vrátíš se sám. A já viděla, na poslední chvíli, malé čokolády sestavené do obrázku britské vlajky (ano, dobře chápu, právě tohle by pro mnohé blbost byla J) a přivezla je dětem, které momentálně propadly objevování vlajek různých států.

Sentimentální struna ve mně: ono taky jestli to nebyla poslední příležitost koupit si britskou vlajku v současné podobě. UNITED or UNTIED zní heslo skotského referenda. Ach jo, jak já bych si přála to první. To už se ale dárků opravdu vůbec netýká. 

Minoří poklady a nevykoukané zásoby

Kdyby někdo náhodou potřeboval dostat děti na výlet či aspoň delší procházku, doporučujeme letní pokladové hledání Divadla Minor. Netřeba GPSku, i když krabičky v cíli velké „kešky“ někdy připomínají, v krabičkách tajné deníky a zašifrované indicie. A kdo by obešel pokladů všech dvanáct, dostane se třeba i k tomu velkému Josefa Minora. Pro někoho možná některá místa moc městsky špinavá, ale najdou se tam i hodně přírodní. Tenhle je od Vltavy, ze samého centra Prahy. 

A kdyby někdo potřeboval zase od dětí pryč do města, pak v kinech Evald a Atlas celý srpen vždycky v pět hodin projekce za padesát korun pouhých. Akce s názvem „Do vykoukání zásob“. No nekup to, i když filmy to nejsou úplně nej, nej, nejnovější, pro nás ale, co z nějakých ne zcela zřejmých důvodů chodíme do kina hlavně v létě, naprosto ideální. Včera viděli jsme Le Havre a já nemůžu se v hlavě zbavit toho závěru. Kaurismäkiho film o čističi bot Marcelovi, který má ženu v nemocnici a který potkává třináctiletého kluka – běžence z Afriky – a rozhodne se mu pomáhat, film přesně na hraně mezi dojemnou, ba i kýčovitou pohádkou, a vaší vírou, že takhle by to přeci mohlo být, takhle by si sousedé a další mohli pomáhat, vtip, atmosféra, úžasná postava policejního vyšetřovatele, co některým „zločincům“ fandí. Znejištující, pořád čekáte, že něco se stát musí. Kluk úspěšně odvážen tajně na lodi do Londýna za maminkou a… pak ten konec. Marcel přichází do nemocnice a zároveň je jasné, že žena zemřela, a zároveň si ji – zázračně uzdravenou – odvádí domů, on v ruce balíček s jejími žlutými šaty, co po nich toužila a on jí je poslal, a ona, „živá“, je má na sobě. Tak tohle je jeho sen, přání, říkáte si, tedy říkala jsem si já, to je tak krásně přitažené za vlasy, dojemné, jasně nereálné, jenomže… co všechno se tím teď zpochybňuje?!? I všechno to, co bylo před tím? I příběh toho kluka, i jeho optimistický závěr? Bez odpovědi. Nedrásavé, ale tázavé. A dost možná taky, že v tom hledám moc. 

Černobílá zmrzlina, čeština a polština

Žhavým kandidátem na nejabsurdnější zážitek mého roku je maturitní zkoušení nevidomé studentky z popisu obrázku J. Ještě než k tomu došlo, seděla jsem s ní u písemných testů, předčítala, vracela se, zapisovala a nesměla ani náznakem, ani tónkem hlasu prozradit, jestli je odpověď správně nebo ne. (Zvednuté obočí nevadilo.) A měla na sebe vztek, že jsem si to takhle pořádně nezažila dřív, hned jak k nám přišla, hned jak jsem ji začala učit. Bylo to neuvěřitelné nahlédnutí do způsobu uvažování, do paměti, do propojování jazyka a mysli. Je třeba sakra rozdíl, myslím si, psát slohovou práci, když text pořád vidíte před sebou a třeba jen podvědomě kontrolujete, co už jste napsali, jak všechno drží pohromadě, navazuje, někam vede, nebo se neustále vracet kurzorem v textu, přehrávat, hledat a snažit se udržet v paměti. A to jsem si ty čtyři roky myslela, že tuchy mám. Fakt mě štve, že jsem ji neučila líp.

