Ekologičtí
aktivisté na to ještě nepřišli, ale já - podobně jako mnozí ze Slunce - čerpám energii
z toho bíla. Mým snem je projíždět se křížem krážem Prahou na
běžkách a Petřín navýšit na pořádnou sjezdovku. Není to úplně praktické životní
nastavení, když uvážím, že na důchod se tím pádem nebudu stěhovat na levnější jih, ale do
Skandinávie. Z dnešního odpoledne a večera a celého dne byla jsem však
nadšená a dočista zblázněná. To se projevilo tak, že jsem se v devět večer
převlékla do běžeckého a běžela, běžela, běžela… na konec sídliště a cestou
neprojetou mezi poli, tam a zase zpátkyJ. (V takovém
stavu většinou přepísknu tempo, tak jsem zvědavá, snažím se preventivně utěšit
tělo zázvorovým čelem, aby zítra chtělo na běžky.) Na přechodech brzdila jsem
skluzem před auty brzdícími smykem. Ovšem, kdo ví, jak pracuje podvědomí…. Já
rozhodně ne, tak se tak trochu podezírám, že kromě nadšení zafungovaly i
výčitky z pořádného kusu kavárenského dortu. Nevadí, jakákoli motivace
dobrá, alespoň budu v těch osmdesáti v Norsku ve vrcholné běžecké i
lyžařské formě, duševní pak už bude jedno.
pátek 22. února 2013
pondělí 18. února 2013
Velmi vhodné pro děti :)
Chcete
získat dítě pro divadlo? Rozhodně sáhněte po knize Anny Novotné Divadlo nás baví s podtitulem první kniha o činohře pro děti a rodiče.
Sáhněte po ní ale raději někde v knihovně, nebo jen na chvilku v knihkupectví,
budete se totiž divit. Kde začít s výchovou malého diváka jinde než u Čekání na Godota nebo hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? Přiměřené,
ne? Dobré je seznámit ho i s Králem Ubu,
Návštěvou staré dámy nebo Tramvají do stanicí Touha. Ááááááá….Díla
nelehká pro dospělé, takže čím dřív se s nimi malí seznámí, tím dřív se
stanou … nevím kým J.
Opravdu
jsem to moc nepochopila - obrázky mají snad být naivně dětské (bez komentáře),
seznámení s hrou pak spočívá v poměrně detailně převyprávěném obsahu,
několika pojmy vysvětlenými po stranách a krátkými medailonky autorů her vzadu
v knize. Z krátkých anotací her jsem si nejvíce oblíbila právě tu k Čekání na Godota:
Jaký smysl má náš
život? – Otázka, která znepokojuje každého člověka. A tato geniální hra na ni
dává jednu z možných odpovědí – lidská existence nemá smysl. Neustále
čekáme na něco, co stejně nepřijde, zabíjíme čas, a ten přitom uplyne, aniž
bychom ho smysluplně naplnili…. Takže teď už to děti
víte a nějak se s tím vyrovnejte!
Ale
jo, možná to trošinku chápu. Nějaký grant na to byl a podmínkou bylo zařadit
tituly, které mělo v té době (nebo kdy předtím?, nebo plánovalo? knihy
vyšla v roce 2008) Národní na repertoáru. Možná tak nějak. Existují i
sourozenci této knihy - Balet nás baví
a Opera nás baví. Do druhé jsem jen
nahlédla, Tristana a Izoldu zahlédla, taky Blodkovu operu V studni. Uf.
Pomoc. A opět áááááááááá J.
neděle 17. února 2013
Vyhledávač pokladů
Od čtyř a čtvrtletého
muže dostala jsem srdce (ano, to je on loni, za pár týdnů bude už samozřejmě
lyžovat daleko lépe J)! Ve
skutečnosti se jedná o dobře maskovaný vyhledávač pokladů. Moc praktická věc.
Na odbočce mi prý vždycky ukáže kudy, proto ta kolečka. Dětské a dospělé
významy, dohromady radost!
sobota 16. února 2013
Fronta v reálu
Je
pět hodin, zvoní budík. Mozek probouzí tělo, na víc nemá. Tělo vnímá, tělo
reaguje, tělo vstává. Mozek příliš mimo, protiakce žádná. Ruce mažou, ruce
mísí, ruce vaří, ústa poslušně se otvírají, žaludek neprotestuje. Ruce vše
balí, oči sledují čas. Tělo, jakž takž pohromadě držící, opouští dům, s ním
i člověk. Mozek stále nechápe.
