E-den, droga i ráj

Baobab má edici 13 a půl, v ní vyšel i E-den, knížka Francouzů Ollviera a Clarinarda. Příběh z budoucna, Evropa rozdělená na Evropskou a Ruskou federaci, babičky znalé IT, doba zničené přírody i měst obydlených lidskými troskami, Chartres třeba, zóna šest, kam slušný člověk, nevinné dítě, nikdy nevkročí. Tedy pokud nikdy nezatouží po droze, což se může stát hned a nečekaně, i synkovi policejního agenta, který se právě na potírání drog zaměřuje. O téhle neví nic. E-droga, lidé upadají do hlubokého kómatu, nedaří se je probrat. Metafora virtuálna. Těla v nemocnicích, ale v představách setkávají se předávkovaní ve světě, který je po všech stránkách krásnější, oni dokonalejší. Návyk vzniká s první dávkou. Nanoboti v mozku. Dělalo mi trochu problém vypořádat se – jako v mnoha jiných knížkách pro větší děti – s určitou schematičností (drogám propadají děti, na které nemají rodiče čas, a podobně) a asi i nepropracovaností postav, zkratkovitosti, Ollivier zřejmě knížky dost chrlí. Ale na výběr to dětem dám, to rozhodně, napínavě, varování netrčí z každého řádku, střídavě pohled dítěte a otce, akce, krásné vztahy. Chvilkami i mráz na mých zádech. 

O čem to je? A jak se na knížky ptát?

„Ale paní učitelko, na tý knížce na obálce je napsaný, o čem je,“ hlásí jeden s potutelně-vítězným úsměvem. „Pšššš,“ naštvaně zasyčí jiný ve strachu, že když mi to takhle „prozradí“, nesfouknou čtenářský deník tak snadno. Inu, nesfouknou. Teď zase já prozrazují, že na knížkách i na webu tisíckrát najdou obsah. A že o něj jde jen trochu. Kde najít vlastní pocity? Pomalu trénovat. Jak knížka začíná a jak končí? Byl jsi s koncem spokojený? Zajímalo tě, jak dopadne? Jak to autor dokázal, že jsi neztratil zájem, čím tě zaujal? Zapůsobil na tebe jeho jazyk? Která místa jsou zvlášť působivá? Co řekl autor knížkou o životě? Co z toho je důležité pro tebe? Jaké nové názory máš teď, když jsi knížku dočetl? Jak se v průběhu měnily jednotlivé postavy? Jak ovlivnily jedna druhou? Co bys udělal jinak, kdybys byl v kůži některé z nich? Dokážeš se s některou ztotožnit? Kterou máš rád a proč? Připomíná ti některá člověka, kterého znáš? Jednaly postavy věrohodně? Proč  ano, proč ne? Co jsi se naučil z toho, jak se postavy chovají a přemýšlejí? Zažil jsi něco podobného? Takhle a podobně se ptát, ne na všechno, po kouskách. A nemusí číst nutně co, co kdysi my.

Zpověď Jonatána Papírníka

Snad že mám své zkušenosti s imaginárními kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte – školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě neexistují slova?

Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím. Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.

Pro Elišku

Jó, taky jsem tu skladbu v pradávnu hrávala, teď to ale myslím jinak. Není-li (zdánlivě) psát o čem, dochází na tipy. Knížku pro děti těsně post-leporelové dostane ode mne Eliška, až se narodí. Zatím si její maminka ve volných chvílích čte o možných porodních komplikacích (geniální nápad!), takže pomalu a jistě dospívá k rozhodnutí, že se k celému procesu vypuštění dítěte na svět snad ani raději nedostaví. Jak ale řekl jistý zkušený porodník mé přenášející kamarádce, za jeho kariéry ještě nikdo uvnitř nezůstal, pravděpodobně se tedy tomu ani Eliška nevyhne. A pak si bude číst. O myšce, která v jednoduchých textech a na fotko-ilustracích provádí takové ty běžné denní činnosti – zatápí v kamnech, pere na valše, šije, žehlí, houby sbírá, však to znáte.  Nakladatelství 65. pole stojí za sledování, tohle je z Políčka, odnože pro malé. Ještě bych potřebovala nějakou myšku k tomu. 