Zase jsem si na to vzpomněla, když mě dneska ze světluščí kavárny Po tmě vedl ven nevidomý Honza a instrukce vydával v téměř dokonalé angličtině, aby hosta zapojeného „do vláčku“ za mnou v té tmě někde neztratil. Úder světla do očí, když uděláte krok ven, to je velká síla, neboť tma uvnitř je absolutní. Já čekala bůhvíproč i ticho, asi jak má člověk smysly prapodivně propojené. Útržky hovorů, lidi mluví víc nahlas, jak se nevidí. „Máš oči otevřené, nebo zavřené?“ ptala se jedna žena druhé. Pohybovala jsem víčky a vůbec nic se nedělo J. Před vchodem měli by ale postavit lavor s vodou, protože konzumace zmrzliny bez zrakové kontroly … ehm ... prostě na ruce, na puse. 

Že kavárna zase funguje, zjistili jsme v sobotu. Šli jsme kolem Českého rozhlasu a ono bylo otevřeno, což by tak člověk na Den otevřených dveří i očekával, kdyby tedy tušil, že nějaký je.  Uvnitř zrovna koncert Doroty Barové (nejen) z Tara Fuki, prokládaný pokusy moderátora a posluchačů přeložit si texty z polštiny do češtiny. Tak už třeba vím, že „zastanów sie“ vůbec neznamená „zastav se“.

A jedna jiná její/jejich tady:  

https://www.youtube.com/watch?v=P-9rOmI6MXw. Nebo tuhle  - se Zrzavým, o něm zítra:  

Nepsat o maratonu!

Rozčilovat se netřeba, za krátko už projížděly úklidové vozy. Před nimi sběrný autobus, policisté, záchranka, organizátoři v autě i na kole. A ještě před nimi úplně poslední závodník. Poprvé jsem ho potkala na mostě. Bylo to takové zvláštní cupitání, kterým se ke mně přibližoval. Úpěnlivě jsem přemýšlela, jaký nasadit výraz, jak se usmát, aby mu bylo jasné, že obdivuju, že povzbuzuju, že se nevysmívám, že se nedivím. Asi to konec konců bylo jedno, nevypadal, že někoho potřebuje … v obličeji žádná křeč, žádný výraz bolesti. Cupital, před ním dlouho nikdo, za ním ona kolonka, dobrovolníci odstraňovali zátarasy, kelímky a houbičky mizely ze silnice.

Kdybych byla spisovatel, hned bych měla paralelu mezi maratonem a životem. Psala bych o trysku, šourání a vrávorání k cíli, který možná je a možná není, o občerstvovačkách a fanoušcích, křečích a krizích, o cupitání s těmi všemi v zádech (sanitkou, policisty, organizátory čehosi, sběrnými vozy a úklidovou četou). O pouštění se do nesmyslností, které tolikrát strašně moc naplňují.  

Asi za hodinu jsem ho viděla znovu na druhém břehu - nelekejte se, mluvím o Vltavě. Situace stejná, jen jsem měla pocit, že podivuhodná karavana kohosi dohání. Předposledního závodníka! A že nejsem spisovatel, nepsala jsem nic, na metafory života se vykašlala a jen se mi udělala radost, že jich bude víc a že to zvládnou. 

Mně nevykejte,

já jsem ještě dítě! Bránila se prý holčička u přijímaček, když ji kolegyně oslovila tak, jak jsme zvyklí. Pláč na krajíčku - na straně holčičky tedy, být tam ale místo kolegyně já, možná bych polykala dojetím.

Nejsou to ti nejmenší, jací by mohli být, nejsou ale ani velcí. Sama jsem taky z vykání nedokázala na dva dny přepnout, i když před lety, když jsem se konečně dokopala přepnout opačným směrem – z přesvědčení, že se to tak má – překvapilo mě, jak je to snadné. Chtělo by se i napsat, jak mám pocit, že vztahy se studenty jsou s vykáním dokonce lepší, přátelštější. Ale takhle jednoduché to nebude. Daleko spíš je důvodem můj vývoj, dospění do stavu, kdy nepotřebuji (tolik J) bojovat, dokazovat (si), spíš víc plynout, vtipkovat, krotit svoji chaotičnost, přisvědčovat a ukazovat nenápadně. A víc si počkat.

