Co jsem to včera v noci slíbila?

Že přijde stručné vysvětlení.

Před nějakou dobou jsem si jen tak listovala, či spíše proklikávala různými blogy zaměřenými jen na recenze knížek. (Proč, těžko říct, v informacích, doporučením, hodnoceních knížek se spíš topím, ne že by se mi jich nedostávalo… vlastně možná lehko…důvodem nebylo nic jiného než odkládání jakési práce J). Narazila jsem na texty pravděpodobně mladého muže, který u jedné knížky naprosto otevřeně a upřímně vyjadřuje svoji nelásku k neustálému vyrovnávání se s minulostí, kterou on nezažil. Je mu prý vždycky smutno u českých filmů, jejichž děj se tak krásně, slibně, nadějně rozjíždí, když v tom se v nich objeví okupační tanky!

Já v tu chvíli nevěděla, jestli mám nevěřícně kroutit hlavou, lehce hystericky se pochechtávat, vyděšeně si pozastavit dech, říkat si, že autor by sám mohl být dobrou literární postavou, napsat moralizující komentář ...(snad jen to poslední díky mému neustálému boji s učitelstvím v sobě nehrozilo). Sdělení toho kluka mám od té doby nějak v hlavě. A nějak mi čím dál víc vadí... chápu to trošku, vadí přesto dost, když lidi vyhlašují, že oni se o politiku nezajímají. Proto možná ta volba včera. A ještě pro něco.

 

Joan Baez věnovala písničku Natálii Gorbaněvské, ruské básnířce, překladatelce, statečné ženě. V roce 1968 společně s několika dalšími protestovala na Rudém náměstí proti okupaci Československa. „Za vaši a naši svobodu“ stálo na jejím transparentu. Zatkli ji, zavřeli do psychiatrické léčebny s údajnou schizofrenií. Emigrovala do Francie. V říjnu byla na návštěvě v Čechách, před několika dny zemřela, pohřeb měla v Paříži. Dneska ve dvě hodiny za ni budou lidé na různých místech v Čechách zapalovat svíčky. (A její heslo teď mají na transparentech protestující v Kyjevě.)

Spolužáci

F. to řekl nahlas, ale strach nás mělo víc - že se nepoznáme, že si nebudeme mít co říct… Normální obavy po takové době od konce základky, minulý sraz navíc před hodně a hodně lety.

 

Nenaplnily se, nádherné to bylo! Překvapení, že si máte s každým co říct. Nikdo se neopil a téměř nikdo nekouřil! V půl třetí ráno ve druhém baru řešili jsme stav rané péče o postižené děti a ajurvédské masáže. (P. odlítal druhý den ráno do Indie, aby nové maséry vybralJ.) Do té doby probrali jsme všechno. Kdo s kým seděl, kdo se tajně nechával zamknout ve třídě, aby nemusel trávit přestávku korzováním (a jak dozor nad touhle aktivitou „milovali“ učitelé), k čemu nám v životě (ne)byly větné rozbory a jak nám hrozně zůstala v hlavách ruština (ačkoli slovíčkem „zakalbasíťsja“ jsme si slovní zásobu rozšířili). Na to, po jaké trase několik spolužáků s třídní tehdy vezl vlak do Moskvy, se názory různily – někdo si zcela jasně vybavoval Lvov, druhý ho důrazně odmítal a trval na Brestu Litevském. (Že seznamy zájemců o cestu tehdy na vyšších místech proškrtali, to je každopádně jisté.) Neskutečně jsme se nasmáli. „Proč jste mě tehdy posadila s Víchovou?“ vyčítal D. po sto letech naší třídní, pro kterou jsme byli třídou první. „Asi jsem si myslela, že spolu nebudete zlobit. … Stejně to nakonec dopadlo tak, že zlobil každej s každym a aspoň se stmelil kolektiv.“ Máme ji rádi pořád, možná čím dál tím víc. Paní Jitku.

 

Bylo nadějno, smutno i dojemno. Povídali jsme o rodičích a sourozencích. Dětech manželů a dětech vlastních, co naštěstí nefetují… a jestli to budou jen dredy a tráva, bude to dobrý. A jak je skvělý jezdit s nimi pod stan. … Povídala jsem si s I. Pamatuji si před lety – děti měla malé a vyprávěla, jak ji mateřství neomezuje v koníčkách, v cestování, jak byli všichni lyžovat na Zélandu. Teď ji čeká rozvod a sama se ze všech sil snaží zajistit, aby syn s Aspergerovým syndromem mohl dál chodit do školy. … Povídala jsem si s B. Když přišla kdysi do školy s monoklem, třídní to řešila. Mluvila o tom s jejím otcem na schůzkách, ten přišel domů a B. znovu zmlátil, co prý si stěžuje. Manžela si B. vybrala podobného ražení. Vyhrožoval jí pistolí, nakonec se sám zastřelil, ovdověla s malým synem. Některé historky ze života B. připadaly nám na základce těžko uvěřitelné. Říkaly jsme si pak pozdě v noci, jestli to s jejím vyprávěním dneska není zase podobné… ale kdo ví. Já si s ní ale povídala o Duškovi, o čtyřech dohodách, o tom, že se na představení všichni smáli a ona odcházela v slzách a nedokázala nikomu vysvětlit proč….Podívala jsem si s G. Úplně náhodou po letech zjistila osud jedné paní učitelky, kterou měli někteří na angličtinu: holčička Eva z vážené židovské rodiny, o ni i sestru starala se bona. V pěti letech šla do koncentráku. Jak nám tehdy připadala strašně stará! Nebyla.

 

Různých osudů spolužáků bylo víc, rozhovory některé jak z filmů, i ty, kterým jsem jen naslouchala. (Třeba když holky vzpomínaly na průšvih, kdy házely z balkonu v šestém patře na chodník jablka. A nemohly se dohodnout, jestli shodily i kočku, nebo jestli spadla sama. Každopádně se jí prý nic nestalo, ale L. stále straší ve snech. Nebo když na posezení zbodly dvě kila mandarinek, co měly vystačit na celé Vánoce!) Nestačil čas. Zůstávají mi v hlavě, doufám, že další kontakty dohledáme. Děkuju.

Málem v televizi

          Vycházím takhle před několika kolem poledne ze školy, před ní televizní štáb. Sláva, říkám si, už tu moji hvězdnou pedagogickou kariéru zaznamenala i média :). Přesto nevšímavě procházím, jako že je to tady normální jev, předstíraná skromnost se ale nesmí přehánět, takže na „prosímvásmůžusevászeptat“ reaguji a svých pět minut slávy … nezažívám. Slyším jen „Aha…tak to… vy budete spíš paní učitelka, že jo?“. No to asi spíš budu, nějak špatně pak redaktor před oslovením zaostřil, ne, nejsem těsně po škole, nejsem ani zdaleka těsně po škole. A že by prý potřebovali mluvit s nějakými prvovoliči. Tak byla tu varianta předstírat pozdně probuzenou politickou uvědomělost a tvrdit, že půjdu letos poprvé, nakonec jsem jim ale radši vysvětlila, že nemusí v hospodě naproti čekat do čtyř, a poslala je za ředitelem, aby si domluvili natáčení ve škole. „A jak to s nimi vypadá?“ ptali se ještě a mysleli studenty a jestli prý vědí, koho budou volit. Tak to jsem si vůbec nedovedla tipnout. Takovéhle záludné otázky a hned před školou! Vím alespoň já už, koho já? Nevím, bohužel nevím. A že už by to chtělo.