Je
5.25, člověk stojí před domem. Zákeřný sněhu! To ty si padáš tak tiše,
že člověk, naivní a rozhodnutý, co neprohlédl slepenými víčky a přivřenými žaluziemi,
tě vnímá až teď. Ty nesněžíš, ty chumelíš. Zapomíná, že tě přeci má tak rád. A
zase bude, ale teď, teď ne. Člověk zmaten, tělo poslušné, mozek pomalu se
chytající, všichni pospolu nasedají do tramvaje. Projíždějí Prahou, závějovou,
a doufají, že na druhé straně města třeba… nesněží.
Sněží.
Na Dejvické při výstupu přidávám se konečně k těm trojjediným vědomě i já!
Nabíráme směr DD, někdy raději po silnici, neb chodníky jsou neprohrábnuté. A
je z toho krásné páté místo! Takhle se na mě musí - s někým se
dohodnout, že půjde taky, pak mi bude blbé zaspat, vzdát to, nedorazit. Dohodla
jsem se s Michalem. Je 6.21. Kde je? Zaspal J. A pořád sněží,
základní předpoklad dobré, vydatné a plodné fronty, tedy že v ní člověk
něco načte, je tedy zhacen!!! První víc jak hodinu a půl tak trávím v občasném
hovoru s předstojícím. Pán je běžec a běžkař. Vždy je dobré prekérnější
situaci ulehčit si představou něčeho horšího. Pán tedy zmiňuje (kromě
někdejších dvoudenních front na ledničky) i Vasův běh, kdy závodníci nejprve
od dvou do pěti hodin v noci čekají na startu, aby pak vyrazili na
devadesátikilometrovou trať. Z pána vyklube se dědeček naší studentky
Julie. Praha je vesnicí uprostřed závějí.
V kritickém
okamžiku těsně před osmou zachraňuje mě a mé rozklepané tělo konečně Michal.
Procházka do Billy, pomohla by i blízká nikdy nezavírající knihovna, ale tu už
nestihnu. Přichází paní pokladní, trošku vyděšená. Únorový program je výrazně „oškubán“,
důvodem dlouhodobé onemocnění a těhotenství hereček, tak nějak skoro všech
najednou J.
Paní pokladní doufala, že si to lidé uvědomí a nepřijde jich tolik. Přišlo. Pořadové
lístečky. My ještě máme možnost výběru, nakonec prodávají i na tři představení
Dabing street, i když původně vyhlásili, že budou čekat, až budou mít jistotu,
že zdraví dovolí hrát. Trošku je podezírám, že podlehli zájmu a možná budou
rušit. Přesto lístky kupujeme a ještě na Dealer’s choice pro kamarády a Racka, co teprve bude mít premiéru.
Ať zbyde i na ty za námi. A já, člověk ve mně, můj mozek i tělo, snad si to
užijeme.
pátek 15. února 2013
Mám ráda fronty,
jen kdyby tak v nich nebyli lidi!
Ne, nedala jsem se na tvorbu aforismů, ani jsem se - snad
- dočista nezbláznila, takhle to prostě je. Fronty jsou pro mě šancí něco
přečíst, občas využívám i ty kratičké u nás v Albertu, kratičké míněno
vzhledem k možnostem načerpat něco z literatury. Fronty a veřejné
dopravní prostředky. Jednu dobu jsem to do práce měla jen tři stanice metrem,
což mělo za následek rapidní pokles přečteného. Ve frontách a busech, ač jsou v jakýchkoli
zácpách, nedá se dělat mnoho moudřejších věcí, myslím. Při cestách rány a
odpoledny tohle moje přesvědčení mnozí sdílí, fronty je ale, celkem
pochopitelně, znervózňují, štvou a nasírají, což dávají najevo a mne tím vyrušují
J. Pro mě by tedy byly ideální takové dlouhatánské
fronty tvořené vyrovnanými, v ideálním případě do něčeho začtenými,
spoluobčany. A nebo, jsem ochotná přistoupit na kompromis, fronty, kde člověk
mohl vyslechnout zajímavé, vtipné, nenaštvané hovory.
