O hoření

Trošku si myslím, že když někomu dáváte rady, jak nevyhořet, nahlodáte ho, začne si říkat, jestli už dávno vyhořelý není, případně jestli není „ňákej divnej“, že není, když všichni kolem očividně už jen doutnají a občas se někdo i topí. Přišlo nám nedávno z jazykovky shrnutí semináře o nevyhoření. Dobré je prý připojit se k nějaké profesní organizaci, vzdělávat se, ale taky najít si nového koníčka, který s učením vůbec, ale ani malinko nesouvisí, experimentovat, vstávat brzo, chodit pěšky… a potom: Vždycky si řekněte, že nejde o operaci mozku. Že možná studenti zbytečně rozdělili nějaký ten infinitiv a vynechali pár předmětů, ale na konci hodiny nikdo nezemřel! To si budu opakovat, skvěle se to doplňuje s mým oblíbeným „Co tě nezabije, to tě zešílí!“ 

A předevčírem na Národní, u stánku neziskovky Nevypusť duši, zvolal jeden chlapeček „Já vím!“ a rychle napsal „Du dál od svích bratrů“ jako odpověď na otázku, co děláte, když vám není do skoku. A  dašlí uznale pokyvovali, jak ví, ten chlapec, že hádat se netřeba.

Černobílá zmrzlina, čeština a polština

Žhavým kandidátem na nejabsurdnější zážitek mého roku je maturitní zkoušení nevidomé studentky z popisu obrázku J. Ještě než k tomu došlo, seděla jsem s ní u písemných testů, předčítala, vracela se, zapisovala a nesměla ani náznakem, ani tónkem hlasu prozradit, jestli je odpověď správně nebo ne. (Zvednuté obočí nevadilo.) A měla na sebe vztek, že jsem si to takhle pořádně nezažila dřív, hned jak k nám přišla, hned jak jsem ji začala učit. Bylo to neuvěřitelné nahlédnutí do způsobu uvažování, do paměti, do propojování jazyka a mysli. Je třeba sakra rozdíl, myslím si, psát slohovou práci, když text pořád vidíte před sebou a třeba jen podvědomě kontrolujete, co už jste napsali, jak všechno drží pohromadě, navazuje, někam vede, nebo se neustále vracet kurzorem v textu, přehrávat, hledat a snažit se udržet v paměti. A to jsem si ty čtyři roky myslela, že tuchy mám. Fakt mě štve, že jsem ji neučila líp.

Zase jsem si na to vzpomněla, když mě dneska ze světluščí kavárny Po tmě vedl ven nevidomý Honza a instrukce vydával v téměř dokonalé angličtině, aby hosta zapojeného „do vláčku“ za mnou v té tmě někde neztratil. Úder světla do očí, když uděláte krok ven, to je velká síla, neboť tma uvnitř je absolutní. Já čekala bůhvíproč i ticho, asi jak má člověk smysly prapodivně propojené. Útržky hovorů, lidi mluví víc nahlas, jak se nevidí. „Máš oči otevřené, nebo zavřené?“ ptala se jedna žena druhé. Pohybovala jsem víčky a vůbec nic se nedělo J. Před vchodem měli by ale postavit lavor s vodou, protože konzumace zmrzliny bez zrakové kontroly … ehm ... prostě na ruce, na puse. 

Že kavárna zase funguje, zjistili jsme v sobotu. Šli jsme kolem Českého rozhlasu a ono bylo otevřeno, což by tak člověk na Den otevřených dveří i očekával, kdyby tedy tušil, že nějaký je.  Uvnitř zrovna koncert Doroty Barové (nejen) z Tara Fuki, prokládaný pokusy moderátora a posluchačů přeložit si texty z polštiny do češtiny. Tak už třeba vím, že „zastanów sie“ vůbec neznamená „zastav se“.

A jedna jiná její/jejich tady:  

https://www.youtube.com/watch?v=P-9rOmI6MXw. Nebo tuhle  - se Zrzavým, o něm zítra:  

Adventní kalendář hudební

Jako děti, možná trochu starší děti, protože za dětství z nejhlubších adventní kalendáře ještě nebyly, jsme vyčítaly mamince, že nám žádný nechce koupit. Nedokázala se tehdy přenést přes poměr čokoládogram versus cena a čokoládokvalita a tvrdila (nebyl důvod nevěřit), že nám daleko radši koupí tabulky pořádné dobré čokolády, v balení je jí víc a vyjde levněji. Jak jí rozumným rozumem dospělých chápu, jak je mi touhou dětí jasné, že o množství a chuď zase tak moc nejde. Těšení, vydržet neotevřít,  nechat se překvapit, odměřovat čas. Neodolat hned ráno, nebo vydržet až do odpoledne?

Dneska jsou adekvátní kalendáře nejrůznější. Čajové sáčky, panáčci z Lega… Tesco má prý (říkala mi včera ségra) letos v nabídce i salámový - na každý den odměřené kolečko J (prý ho švagr dostane).