A přijímací zkoušky? Někdy náhoda. Člověk se domnívá, jak je to zadání jasné, jednoznačné, jakákoli jiná odpověď špatná. A oni vymyslí něco… co prostě musíte uznat. Někdy se smíchem a úžasem, jak to, že vás to nenapadlo, někdy s povzdechnutím „no tak radši jo“, protože víte, že ač odpověď není ideálním, její zamítnutí byste těžko obhajovali. A někdy bojujete s kolegy, diskutujete, hádáte se, vyhrajete či prohrajete (a pak si několik dní šíleně moc přejete, ať se nikdo nezeptá „proč?“). Je to zapeklitě těžké, nabourat urputnou představu – ať už vlastní nebo někoho jiného - o tom, jak to má být. „Věc s dlouhým držátkem a kulatým koncem, kterou používáme při jídle.“ Je to fakt tak jednoznačné? Někdy by se mi chtělo vykřiknout „Mně nevykejte!“, hodit rozhodování na někoho jiného a vymýšlet si vlastní, bláznivé odpovědi.

A k tématu minutová hra Jindřicha Šídla – jméno dcery je reálné, jinak doufám nic J. Od téhož autora doporučuju ještě hru „Chutnalo ti to?“.

My stuff - Mý věci - Kolik věcí k životu?

Psát o dokumentárním filmu, který jsem vůbec neviděla, je dost absurdní, uznávám. Jenže mně už o něm tolik lidí vyprávělo, že mám pocit, jako bych na něj koukala s nimi. Navíc myslím, že se spolu v rámci nějakého Jednoho světa na školách či něčeho podobného stejně jednou nemineme.

Režisér - Fin Petri Luukkainen - se z rozchodu s přítelkyní vzpamatovával nakupováním dalších a dalších věcí. Celkem pochopitelně to nebylo ono, pořád měl pocit, že to chce nějakou radikální změnu. I tak se rozhodl odvést všechno, skutečně úplně celý svůj majetek, do helsinského skladu. Zůstal mu holobyt a pravidlo experimentu, o kterém zároveň natáčel dokument: po celý rok si smí každý den dojít jen pro jednu věc, koupit nesmí nic. Začíná nahý u topení, během první noci, chráněn tmou a novinami vytaženými z popelnice, si doběhne …. No schválně, zkuste hádat… Kamarádka Lenka tipovala spodky, ale chyba lávky. Kabát totiž nejen zakryje daleko víc, ale dá se jím i přikrýt!

Nejzajímavější podle mého na tom celém je sledovat, kdy se „to“ zastaví, tedy odkdy člověk přestane další věc akutně potřebovat. Luukakainen (v rozhovoru v Respektu) říká, že „asi po dvou nebo třech týdnech, kdy už nemusel spát na zemi, ale na matraci, a měl dost oblečení“ se cítil docela dobře. K úplnému komfortu bych prý potřeboval dalších přibližně 100 věcí, to už by byly ale i sportovní potřeby nebo třeba kávovar. Ve filmu je zásadnějších okamžiků prý víc, včetně pochyb režiséra, jestli právě tohle zbavení se věcí je změna, která má smysl a kterou chtěl.

Dokument podle „očitých svědků“ zároveň vtipný i k zamyšlení vedoucí. Porůznu teď čtu docela často, jak lidem přemíra věcí vadí, deptá je, jak vyhazují, nekupují, recyklují, vyměňují, do života staré navracejí. Pro mě možná silnější než převyprávěný dokument je zážitek (také ho znám jen z vyprávění) známých mých rodičů, kteří se, jak už to tak bývá, stěhovali. Pohled na neuvěřitelný počet krabic je děsil, vůbec si nedokázali představit, co by v nich tak mohli mít. Dospěli tedy k rozhodnutí, že každou desátou prostě vyhodí, aniž by ji otevřeli! A tak udělali. Pointa je v tom, že později nikdy nezjistili, co v oněch bednách bylo (tedy až na jednu s ručníky pro děti do výbavy).