Do jedné fronty chystám se zítra ráno, už dlouho jsem v ní
nebyla. Dejvické divadlo je malinkaté a předprodej velmi sofistikovaný. V posledním
roce stal se třífázovým, což už je trošku nad mé síly – chce to: a) ve čtvrtek
v osm večer pokusit se něco „urvat“ na netu, b) v případě úspěchu
nezapomenout, že je třeba rezervaci do tří dnů zaplatit, c) co se nepodařilo na
netu, pokusit se jít v sobotu ráno vystát. Po zapomenutých rezervacích a
několikrát típnutém mobilu v sobotu v pět ráno to třeba zítra vyjde.
Online úspěch včerejšího večera roven nule, fronta to tedy jistí. Byla jsem v DD
naposledy někdy před rokem, netuším, na kolikátou je potřeba teď za nových
předprodejních pořádků dorazit, aby si člověk ještě mohl alespoň trošku
vybírat. Pořád to snad není jako u Žižkovského divadla, kde se jednak stává či
spává přes noc, jednak s lístky nepěkně kšeftuje, prý si tak přivydělávají
třeba studenti nedaleké VŠE. Těžko říct, jak je to teď na „černém divadelním
trhu“, před několika lety chtěl kamarád strašně moc pro tatínka lístky na Cimrmana
a nakonec před Vánoci dostal dva za čtyři právě do DD.
Tak uvidím, jak to dopadne po takovém veřejném přiznání k lásce
k frontám a vyhlášenému dhodlání. Uvidíme, jestli vstanu, co přečtu a co
koupím.
středa 13. února 2013
Kulturní sedánek Kaktus a jiné takové
Před
nějakými třinácti lety přemýšlela jednou v noci má kamarádka Lenka
(alespoň to takhle vždycky vypráví), zda je vůbec možné, že kdysi se svými
spolužačkami z anglistiky a bohemistiky rozebírala Joyce a Kunderu, když
teď se jejich hovory točí jen kolem různých poloh při kojení, konzistence
dětské stolice a výběru dobré školky. A tehdy, někdy mezi jejím druhorozeným a
třetirozenou, zrodil se Kaktus, což je nedokonalý akronym pro Kapsí kulturní
sedánek, kterýžto název skrývá příjmení hostitelů. Kaktus je s různou pravidelností
pořádaný večírek, na kterém je zakázáno mluvit o dětech J
a naopak „přikázáno“ mluvit o přečteném, viděném a slyšeném. Časem se naštěstí
přidali i muži, kteří odmítali zůstávat doma, když jejich ženy dělaly něco tak
zajímavého, totiž probíraly knihy, divadelní představení, koncerty, CDčka,
výstavy a další všemožné kulturno. Já jsem se také přidala až časem a od té
doby si to užívám. Někdy padne návrh na knihu, kterou si přečte víc lidí, někdy
se podaří divadlo s větší účastí. Většinou jsou to ale jen náhody typu „jé,
to jsem taky viděla“.
Mám
pocit, že si člověk takových diskusí začne vážit až dlouho dlouho po škole, až
když zjistí, že dočetl a dokoukal a strašně by to potřeboval s někým probrat.
V anglosaském prostředí jsou „reading clubs“ úplně běžné, tak snad každá
žena (asi je to vážně víc ženská potřeba) do nějakého patří. Kdysi se je tady
snažili rozjet na Britské radě, v Praze se to nějak nechytlo, ale vím, že
dlouho fungoval v Pardubicích, možná ještě funguje. Ale bez ohledu na
nějaké Anglosasy, v poslední době (myslím i letech) jsem několikrát
slyšela o podobných spolcích i u nás, vzniklých podobně jako Kaktus, že si
prostě lidi chtěli o knížkách povídat! Nedávno mluvil v pořadu Čajovna na
Vltavě nějaký pán z Brna, že se takhle scházejí v čajovně a nevím,
nakolik diskutují, ale rozhodně si vzájemně předčítají. Krásné to zkrátka je,
tyhlecty Kaktusy. Akorát že ten náš už nějak podezřele dlouho nebyl, těším se
na další, mám na své poměry výjimečně načteno.