 

Já už nějakou dobu nosím v hlavě nápad na adventní kalendář literární, jeden pro děti, jiný pro dospělé. Jenže! Nevím, co to se mnou je (ve skutečnosti vím, je to lenost, ale pšššš!), že mi ty „geniální nápady“ vždycky někdo vyfoukne ! J (Opět skutečnost: nejasně tuším, že nápad byl zrealizován už mnohokrát). Tenhle konkrétně (nejen) čtenářský spolek Veselé poutnice , který vydal pro Cestu domů Adventní literární kalendář s povídkou či krátkým textem na každý den. „Jenže“  podruhé - byl hned rozebrán! Což je vlastně dobře, Cestě domů peněz přeju hodně.

 

Konec konců, literární advent může si každý, udělat vlastní. Nebo hudební, s ním začínám já. Objevy možná pozdní a dost staré, já se ale štvu, jak tu hudbu poslouchám málo a vlastně pořád dokola tu samou… Tak s první svíčkou, belgická zpěvačka a flétnistka Melanie de Biasio. Temný hlas.

Předvánoční knižní bazar

Kdyby měl někdo potřebu smysluplně se zbavit „přebytečných“ knih (a třeba si chtěla před Vánoci udělat na poličkách a nočním stolku místo na další), nabízím jedinečnou příležitost darovat je našemu gymnáziu :). Kromě místa v domácnosti si ještě připíšete dvojitý dobrý skutek - knihy se dostanou k novým čtenářům a „vydělají“ na dobročinné účely. Kolegyně a knihovnice v jedné osobě pořádá (téměř) každoročně předvánoční bazárek. Knižní přebytky nabídne levně ke koupi a peníze z prodeje pak věnuje nějaké charitativní organizaci. Akce to bývá vydařená a oblíbená. Darovat lze cokoli, co by mohlo zaujmout středoškoláky či jejich učitele, tedy od filosofie po absolutní ulítlosti. Zhusta se na bazaru kupují také dárky na poslední chvíli, takže těžko definovat, jaké knihy mají šanci najít kupce. (Zrovna mi volala kamarádka, že má dvě charitativní tašky plní všemožných děl – od Platona po ZápotockéhoJ.) Akorát takové, o kterých máíe silné potuchy, že je nikdo nikdy nikde číst nebude, ty snad radši ani nedávejte J. A na druhou stranu – případné skvosty bychom si asi s dovolením ve školní knihovně nechali. Máte-li knížky, které byste rádi poslali dál, dejte vědět (po Praze jsme schopni si pro ně i přijet). Předem díky!  

Srdcerváči

   Mám ráda charitativní organizace, které se snaží získat peníze nějak zajímavě. Před pár dny jsem narazila na Srdcerváče – teď koukám, že jejich partnery je rozhlas i televize, tak je možná dobře znáte a objevuji vám Ameriku, ale třeba se tu najde i takový Columbus jako já a bude rád za mírnou navigaci. Oni tedy prohlašují, že žádná charita nejsou, že jejich projekt stojí na principu „win-win“. Tým několika lidí se zdravotním postižením (a ambasadoři - osobnosti známé či na významných postech) oslovují firmy i jednotlivce a žádají je, aby jim darovali něco, co může udělat lidem radost – hmotné věci či zážitky (!). Ty pak nabízejí a získané prostředky používají na vytvoření pracovních míst právě pro zdravotně postižené.

              

            Dárky (většinou různé věci typů dresů s podpisem) mně úplně nenadchly, ale ty zážitky! Že já bych si uměla vybrat. Jízdu rolbou už mám tedy za sebou (a taky životní období, pro které je podle mého ideální  - když vás to v ní totiž se spolužáky na lyžáku hází z jednoho na druhého …určitě není potřeba nic dodávat), jsou tam ale i zážitky vhodné pro starší a zklidněnější. Tedy zatím, přibývají i ubývají. Mým absolutním favoritem, nejsem si ale jistá, že bych „to dala“, je možnost sedět při koncertu uprostřed orchestru jako falešný hudebník (a nacvičit si to na zkoušce). Č. 2 nebudu prozrazovat, aby mi ho někdo nevyfoukl. (Prozradím jen, že bych nezvládla „být bedňákem u Ebenů“ :). Fakt by mě ale bavila i noční exkurze k vítkovickým pecím nebo po setmění do korun stromů. Nebo po zavření výstavy Vikýře Play prohlídka se samotným Petrem Niklem jen pro mě. I když už těch setkání s různými osobnostmi - je tam třeba posezení u kávy s Helenou Třeštíkovou (bylo i setkání s Kateřinou Tučkovou J) - váhám. Měl by si člověk o čem povídat s někým, jehož dílo má rád? Nedopadlo by to jako nějaká amatérská novinařina? Na druhou stranu… stojí za to mít takové obavy? A někdo jiný než já může třeba trénovat petánque, být chvilku popelářem, setkat se s Jaroslavem Duškem, strávit den se spisovatelem nominovaným na Magnesii Literu, hrát hokej v sedě, ohýbat dřevo, pozorovat jaderný reaktor… Je to ho hodně, podívejte se. Já vím, že zážitky nabízejí i jiné firmy, ale princip Srdcerváčů líbí se mi moc. (Jen pro upřesnění, jde o projekt Nadačního fondu pro zaměstnávání zdravotně postižených.)