Dělám si tu kupičky
knih, které dneska do knihovny už konečně opravdu vrátím, a jiných, těm pobyt u
sebe ještě prodloužím. Po dlouhé době je ta první větší (o trošku J).
Snažím se ze všech sil dokázat, že pod všemi těmi věcmi je opravdu stůl! Má
chudák taky právo občas si užít denního světla. Raduj se, chlapče, nebude to
nadlouho. A jak tak třídím, pročítám, vyhazuju, ukládám, štosuju a nesmyslně překládám
z místa na místo, vykoukne na mě dlouho vytržený rozhovor s jazzmanem
Waynem Shorterem. „Mám jedinou poučku pro skládání,“ říká: „Člověk musí
zobrazovat svět takový, jaký si ho přeje mít.“
A já si říkám, jaké je to krásné, a zároveň se
něco ve mně bouří. Není to žádné moudro, ale kolikrát mne napadá, jak chceme číst
něco úplně jiného než žít (já vím, že on mluví o hudbě, ale stejně…) Kliďánka s happyendem
a k tomu v knížkách dramata, výborně napsané deprese, zvraty,
tragédie a neuzavřené konce. Jó, to by se to žilo a četlo. Zároveň ale kolik máme nebo slyšíme vyprávět životních zážitků, nad kterými člověk vykřikuje „to bys nevymyslel, to se může
jenom stát“. A pro literaturu je třeba mnohdy skutečnost upravit, aby byla
uvěřitelná, aby autor nebyl obviněn z nesmyslných, přebujelých fabulací.
Myslela jsem na to i
včera u rozhlasového dokumentu Petera Mulryana „Message in a bottle“ ( k nalezení
tady). Na Boží hod roku 1945 napsal americký voják Frank krátkou zprávu, vsunul
ji do láhve a z paluby vojenské lodi hodil do moře. V dopise slíbil
nálezci „jen“ přátelství, psal o touze zažít si svoji pohádku. O pár měsíců
později láhev našla osmnáctiletá irská dívka Breda. Šest let si dopisovali, pak
se Frank do Irska vydal. Novináři nadšení, stále jim byli v patách, čekali
dojemné rozuzlení, vyptávali se na svatbu. … Nestalo se, Frank se vrátil domů. Po
strašně dlouhé době pátral autor dokumentu po osudech Franka a Bredy, hledal
jejich děti a další příbuzné. Dostala se mu do ruky polovina dopisů – ty, které
psala ona jemu. Z nich také pochopil, že vztah nepřekazili tehdejší paparazzi,
ani přehnaná „očekávání veřejnosti“, ale skutečnost, kterou Frank Bredě dlouho
tajil. Byl už kdysi ženatý s nekatoličkou, což Breda přijmout nedokázala. Strašně
mi citované dopisy připomínaly knížku Spolek krásné literatury a bramborovýchkoláčků. Jenže tyhle byly skutečné. … Říkala jsem si, že kdyby se tenkrát
opravdu rozhodli spolu žít, asi by to dneska téma pro dokument nebylo.
 |
| Pravda, knihy s názvy Čokoláda a Mrkev zase tak těžké přečíst nebylo :) |
Žádné komentáře:
Okomentovat