pondělí 11. února 2013
Tučková podruhé
Žítkovské bohyně
dočetla jsem právě teď. Mám kamarádku, která strašně touží vydat se do toho
kraje, mám jinou, také z knihy nadšenou s téměř stejně nadšeným
manželem. A já? Že jsem po Vyhnání Gerty
Schnirch neměla kdovíjaká očekávání a že jsem o tom tématu pranic nevěděla,
byl můj čtenářský zážitek lepší. Trvám si však na tom, že Kateřina Tučková není
dobrá prozaička. Obdivuji ale tu spoustu práce se sháněním materiálů, se
studiem dokumentů. Znovu jsem ale měla podobný pocit jako u „Gerty“ - radši bych
si o příbězích, praktikách a osudech bohyň přečetla v knize populárně
naučné (i takovým jsou udělována různá ocenění, aby si jich čtenáři všimli J),
románová kostra působila na mě na několika místech hrozně uměle, skoro se mi
chce říct školsky. (Pro ilustraci jen střípek, co mám třeba na mysli: Dora se
má dozvědět něco o své matce, postavíme ji tedy pod okno, kde „náhodou“ vyslechne
rozhovor své tety s jinou starousedlicí. A tak je to mnohokrát). Nemám
jedno konkrétní místo, kde bych měla pocit, že autorce „definitivně“ došly síly
(snad až na samotný závěr, posledních nějakých padesát stránek), spíš se z mého
pohledu slabší a silnější (přiznávám, i napínavá) místa střídala. Jsem ale
ráda, že jsem Bohyně přečetla, ani
tentokrát neodrazuji, čtivá ta kniha rozhodně je.
Dvakrát
mě při čtení přepadly otázky, touhy či myšlenky, které autorka nejspíš vyvolat
nechtěla. Ta první je obrovská touha po horách…Odjet, do nějakých, jedno
jakých, tak týden v nich jít! S baťohem,
bez lidí, zastavovat se na chalupách, kupovat sýr J…
to si tedy ještě musím nějaký ten měsíc počkat. Pak snad. I to chození v lijáku
jsem Doře záviděla (ten by tedy nemusel být celý ten týden J).
Druhá
byla závažnější. Myslela jsem, že ji už mám vyřešenou, ale asi ne. Má smysl
pátrat v Stb archivech? Po konkrétním jménu? Po blízkém jménu? Není to
něco, co by mě nějak pálilo, ubíjelo, ale… v hlavě to jak vidno mám pořád.
pátek 1. února 2013
Velvyslanec to otočil
Měli jsme včera na
gymnáziu přednáškový den. Zvát si do školy odborníky „všeho druhu“ J
nebo se za nimi na různé debaty či programy vydávat je normální, my jsme je
poprvé sezvali v takovém počtu. Ten počet byl dvacet jedna, tedy jedenáct
přednášek v prvním bloku, jedenáct ve druhém - jedna se opakovala, kdyby
to snad někomu nevycházelo. Matematik, biologové, ekonom, novinář BBC,
literární teoretici a překladatelé, odbornice na portugalské fado, člověk,
který zároveň vede výcvik v URNĚ a zároveň postgraduálně studuje teologii
a je jáhnem… Určitě jsem na někoho zapomněla.
Nervózní jsme byli
dost. Že přednášející hromadně ulehnou s chřipkou, že selže technika, že
se studenti sice disciplinovaně na přednášky přihlásili, ale ani jeden
nedorazí, že ….. No bylo jich dost, těch „že“. Vítěznou příhodu dne ale
samozřejmě nikdo z nás nepředpověděl. To takhle sedíme všichni ve třídách
během prvního bloku, když kolegu-spoluorganizátora vytáhne na chodbu paní zástupkyně.
Prý k řediteli právě napochodovala ochranka velvyslance problematického státu,
že to tu jdou okouknout, „šéf“ že už je na cestě na tu besedu, co tu s ním
má od jedenácti být! Lukáš pak vyprávěl, co mu v tu chvíli běželo hlavou.
Vůbec nepochyboval J: do školy jede izraelský velvyslanec a
nikdo o tom neví, tak to je jasný, to ho sem někdo vylákal a spáchá tu na něj atentát.
Jen mu nebylo jasné (rozuměj Lukášovi), jestli budou střílet ze střechy nebo je
tu někde časovaná bomba.
Vysvětlení, jak už to
tak bývá, bylo veskrze prosté, když se tedy k němu všichni zúčastnění
dobrali. Jedna z kolegyň velvyslance na debatu skutečně zvala, když jí ale
návštěvu nikdo nepotvrdil, pustila vše z hlavy. To ráno odešla s nejmladšími
studenty do kina J. A chudák Lukáš pak ještě nějakou dobu
sám sebe přesvědčoval, že když se tedy velvyslanec na půl cesty otočil a vrátil
„domů“, snad někoho napadlo bombu „vypnout“.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)