Nejen o snech

V životě jsem si několikrát, bylo to dávno a vždycky hrozně krátkou dobu, zapisovala sny. Nechodila jsem pak s těmi útržky k psychoanalytikovi, co já vím, dost možná ze strachu, že už by si mě v ordinaci nechal na pokusy J, ale docela mě bavilo občas si je pročíst a nechat se fascinovat, jak bych si bez nich vůbec neuvědomila některé vracející se obrazy – třeba zvěř párající a rozežírající na mně oblečení (tu kočka svetr, tu myši pyžamo J - interpretaci (si) zakazuji i po letech). Teď pro změnu nemůžu s čistým svědomím říci, že se mi už vůbec, ale vůbec nezdá o zkouškách, protože jsem loni napsala tohle. A letos, letos zase jeden mrcha přišel. Tentokrát to byla nějaká mezinárodní zkouška jazyková, psali jsme ji u stolů podivných délek a podivných oblých zatočených tvarů a já najednou musela z místnosti pryč, snad abych něco zařizovala, s někým se na něčem domlouvala. Poslušně jsem se vrátila zpátky, leč ve změti papírů svůj test už nenašla! Ehm … to mi teda řekněte, proč zrovna mně se posílají do hlavy sny jakéhosi chaotika a bordeláře! Chce se mi tím snad něco naznačit?! J.

Rozhodla jsem se nenechat se vyvést z chaotikovy dobré míry a cestou tramvají do města a zpátky „dát“ zase něco odlehčeného, jen tak mezi „načítáním“ současné české literatury na kurz na konci června. Michael Třeštík, ano, je to on, dokumentaristky manžel, má výborné glosy na FB. Teď je vydal a proložil krátkými texty – fejetony. Vydrží ta knížka hrozně krátce (jak říkám, do tramvaje, do vlaku už byste mohli litovat), takže spíž k půjčení, než ke koupi, ale vtipná je moc! A i když krátká, kapitoly jsou číslovány pozpátku, abyste přesně věděli, kolik vám jich ještě zbývá. Vzděláním architekt, postojem k životu typický „nadhledář“, co se směje nejvíc sobě. Jedna z glos zní přibližně takhle: Teď jsem se na terase pozoroval, jak zápasím se skládacím lehátkem, a vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem původně inženýr.

Celé k nalezení pod názvem „Komu zvoní mobil“, neboť přeci: Nikdy se neptej, komu zvoní mobil, tobě zvoní!

Takhle k ránu, takhle k jaru

Vím, vypadá to trošku pohřebně, ale není. Takhle dorazili/y v sobotu ráno domů - tulipáni. Krásné to bylo, četli jsme si, pospávali… inu, kdo ulehl do polštářů, nebylo mu pomoci… do Brazílie zavolali. A kdo že to chvíli tak chrápal?

Jaro. Zprávy z hor? V půlce března: „Na parkovišti už za letní ceny.“ K jeho konci: „V dnešních nočních hodinách vyjede rolba a skútr a upraví následující části magistrály.“ Áááááá. Do víkendu nenaděje. Studenti měli si tuhle vzájemně vysvětlovat slovíčko MELT (tát) a vybírali si za příklad tu sníh, tu čokoládu. Nu co se dá dělat, budu se muset spokojit s tou čokoládou!

Telemost Vyšehrad - Brazílie

V pátek budou naši studenti už zase celou noc číst. (A že jsou mnozí maturanty, možná je takových nocí čeká v blízké době víc, ty už ale tak příjemné nebudou). Noc s povídkou, od pěti odpoledne do pěti do rána… knížky, bramboračka, Woody Allen a Jaroslav Rudiš v jednom prostoru… Občas klimbnout, probudit se, nechápat, co dělám po půlnoci ještě ve škole, zaposlouchat se, ztrácet se, chytat se.  A že se loni vydařilo čtení Jany Šrámkové, přemýšleli jsme, koho letos. Někteří říkali, že by moc rádi, ale zrovna jsou pryč – zmiňovaný Rudiš třeba, Hůlová stejně tak.  Psala jsem Markétě Pilátové. Vysvětlila jí, jak je to výhodné, že máme školu zrovna u metra, přijde, přečte, odjede, jaký lepší, v součtu tak půlhodinový program, by si na páteční večer mohla přát J. Odepsala hned. Že přijde a že prý ráda. Akorát že dostaví se virtuálně, neboť bude (zase)(zpátky) v Brazílii! Přes Skype, je prý zvyklá, nedávno měla takhle dokonce křest knížky. Domluveno! Ono pro skypové spojení je vždycky dobré, když je někde poblíž metro :). V pátek propojíme večerně-noční Vyšehrad s odpolední Brazílií, snad to klapne. Já jen musím vybrat, co z její tvorby budu případně číst já, když nám intelektuálně nenaladění bozi nad oceánem nebudou přát. Z její Víly Vivivíly pro děti (obrázek výše) to asi nebude. Ale já věřím, že se s bohy shodneme! 