Všechno to zbavování se nepotřebných věcí, ať už tomu někdo říká dobrovolná skromnost nebo minimalismus, působí nadějně. Když se ale ještě vrátím k dokumentu-experimentu, nemůžu se zbavit pocitu, jaký je to strašný luxus mít možnost tuhle hru hrát (a chodit se na ni dívat a besedovat o ní a tak dále). Dobrovolně bydlet v prázdném bytě může jen člověk bohatý, ať už tu hranici bohatství máme kdekoli. Nabízí se tedy otázka, jestli to celé není trošku pokrytecké. Největší radost mi proto možná udělala informace, že režisér si ani po roce, po který točil a pro potřebné si chodil, většinu svých věcí nevyzvedl (až snad na nějaké srdcové výjimky) a žije si dál s málem. 

Philomena

Philomena Lee v sedmnácti otěhotní, otec ji vydědí, donutí odejít do kláštera a v širší rodině rozhlásí její úmrtí. Irsko, 50. a 60. léta minulého století, rozhodně není jediná s takovým osudem. Péči jeptišek splácí prací pro klášter, ona i ostatní „padlé“ dívky vídají své děti hodinu denně. Philomena až do chvíle, kdy malého Anthonyho – ve třech a půl letech – adoptuje americký pár. Dalších padesát let o synovi nemluví, má rodinu, další děti. Právě přes dceru se už téměř jako sedmdesátiletá seznámí s novinářem a s jeho pomocí (a jak už to tak bývá, kdo komu pomáhá víc, je otázka) začne po Anthonym pátrat. Víc se prozradit nedá, nesmí. Archivy klášterů, paměť lidí, chápání hříchu, selhání a odpuštění. Občas odlehčující smích.

Filmy, o kterých se dozvídáte, že byly natočeny podle reality, inspirovány životem, nejsou žádnou výjimkou. „Philomena“ se snad trochu vymyká tím, že jména hrdinů zůstala, to nebývá. A právě proto mám příběh asi pořád v hlavě, jako „pouhý“ vykonstruovaný film bych ho – obávám se – prohlásila za moc sladkobolný, vypočítaný a vypočítavý, zkrátka moc témat, o kterých se dneska „musí mluvit“. „No ale není život taky sladkobolný?“ nadnesl kamarád, se kterým jsem film viděla. Právě že je!, právě proto nedá se psát přímo to, co se skutečně stalo, nikdo by tomu neuvěřil J.

Dost mudrování, Philomenu jsem se rozhodla přijmout a oblíbit si tak, jak je, a už nepátrat po tom, jestli opravdu nebylo něco jinak. Kvůli výbornému herectví. Judy Dench a Steve Coogan! A právě onomu odpuštění, které naštěstí nijak sladkobolně pojato není. „Byla jiná doba,“ říká paní Lee, „my jsem skutečně věřily tomu, že jsme spáchaly neskutečný hřích.“ Přes svoji tragédii je schopná pochopit, proč jeptišky jednaly tak, jak jednaly. Ne, ten film není namířený proti církvi, jak prý někde někdo napsal. A není ani vyloženou komedií, ač suchého humoru něco tu najdete. Napsaný a zfilmovaný příběh Philomeny Lee prý také inspiroval a dodal odvahu dalším ženám k pátrání po ztracených, zcizených dětech. Dobře že tak.

Neustálá ALE

Potěšil mne dneska článek pana Feřteka o tom, že se urážení (nejen) náctiletých stává či stalo se společenskou normou. Mluví o generaci padesátníků (tedy generaci své), z níž si mnozí odmítají připustit, jak velká je jejich nevzdělanost v různých směrech, současné studenty a jejich (ne)znalosti však kritizují velmi rádi a rádi se nad ně vyvyšují.  Tedy ne že bych měla radost z nevědomosti padesátníků a nevědomosti generací starších i mladších, taky nesouhlasím úplně se vším v článku, jen mi pokaždé udělá radost, když tohle někdo řekne nahlas. Když poukáže na to, že ona střední generace, i když si to tak ráda myslívá, nějak extra vzdělaná není. (Je potřeba věta o tom, že výjimkou jsou?)

