Smluvní vztahy

Čtu a píšu, ne však na blog. Ráda bych psala i něco jiného, většinou jsou to však maily. Se spoustou lidí, tam a zpátky. Myslím, že už jsem to tady zmiňovala: Ještě týden a spustíme přihlašování na naši akci převelikou, přednáškový den – dva bloky přednášek po šestnácti a pak odpoledne nějakých šestadvacet dílen, workshopů po modernu. Ty mám na starosti já. Ještě týden a pořád nemáme instruktora sebeobrany. Věřím, že na poslední chvíli se nějaký zjeví z nebe. Že někdo, koho potkávám každý den, zaťuká si na čelo a zvolá „A proč jsi se, hloupoučká, nezeptala mne? Můj brácha učí sebeobranu!“ Možná ne úplně přesně, ale nějak takhle si představuju, že to proběhne. Protože jinak už jsem se ptala úplně všech. Naposledy kolegyně – manželky vojáka – a kamarádky, která pro změnu vojáky učí anglicky. Pak by se ještě hodil světoznámý fotbalista, který by si s našimi studenty čutnul a něco je naučil. Jasně, to je nápad spíš z nereálných, i když jednu chvíli se zdál docela blízko. No a poslední je ještě nějaký výtvarník, výtvarných dílen také nemáme dost. (Můžeme zaplatit i celkem slušný honorář – to jen pro pořádek, kdyby nějaký sebeobranář či malíř zabloudil sem). Kromě nich máme už všechny J, zbývá už do začátku února intenzivně vysílat úpěnlivé prosby, aby nikdo z nich neodřekl.


Jsem ráda za tuhle práci, za svobodu v ní. Uvědomila jsem si to tuhle i v divadle. Viola a Smluvní vztahy uváděné právě tam. Dvanáct obrazů, dvanáct setkání bezejmenné nadřízené (Dana Černá) a podřízené Emy (Jana Stryková) v nějaké velké nadnárodní společnosti. Černá komedie dovedená do velké nadsázky, do absurdna, ale nepochybně vycházející z reality. O světě personalistů, kteří zasahují do soukromí, manipulují, vyhrožují, vydírají. Vše začíná tím, že personalistka chce po Emě, aby ji informovala o „jakýchkoli činech, které ve vztahu k některému z kolegů spáchá s úmyslem rozvíjet lásku“ J (tak nějak zní firemní definice). A tím to rozhodně nekončí. Hra to byla původně rozhlasová a podle mého tak mohla i zůstat, ne proto, že by byla špatná, ale divadlo jí zase až tolik navíc nedalo, navíc jde částečně o čtenou inscenaci. Text je to ale dobrý a herečky jsou výborné (právě proto možná by šlo gesta i výrazy v obličeji „vyčíst“ z hlasu).


Fotka převzata z webu Violy. A mně sem dnes (skoro) vůbec nejdou vkládat obrázky. Co to toto? To už takhle zůstane napořád? Ach, tyhle internetové záhady.