A jeden kraťoučký rozhovor třeba tady. 

Nekonečno pro děti

Hotel Nekonečno v Zemi čísel z knížky Ivara Ekeland spravují manželé Hilbertovi. Někdy se dost hádají, což dráždí zejména Kočku. Čísla se ze sudo-liché rovnováhy vyvést nedají. Ani když u dveří zazvoní nula, u které chvíli není úplně jasné, zda ji lze za číslo považovat, ani když autobusem na návštěvu dorazí dvaačtyřicet písmen.  

V hotelu je veselo, hraje se tu na sčítání, odčítání a násobení, příležitostně i dělení, ačkoli to zdaleka nemohou hrát všechna čísla, a už vůbec ne nula. Ačkoli je hotel neustále plný, vždycky se pro nové hosty najdou volné pokoje. Dokonce i pro zlomky, které se objeví až v samém závěru. A to je právě to , čemu se Kočka snaží přijít na kloub.

Jestli tomu přijdou na kloub i děti, totiž jestli přečtením knížky „Kočka v zemi čísel“ získají jakous takous představu o nekonečnu, to netuším, zatím jsem ji totiž na dětech netestovala. Že je ten pojem fascinuje, to však zaručeně vím. Pětiletého už snad víc než dva roky. Používá ho jako číslo obrovsky velké a nedávno se ptal, co by se stalo, kdyby nekonečno vydělil dvěma. Tříletá sestra si alespoň v konverzaci potvrdila hypotézu, že nekonečno nikde nekončí.

Popravdě řečeno, nejsem si jistá, že testovat budu, ačkoli mi knížka připadá milá a vtipná, snad až  fakticky na závěr se zmiňovanými zlomky, možná už fakticky moc těžký. Trošku mám obavy, že by mohly ohledně čísel příliš brzy pochopit příliš mnoho (teď nemám nutně na mysli nekonečno) a co potom ve škole, že… Ta škola. 

Den darování knihy,

dokonce mezinárodní, je zítra. Pravda, stejně jako ten druhý zítřejší svátek můžete si i tenhle soukromě vyhlásit úplně jindy, přesto se informace může hodit. Třeba když by člověk potřeboval důvod pro darování knihy, po které ve skutečnosti touží sám. Předá ji pak zkrátka a dobře se slovy: „Já vím, že teď na ni stejně nebudeš mít čas, ale když už je ten den… .“ Já se dnes konečně vydala do Baobabu v Krymské, té podivně ošuntělé, podivně živoucí ulici, abych vypátrala, jak je to s onou Zmrzlinou, když už jsem ji včera Martě Petitnicolasové J div ne doporučovala, aniž bych ji kdy měla v ruce. A ono je to s ní podivné, jak bývají podivné myšlenkové pochody a plány vydavatelů někdy.

Tu knížku baobabští vydali na podzim a představili už před Vánoci na večírku v Minoru a já jí tehdy plánovala pro děti, co jim Ježíšek nadělil vytouženou papírovou cukrárnu (rozuměj papírový stánek značky Ikea, tedy typu „postav si sám“) a látkové kornouty i kopečky zmrzliny na sucháče. Jenomže! O knížce tehdy po knihkupectvích neměli tuchy a neviděla jsem ji doteď. Oni totiž, jak mi prozradila slečna z Krymské, ji sice vydali, leč do distribuce dají až někdy na jaře, v květnu snad!! a taky??? Asi čekají na zmrzlinové počasí a na děti se stánkem v obýváku nikdo nemyslí ani o letošním zimojaru. Nu což, snad jim do té doby záliba vydrží.