Co ale potěšilo ještě víc, byla většina komentářů pod textem. Málokdy je čtu, důvodu k tomu mám sebezáchovné, tady jsem ale neodolala a dobře tak: „Já si myslím,“ psala jedna paní, snad právě ve zmiňovaném věku, „že mlaďoši jsou lepší, moudřejší než my.  A i kdyby tomu tak nebylo, lépe se mi s tou představou žije.“ Přesně tak, lépe se mi žije.

Vypozorovala, možná spíš vyposlouchala jsem na gymplu, kolikrát řeknete pochvalnou větu o studentovi a někdo po ní dodá „Ano, ale… .“ Myšleno ano, jsou chytří, ale zároveň se jim nepovedlo tohle, neumí támhleto a po… to a ono. (A nečtou a ještě si o sobě moc myslí. J) Asi někdo potřebuje neustálá ALE ke šťastnějšího životu, já si však říkám, bez tolikerých „ale“ žilo by se lépe (čímž vůbec nemyslím, že by se o negativech mluvit vůbec nemělo.)

A fotka z chodníku před domem? Ne, nemyslím že ty hrající si děti rostou pro kriminál: 

Žít či číst?

Dělám si tu kupičky knih, které dneska do knihovny už konečně opravdu vrátím, a jiných, těm pobyt u sebe ještě prodloužím. Po dlouhé době je ta první větší (o trošku J). Snažím se ze všech sil dokázat, že pod všemi těmi věcmi je opravdu stůl! Má chudák taky právo občas si užít denního světla. Raduj se, chlapče, nebude to nadlouho. A jak tak třídím, pročítám, vyhazuju, ukládám, štosuju a nesmyslně překládám z místa na místo, vykoukne na mě dlouho vytržený rozhovor s jazzmanem Waynem Shorterem. „Mám jedinou poučku pro skládání,“ říká: „Člověk musí zobrazovat svět takový, jaký si ho přeje mít.“

A já si říkám, jaké je to krásné, a zároveň se něco ve mně bouří. Není to žádné moudro, ale kolikrát mne napadá, jak chceme číst něco úplně jiného než žít (já vím, že on mluví o hudbě, ale stejně…) Kliďánka s happyendem a k tomu v knížkách dramata, výborně napsané deprese, zvraty, tragédie a neuzavřené konce. Jó, to by se to žilo a četlo. Zároveň ale kolik máme nebo slyšíme vyprávět životních zážitků, nad kterými člověk vykřikuje „to bys nevymyslel, to se může jenom stát“. A pro literaturu je třeba mnohdy skutečnost upravit, aby byla uvěřitelná, aby autor nebyl obviněn z nesmyslných, přebujelých fabulací.

Myslela jsem na to i včera u rozhlasového dokumentu Petera Mulryana „Message in a bottle“ ( k nalezení tady). Na Boží hod roku 1945 napsal americký voják Frank krátkou zprávu, vsunul ji do láhve a z paluby vojenské lodi hodil do moře. V dopise slíbil nálezci „jen“ přátelství, psal o touze zažít si svoji pohádku. O pár měsíců později láhev našla osmnáctiletá irská dívka Breda. Šest let si dopisovali, pak se Frank do Irska vydal. Novináři nadšení, stále jim byli v patách, čekali dojemné rozuzlení, vyptávali se na svatbu. … Nestalo se, Frank se vrátil domů. Po strašně dlouhé době pátral autor dokumentu po osudech Franka a Bredy, hledal jejich děti a další příbuzné. Dostala se mu do ruky polovina dopisů – ty, které psala ona jemu. Z nich také pochopil, že vztah nepřekazili tehdejší paparazzi, ani přehnaná „očekávání veřejnosti“, ale skutečnost, kterou Frank Bredě dlouho tajil. Byl už kdysi ženatý s nekatoličkou, což Breda přijmout nedokázala. Strašně mi citované dopisy připomínaly knížku Spolek krásné literatury a bramborovýchkoláčků. Jenže tyhle byly skutečné. … Říkala jsem si, že kdyby se tenkrát opravdu rozhodli spolu žít, asi by to dneska téma pro dokument nebylo.

 

Pravda, knihy s názvy Čokoláda a Mrkev zase tak těžké přečíst nebylo :)

 

Co jsem to včera v noci slíbila?

Že přijde stručné vysvětlení.

