Žítkovské bohyně
dočetla jsem právě teď. Mám kamarádku, která strašně touží vydat se do toho
kraje, mám jinou, také z knihy nadšenou s téměř stejně nadšeným
manželem. A já? Že jsem po Vyhnání Gerty
Schnirch neměla kdovíjaká očekávání a že jsem o tom tématu pranic nevěděla,
byl můj čtenářský zážitek lepší. Trvám si však na tom, že Kateřina Tučková není
dobrá prozaička. Obdivuji ale tu spoustu práce se sháněním materiálů, se
studiem dokumentů. Znovu jsem ale měla podobný pocit jako u „Gerty“ - radši bych
si o příbězích, praktikách a osudech bohyň přečetla v knize populárně
naučné (i takovým jsou udělována různá ocenění, aby si jich čtenáři všimli J),
románová kostra působila na mě na několika místech hrozně uměle, skoro se mi
chce říct školsky. (Pro ilustraci jen střípek, co mám třeba na mysli: Dora se
má dozvědět něco o své matce, postavíme ji tedy pod okno, kde „náhodou“ vyslechne
rozhovor své tety s jinou starousedlicí. A tak je to mnohokrát). Nemám
jedno konkrétní místo, kde bych měla pocit, že autorce „definitivně“ došly síly
(snad až na samotný závěr, posledních nějakých padesát stránek), spíš se z mého
pohledu slabší a silnější (přiznávám, i napínavá) místa střídala. Jsem ale
ráda, že jsem Bohyně přečetla, ani
tentokrát neodrazuji, čtivá ta kniha rozhodně je.
Dvakrát
mě při čtení přepadly otázky, touhy či myšlenky, které autorka nejspíš vyvolat
nechtěla. Ta první je obrovská touha po horách…Odjet, do nějakých, jedno
jakých, tak týden v nich jít! S baťohem,
bez lidí, zastavovat se na chalupách, kupovat sýr J…
to si tedy ještě musím nějaký ten měsíc počkat. Pak snad. I to chození v lijáku
jsem Doře záviděla (ten by tedy nemusel být celý ten týden J).
Druhá
byla závažnější. Myslela jsem, že ji už mám vyřešenou, ale asi ne. Má smysl
pátrat v Stb archivech? Po konkrétním jménu? Po blízkém jménu? Není to
něco, co by mě nějak pálilo, ubíjelo, ale… v hlavě to jak vidno mám pořád.
Žádné komentáře:
Okomentovat