Slečna prozradila mi to šeptem, neb právě probíhalo čtení Jiřího Dvořáka, co napsal Rostlinopis a spoustu dalších knížek. Pár židlí a čaj, protože fungovalo jen jedno topení, tatínek měl s sebou dvě holčičky a maminka děti tři a víc posluchačů tam nebylo, nepočítám-li pejska a zaměstnance a sebe. Autor přečetl dvě kapitoly z knížky Zpátky do Afriky, pak se pustil do hádanek a za správné odpovědi házel dětem z baťohu mandarinky. Jen počítal s trošku staršími, tak musel hodně napovídat. Navíc ho dostaly: „Má pět prstů, ale pomeranč s ní neoloupeš,“ zněla hádanka a snad byla i uvedena jako zimní. Slečna za pultem už vytahovala z kapsy nápovědu, když v tom zaznělo „Noha!“. Smích a odpověď byla uznána za správnou. Jenomže to už jsem bohužel musela jít.

Tak zítra hezký knížko-darovací den! A neděli, v rámci Restaurant Day, chystají v Baobabu zeleninovou dílnu - palačinkárnu. Tu snad na jindy nepřesunou. 

Zjevení Shauna Tana

Včera a dnes jsem si pro sebe objevila Shauna Tana. Knížku Příběhy z konce předměstí jsem v knihovně vzala spíš náhodou a už mi tu hezkých pár týdnů ležela. Pak jsem ji otevřela a nadchla se! Patnáct příběhů s nádhernými obrázky od samotného autora, australského ilustrátora a spisovatele. Už jen ten obsah J:  

Snové, surrealistické, poetické, vtipné, překvapivé, absurdní, melancholické. Metaforické. O životě, jeho smyslu, životním stylu. Takové jsou vyprávěnky Shauna Tana. Kniha z těch, které sbírají ceny v kategorii literatura pro děti, užijí si ji ale (možná víc? hlavně?  také) dospělí. Všechny příběhy se odehrávají v neurčitém městě, nepojmenované zemi (i když k Austrálii má blízko), ani jejich vypravěči či hrdinové jména nemají, je tu jen nejasný pocit, že je vyprávějí či zažívají členové jedné rodiny - otec a syn, bráchové, jednou se objeví i dědeček. Nejasnosti ale nikterak nevadí, protože jinak jsou příběhy docela konkrétní. Ve všech se objeví nebo existuje něco překvapivého, nečekaného, skoro zázračného: vodní buvol na prázdné parcele, svatební prstýnky za rezervní pneumatikou, v podchodu člověk ve skafandru, dugong na trávníku před domem. Důležité jsou pak reakce lidí na ona „zjevení“. Ty jsou často laskavé a právě v nich je mnohokrát něco poetického, takové „aha“ nad životem, zároveň se tu však lidé i hádají, házejí po sobě talíře, vzájemně se obviňují nebo ubližují zvířatům.

Způsob ilustrací se navíc u každého příběhu liší, tohle je například koláž ze Vzdáleného deště o básních, které lidé napíší, ale nikdy nedají nikomu přečíst. (Asi z celého souboru nejpoetičtější a nejméně příběhový text.)

 

A takhle vypadají balistické rakety z povídky Ostražití, nikoli vystrašení. Každá domácnost má svoji a za úkol vždy první neděli v měsíci ji umýt, občas zkontrolovat hladinu oleje a čas od času přetřít přidělenou barvou. Naštěstí je spousta lidí začne natírat vlastními barvami a vzory, na Vánoce obtáčet barevnými světýlky a nacházet pro ně daleko lepší využití - k pěstování sazeniček, uskladnění kolíků na prádlo a topného dřeva, jako boudu pro psa či dokonce pec na pizzu (horní dutá část je výborný komín).

 

 

 Tan je mimochodem také držitelem Oskara za nejlepší animovaný film, který vznikl podle jedné z jeho knížek - The Lost Thing. Tady jen upoutávka, na YouTube k nalezení celý. Za sebe - s tímhle autorem jsem rozhodně neskončila :).

 

 

 

 

Vango!