Před nějakou dobou jsem si jen tak listovala, či spíše proklikávala různými blogy zaměřenými jen na recenze knížek. (Proč, těžko říct, v informacích, doporučením, hodnoceních knížek se spíš topím, ne že by se mi jich nedostávalo… vlastně možná lehko…důvodem nebylo nic jiného než odkládání jakési práce J). Narazila jsem na texty pravděpodobně mladého muže, který u jedné knížky naprosto otevřeně a upřímně vyjadřuje svoji nelásku k neustálému vyrovnávání se s minulostí, kterou on nezažil. Je mu prý vždycky smutno u českých filmů, jejichž děj se tak krásně, slibně, nadějně rozjíždí, když v tom se v nich objeví okupační tanky!

Já v tu chvíli nevěděla, jestli mám nevěřícně kroutit hlavou, lehce hystericky se pochechtávat, vyděšeně si pozastavit dech, říkat si, že autor by sám mohl být dobrou literární postavou, napsat moralizující komentář ...(snad jen to poslední díky mému neustálému boji s učitelstvím v sobě nehrozilo). Sdělení toho kluka mám od té doby nějak v hlavě. A nějak mi čím dál víc vadí... chápu to trošku, vadí přesto dost, když lidi vyhlašují, že oni se o politiku nezajímají. Proto možná ta volba včera. A ještě pro něco.

 

Joan Baez věnovala písničku Natálii Gorbaněvské, ruské básnířce, překladatelce, statečné ženě. V roce 1968 společně s několika dalšími protestovala na Rudém náměstí proti okupaci Československa. „Za vaši a naši svobodu“ stálo na jejím transparentu. Zatkli ji, zavřeli do psychiatrické léčebny s údajnou schizofrenií. Emigrovala do Francie. V říjnu byla na návštěvě v Čechách, před několika dny zemřela, pohřeb měla v Paříži. Dneska ve dvě hodiny za ni budou lidé na různých místech v Čechách zapalovat svíčky. (A její heslo teď mají na transparentech protestující v Kyjevě.)

Spolužáci

F. to řekl nahlas, ale strach nás mělo víc - že se nepoznáme, že si nebudeme mít co říct… Normální obavy po takové době od konce základky, minulý sraz navíc před hodně a hodně lety.

 

Nenaplnily se, nádherné to bylo! Překvapení, že si máte s každým co říct. Nikdo se neopil a téměř nikdo nekouřil! V půl třetí ráno ve druhém baru řešili jsme stav rané péče o postižené děti a ajurvédské masáže. (P. odlítal druhý den ráno do Indie, aby nové maséry vybralJ.) Do té doby probrali jsme všechno. Kdo s kým seděl, kdo se tajně nechával zamknout ve třídě, aby nemusel trávit přestávku korzováním (a jak dozor nad touhle aktivitou „milovali“ učitelé), k čemu nám v životě (ne)byly větné rozbory a jak nám hrozně zůstala v hlavách ruština (ačkoli slovíčkem „zakalbasíťsja“ jsme si slovní zásobu rozšířili). Na to, po jaké trase několik spolužáků s třídní tehdy vezl vlak do Moskvy, se názory různily – někdo si zcela jasně vybavoval Lvov, druhý ho důrazně odmítal a trval na Brestu Litevském. (Že seznamy zájemců o cestu tehdy na vyšších místech proškrtali, to je každopádně jisté.) Neskutečně jsme se nasmáli. „Proč jste mě tehdy posadila s Víchovou?“ vyčítal D. po sto letech naší třídní, pro kterou jsme byli třídou první. „Asi jsem si myslela, že spolu nebudete zlobit. … Stejně to nakonec dopadlo tak, že zlobil každej s každym a aspoň se stmelil kolektiv.“ Máme ji rádi pořád, možná čím dál tím víc. Paní Jitku.

