Před nějakou dobou jsem
si jen tak listovala, či spíše proklikávala různými blogy zaměřenými jen na
recenze knížek. (Proč, těžko říct, v informacích, doporučením, hodnoceních
knížek se spíš topím, ne že by se mi jich nedostávalo… vlastně možná lehko…důvodem
nebylo nic jiného než odkládání jakési práce J). Narazila jsem
na texty pravděpodobně mladého muže, který u jedné knížky naprosto otevřeně a
upřímně vyjadřuje svoji nelásku k neustálému vyrovnávání se s minulostí,
kterou on nezažil. Je mu prý vždycky smutno u českých filmů, jejichž děj se tak
krásně, slibně, nadějně rozjíždí, když v tom se v nich objeví
okupační tanky!
Já v tu chvíli nevěděla, jestli mám nevěřícně kroutit hlavou, lehce hystericky se pochechtávat, vyděšeně si pozastavit dech, říkat si, že autor by sám mohl být dobrou literární postavou, napsat moralizující komentář ...(snad jen to poslední díky mému neustálému boji s učitelstvím v sobě nehrozilo). Sdělení toho kluka mám od té doby nějak v hlavě. A nějak mi čím dál víc vadí... chápu to trošku, vadí přesto dost, když lidi vyhlašují, že oni se o politiku nezajímají. Proto možná ta volba včera. A ještě pro něco.
Joan Baez věnovala písničku Natálii
Gorbaněvské, ruské básnířce, překladatelce, statečné ženě. V roce 1968
společně s několika dalšími protestovala na Rudém náměstí proti okupaci
Československa. „Za vaši a naši svobodu“ stálo na jejím transparentu. Zatkli
ji, zavřeli do psychiatrické léčebny s údajnou schizofrenií. Emigrovala do
Francie. V říjnu byla na návštěvě v Čechách, před několika dny
zemřela, pohřeb měla v Paříži. Dneska ve dvě hodiny za ni budou lidé na
různých místech v Čechách zapalovat svíčky. (A její heslo teď mají na
transparentech protestující v Kyjevě.)
Žádné komentáře:
Okomentovat