 

Prý pro dospívající děti. Jako dítě dospělé ale prohlašuji, že i pro nás ideální, kouzelný, úchvatný – příběh kluka jménem Vango. S těmi sedmi sty stran se sice trošku špatně cestuje, čtou se ale náramně rychle. Akorát se o nich dá prozradit pramálo, protože o tajemství a jeho rozkrývání, neustálá překvapení, napětí … o to tam jde. Vango pátrá, kým vlastně je, kdo byli jeho rodiče, kdo a proč mu usiluje o život, kdo mu to pomáhá, co skrývají blízcí, přátelé i nepřátelé. Trochu detektivního, trochu historického (vystupují zde reálné, často tragicky proslulé, postavy z dějin), trochu drsného, trochu cestovatelského, trochu fantazijního, pohádkového. Hodně napínavého. Laskavého a mnohdy velmi vtipného! Také často o různých podobách lásky. S Vangem se ocitneme ve 20. a 30. letech minulého století a obracením stránek přelétáte z italského ostrova do Paříže, odtud hned do Skotska, hned do Ameriky, nejlépe a nejčastěji vzducholodí. Velkou část knížky strávíte ve výškách – v korunách stromů, na střechách pařížských domů, na lešení rozestavěného mrakodrapu, v oblacích. I slzy mi tekly. Uvědomila jsem si, že jedním ze skrytých témat je i samota, proto snad ta dojímavost. Jazyk jednoduchý a věty často hrozně krátké, až mi na některých místech knížka připadala zvláštním způsobem nedotažená, ale tak nějak provokativně, takže těžko mluvit o nedostatku. Jak jsem už řekla, nedá se říct víc, prozradila bych moc. Četli-li jste Tobiáše Lolnesse od téhož autora – Timothée de Fombelle (od tajných informátorů vím, že prý moc sympatický pán), budete možná trošku tušit, o čem mluvím.

Tabook!

Neboli Tábor a „book“ a 2. ročník festivalu malých nakladatelů. To je on, dům, kde sídlí Baobab, kde nápad vznikl a odkud proudí organizátorská energie.

 

Výborné to bylo. Stany plný knih, setkání, povídání o vydávání, popíjení, povídání o překládání, pojídání, posedávání, pokukování. Nakupování trochu.

V kavárnách čtení. Ve všech se prodávaly kromě dortů a kafí také oblečky :), těžko říct, je-li to tak vždy. Výstavy ilustrací, všude možně i nemožně, třeba ve věži.

Linorytová a knihvazačská dílna. Za dveřmi:

Tábor, to je to město... kde možná uměla bych žít. I když ono se to řekne, takhle na dálku a na občas, ale přesto - město, kde je příroda blízko, každou chvíli se tu něco děje a má smyslu tu něco dělat!! Vím minimálně o dvou lidech, možná třech, kteří dojíždějí pracovat do Prahy. Tak takhle jsem to přímo nemyslela, to je fakt už trochu daleko, ale jinak - mluvím vážně.

P jako pivo

 Zamysleli jste se někdy na tím, proč má váš táta tak rád pivo? Přemýšleli jste někdy večer před spaním, proč se občas chová tak trochu divně, když se napije? Možná jste si lámali hlavu dokonce i s tím, odkud se pivo vlastně bere, protože víte docela jistě, že z kravičky to není. Tak abyste věděli, Gracie Perkelová přemýšlela o úplně stejných věcech.

Mám podezření, že o nich přemýšlí většina dětí. Pívo - na chuť hořce hnusné, na dumání nepochopitelné, co na něm dospělí mohou mít... A přeci lákavé. Hnusné... zase hnusné... zase ... až najednou je to tu! Výborné! Ale zpět do dětství. Přemítáním dětských hlaviček začíná knížka „P jako pivo“ od Toma Robbinse (celé jméno úplně správně kousek níž). Doporučila mi ji guerillová knihovnice ze Stromovky a partyzánská zahradnice v jedné osobě a je prostě skvělá ( kniha i knihovnice, Stromovka i zahradnice; i autor; i pivo). A je z těch „samočtoucích se“, ideálních do dopravních prostředků. Já ji „dala“ za jeden den. Pravda, trasa Barrandov - Vyšehrad - Haunspalka - Barrandov něco čtecího času nabízí, ale přeci jen - 176 stran je 176 stran. Na třetí stranu však třeba podotknout, že obrázky a dvoustránky vyhrazené číslům kapitol jdou celkem rychle.  