 

Bylo nadějno, smutno i dojemno. Povídali jsme o rodičích a sourozencích. Dětech manželů a dětech vlastních, co naštěstí nefetují… a jestli to budou jen dredy a tráva, bude to dobrý. A jak je skvělý jezdit s nimi pod stan. … Povídala jsem si s I. Pamatuji si před lety – děti měla malé a vyprávěla, jak ji mateřství neomezuje v koníčkách, v cestování, jak byli všichni lyžovat na Zélandu. Teď ji čeká rozvod a sama se ze všech sil snaží zajistit, aby syn s Aspergerovým syndromem mohl dál chodit do školy. … Povídala jsem si s B. Když přišla kdysi do školy s monoklem, třídní to řešila. Mluvila o tom s jejím otcem na schůzkách, ten přišel domů a B. znovu zmlátil, co prý si stěžuje. Manžela si B. vybrala podobného ražení. Vyhrožoval jí pistolí, nakonec se sám zastřelil, ovdověla s malým synem. Některé historky ze života B. připadaly nám na základce těžko uvěřitelné. Říkaly jsme si pak pozdě v noci, jestli to s jejím vyprávěním dneska není zase podobné… ale kdo ví. Já si s ní ale povídala o Duškovi, o čtyřech dohodách, o tom, že se na představení všichni smáli a ona odcházela v slzách a nedokázala nikomu vysvětlit proč….Podívala jsem si s G. Úplně náhodou po letech zjistila osud jedné paní učitelky, kterou měli někteří na angličtinu: holčička Eva z vážené židovské rodiny, o ni i sestru starala se bona. V pěti letech šla do koncentráku. Jak nám tehdy připadala strašně stará! Nebyla.

 

Různých osudů spolužáků bylo víc, rozhovory některé jak z filmů, i ty, kterým jsem jen naslouchala. (Třeba když holky vzpomínaly na průšvih, kdy házely z balkonu v šestém patře na chodník jablka. A nemohly se dohodnout, jestli shodily i kočku, nebo jestli spadla sama. Každopádně se jí prý nic nestalo, ale L. stále straší ve snech. Nebo když na posezení zbodly dvě kila mandarinek, co měly vystačit na celé Vánoce!) Nestačil čas. Zůstávají mi v hlavě, doufám, že další kontakty dohledáme. Děkuju.

Jsem vděčná za mobily ve třídách

A taky za noteboky, tablety a jiná udělátka s internetovým připojením. Ne, nezbláznila jsem se, nepotřebuji jít za každou cenu proti proudu a nechystám se vynášet moderní technologie do nebeských výšin. Taky občas někoho okřiknu a docela se dokáži vžít do učitele s touhou vyhodit třicet přístroječků po jednom z okna, děsí mne příznaky závislosti. Přesto si budu (doufám dlouho ještě) trvat na větě z titulku. Ono když učíte angličtinu, hlavně starší studenty, diskutéry a většinou dost chytré lidi, stává se vám nezřídka, že v jedné hodině probíráte výhody a nebezpečí jaderných elektráren, v další eutanázii, ve třetí pohled cizinců na nás Čechy a nakonec, nejlépe těsně před obědem, nástrahy různých diet J. A já, jak nemám v hlavě všechno, ba jak tam toho mám pramálo, bývám neschopna reakce. To si tak připravíte otázku, jakéže přírodní katastrofy v Austrálii se často objevují ve zprávách a máte na mysli požáry buše, už jim tu odpověď čtete ze rtů, když někdo vykřikne „El Niño“ a někdo jiný „povodně“ a vy marně (jste-li já) hledáte nějaký hodně dobře uzamčený paměťový šuplíček, abyste vysekli přenádhernou, vyčerpávající a dobře zapamatovatelnou odpověď o tom, jak to spolu souvisí, že je to tedy spíše La Niña atd. atp. A oni vidí vaše tápání a už hledají online. Často je to složitější (jako ve zmíněném případě) a já musím slíbit, navíc nezapomenout!, že to do příště nějak smysluplně shrnu, často nás však technika zachrání. Stejně je to mnohdy se slovíčky, příklady, v jakých kontextech a jak se dá co použít, s odstíny významů.

A tak, ač platí věty z úvodu, doufám, že nějaký totální zákaz moderních vynálezů ve výuce nás nečeká, že se s jejich výhodami naučíme pracovat, aby nám k něčemu byly, ale zároveň nás nezahltily. Přiznávám taky, že jsem se usmívala, když nedávno kolega vyprávěl, jak si z nejmladších studentů vystřelil a s vážnou tváří jim tvrdil, že podle školního řádu mají přístroje nejen vypnout, ale také z nich vyndat baterky J. A oni se začali chudinky s mobily mořit a vůbec nevěděli, jak na to! Poker face mu nevydržel dlouho!