Tak raději k  věci: Podtitul zní „dětská knížka pro dospěláky, dospělácká knížka pro děti“. No nevím, pro děti ... usuďte sami z následujícího. Každopádně o dítěti s nádhernou fantazií. O holčičce, co by o tom pivu prostě potřebovala vědět víc. Zprvu to vypadá nadějně, strejda-filosof společnou návštěvu pivovaru slíbí. Stihne jí sice ještě vysvětlit, jaké že vitaminy pivo obsahuje, pak se však nečekaně a bouřlivě zamiluje do své podiatričky, odstěhuje se s ní do Kostariky a z výletu není nic. A ostatní dospělí zrovna použitelní v tomhle směru nejsou.

„Gracie Olivie Perkelová!“ A jéje. Když vám váš rodič zničehonic uštědří zásah vaším plným jménem – všemi křestními i příjmením - , víte, že vás nečeká nic pěkného. Znáte to taky? Ono stačí, když vás osloví „mladý muži“ nebo „mladá dámo“, ale když vám naservírují všechny tři jmenné chody najednou (Williame Jeffersone Clintone!  Erneste Millere Hemingwayi! Thomasi Eugene Robbinsi! Nebo, v tomto případě, Gracie Olivie Perkelová!), je velice pravděpodobné, že jde o varování před spácháním nějakého hanebného skutku – samozřejmě v případě, že jste hranici ještě nepřeťápli.

Nezbývá než hranici přeťápnout, vyndat si z ledničky plechovku piva (Glo glo glo. Zlatá tekutina byla tak studená, že se Graciiny zuby projely na saních. Glo glo glo. Byla tak hořká, že jí na mandlích vyrašily chloupky. Glo glo glo… krrrrk! Byla tak bublinková, že si Gracie krkla jako lodní siréna za mlžného rána. Glo glo.), udělat si s její pomocí špatně od žaludku (Teď, děti, dobře poslouchejte: nezkoušejte  doma.) a přivolat si tak na pomoc pivní vílu Pivoňku (musím se kouknout, jak se jmenuje v angličtině).  

 A s Pivoňkou už to jde jedna báseň. Gracie se chytne její kouzelné hůlky a fííí do světa za Švem, kde jsou holčička i víla neviditelné, do skutečného pivovaru, kde se dozví o starých Egypťanech, štěpení přírodního škrobu na jednoduché cukry... zkrátka všechno o výrobě piva, do vesnice s vrávoravě veselými lidmi. Dozví se i něco, co každý neví:

Pokud se pivo pije v té správné míře – nesmí ho být málo, ale rozhodně ho nesmí být moc - , může člověka touhle prasklinkou přepravit až tak blízko k branám Tajemství, že má dotyčný čas na krátký, ale naprosto úchvatný pohled dovnitř.“

„Jak to tam vypadá?“

Víla se usmála a zatočila křídly. „Je tam všechno a nic. Obojí najednou. Jak vypadá elektřina v atomech tvého těla? Jak vypadá navždy a smích a svoboda? Je to společná tvář, kterou měli všichni před narozením, a je to vtip, který konečně pochopí po smrti. Je to význam významů, je to různění bez pokračování, je to ze všech nejjenžovatejší jenž.“

Zpátky v realitě pak ví - třeba jak se zachovat, co říct, když maminku, která se s tatínkem rozešla, u přemíry piva nachytá.

 

Co je to za žánr? Pohádkové střihy do drsné reality šestileté? Výkladová groteska? Nádherný jazyk. Vtipné a poetické. Kritické a rozchechtávající narážky na (nejen) americkou společnost. (Proč si Američané utahují tak pevně tkaničky?) . Doporučuji i na jiné trasy než výše zmíněnou. Pro čtení s dětmi? A proč ne, hlavně jim nezapomeňte zdůraznit, ať to rozhodně nezkoušejí! :).

Andělé nedělají do piva. Andělé dělají do jemných vín a koňaků. Oni chtějí být kultivovaní – a jestli chceš znát můj názor, jsou to hlavně nafrnění náfukové. U soudku piva na anděla nenatrefíš, to mi věř.