Má smysl diskutovat pod blogy?

Nemyslím na těch blozích, kde autoři vyprávějí příhody ze života nebo dávají návody, jak ušít, upéct, vytvořit, vychovat J. Tam samozřejmě povzbuzení, díky či potvrzení zkušenosti smysl mají. Na mysl mám blogy názorové, kontroverznější. Nemusí to být ostatně jen blogy, články vyvolávající nesouhlas najdete všemožně jinde. Už jsem se snad naučila diskuse neotvírat. Nemám pocit, že člověk dokáže něco změnit, když do nich vstoupí, jen se rozčílí, depresi podlehne, iluze ztratí.

Přiznávám, že na druhé video unesených holek jsem neměla sílu. A což teprve na diskusi, bohatě mi stačily názory hned zpočátku celého toho příběhu. Nedávno na téma debat pod blogovými články diskutoval Jan Burian se svými hosty v Artefaktech - o diskusích ve veřejném prostoru. A jeden z přizvaných to vystihl přesně, když řekl, že lidé neumí „nemít názor“. Neustálá potřeba říct, co si myslím, ke všemu se vyjádřit. Ti, kdo nejradši jezdí do Chorvatska (nic pro Chorvatsku), a jejichž děti veselé putují Evropou (nic proti Evropě), vykřikují, že oni by do Pakistánu své potomky nepustili! A přitom nemají zkušenost rodičů, kteří tuší, že když zakáží, příště se taky nemusí nutně dozvědět, kam zrovna „děťátko“ vyráží. Nejsilněji na mne v tomhle případě zapůsobil komentář kolegy, který má onu oblast projetou. „Ano,“ říkal, „je naivní vydat se tam, ale já jsem tuhle chybu udělal taky.“ (Jemu se naštěstí nic nestalo.) „A naprosto je chápu, ta země, ta krajina je úžasné, nic takového jinde neuvidí.“ (Jen na okraj: Ondřej u nás učí pár hodin zeměpisu a já studentům závidím někoho, kdo nemá Asii, Balkán a tak dále jen z knih.) Neumím víc, než si na ně občas vzpomenout. A přát jim, přát si.

K diskusím ještě: Možná je to někdy trošku umění, zůstat ticho. Jestli ono by se nemělo nějak trénovat J. (Což beru i na sebe!)

Politická číslo dvě

Přeci ještě dovětek k předvčerejší poznámce: Tak rektoři mají doložit svoji neúčast na pondělní slávě (čímž nechci urazit většinu oceněných)? Tu snad doloží tím, že nepřijdou, ne? (Polopatičtěji pro pana p.: Podíváte se a když je neuvidíte, tak tam nejsou. Jiné důvody - např. neschopnost zaostřit - si přeci jen dovoluji pro zítřek vyloučit). Můžu doložit důvody nepřítomnost, ale nepřítomnost samotná je podle mého zcela evidentní, viditelná, nezpochybnitelná… Nebo to chápu špatně? Když pan Z. před pár měsíci MCP nemůže aspirovat na vysokoškolského učitele (a proto jej profesorem nejmenuje), dělala jsem si naději (já vím, já naivní), že třeba nerozumí jen cizím slovům. J

Líbila by se mi představa, že pan p. vejde zítra to prázdného sálu. A vážím si Mišíkova rozhodnutí. Ale na druhou stranu mi připadá … já nevím, směšné, trapné, hloupé… jak někteří chtějí, aby vyznamenání nepřevzal třeba Jiří Suchý. Statečný za ně? Už vůbec pitomé jsou prohlášení typu „Já bych si pro to nešel!“.  Kdo jsme v té pozici? Tuhle jsem někde četla, že si téměř každý člověk o sobě myslí, že je chytřejší  než ve skutečnosti je. O statečnosti nebo morálce to bude platit nějak podobně. Já vím, jsou to takové ty nezměřitelné věci, stejně na ně ale myslím.