Jak se to...

Nakráčela jsem do prodejny her, sáhla do regálu pro krabici, kde byly mimo jiné takovéhle „čudly“ (viz obrázek), a hnala se k pultu s překvapivou otázkou: „Jak se jim prosím říká česky?“ Strašně nutně jsem to potřebovala do překladu jedné aktivity pro děti. Všechny slovníky zarputile trvaly na „závlačce“, jelikož „se „tím“ ale měly uchytit jen dva papíry, měla jsem své pochybnosti. Prodavače můj požadavek nadchl. Zapomněli na ostatní zákazníky, pátrali v paměti, v krabicích, v počítači, zavrhli závlačku, přišli však s odpovědí tak trapně obyčejnou, že se snad ani nehodí ji tady zveřejňovat: spojka. Došlo na kamarády na FB. Vedl „nýtek“, byly ale jiné návrhy: „Nešel by cvoček?“ – „V Čechách se to prodává jako mosazná spona.“ – „Já tomu říkám roztažnožka!“ Přes všechny rady dobrala jsem se konečně oficiálně správné odpovědi: DVOUNOŽKOVÝ HŘEB, kdybyste to někdy sháněli a nepotřebovali hned celou hru. Těm dětem to ale v překladu přece nemůžu udělat.

Neprázdniny a blinkací sáček/ slovo 3

Horko (jak jinak) těžko si zvykám na skutečnost, že zase po nějaké době nebude mým hlavním zdrojem obživy gymplové učení, a tudíž že tedy ne a ne a nemám prázdniny.  Já bych prostě nemohla být asi naplno na volné noze - nejdřív bych se flákala, v další fázi zhroutila.

           Aktuálně překládám pro jedno vydavatelství sbírku her pro děti, výstižnější popis by možná zněl „soubor nápadů pro rodiče, jak to s kňourajícími a na nervy lezoucími dětmi v různých situacích přežít, zabavit je alespoň na pět minut a utáhnout na něčem, co je právě k dispozici, speciálních herních pomůcek netřeba“. Těžké to není, jazykově tedy rozhodně, naopak docela tvůrčí, některé hrátky se musí upravit českým reáliím. Chodím si tedy tak po ulicích a koukám po autech, jaké nálepky tak mívají na zadních sklech (když loga a jména škol to nebudou), ve frontě u pokladny se rozhlížím, jaké věci od „a“, „b“ a „c“ jsou tu tak běžně k vidění, abych je mohla uvést jako příklady.

Jenomže! Ukryté jsou v těch textech různé nástrahy a háčky a netušené zádrhele. Většinou u předmětů, které člověk nějak běžně nazývá, nebo prostě jen používá bez pojmenování, a najednou je třeba slov a ještě takových, která by nezněla úplně blbě. Třeba právě „blinkací“ sáčky (v angličtině sick bag). Podle autorů skvělý zdroj zábavy v letadle. Nafukovat je, zdobit, blbnout s nimi. Jenže jak je pojmenovat? Dají se vůbec v češtině nazvat nějak normálně? Bojím se, že nic lepšího nenajdu, ale název kapitoly „Zábava s blinkacími sáčky“:) pořád ještě za ideální nepovažuju. I když pravda, pytlíky by byly horší.

Vejdrnčí / slovo 2

Drnčí to v něm dětským smíchem, vejská a snad i krásně vejrá vlastní člověčí minulostí. Zajímalo by mě, jestli ho ještě někdo zná. Vejdrnčí! To slovo z hlubin paměti, které pro nás měla babička. Znamenalo něco jako „opička“, „rošťák“, láskyplně míněná výtka rozdováděným dětem. Nikde jinde jsem ho neslyšela, neviděla, nepotkala. Vymyslela si ho? Je z těch slov, co se jeho zvuku můžete i nadechnout a vyvolává vám obrazy v hlavě, to slovo patří k městu Plzeň.  Ne, to není ubrečený sentiment, lítost, v tom slově je radost!

 

A aby vzpomínek na dětství nebylo málo, ještě truhla. Měli jsme ji na chalupě, tedy vlastně - máme. Ale! Jednoho dne, dávno již tomu, něco v zámku zaklaplo a už se ji nepodařilo otevřít. Klíč k ní nikdy nebyl. Ta symbolika. Uzamčené dětství. Zvolili jsme vyčkávání, doufali, že s malými dětmi se truhla jako v pohádce zase otevře. Zdárně je však ignoruje. Přešli jsme k nátlaku, zatím mírnému. Maminka dovezla roztomilý šperháček, rumplujeme jím v zámku, občas se zasekne a zdá se, že nebudeme už mí jen uzamčenou truhlu, ale uzamčenou truhlu se šperhákem v zámku, ale to je tak vše. Do úzké štěrbiny se pilka na železo rozhodně nevejde, sekera zaťatá do víka zůstává daleko za hranicemi našeho uvažování (zatím). Zatím fotka poslaná kamarádovi zámečníkovi, uvidíme. Je krásné to vzpomínání, co vlastně uvnitř je. Vystřihovací panenky, stavebnice Merkur, desková hra Cestujeme po hradech a zámcích… Trošku to hlodá, jestli nebudeme zklamané, zklamaní…

Nugl-nagl / slovo 1

Nugl-nagl je v kalámštině výraz pro „večerní kakofonii pralesa, mísící hlasy tisíců cikád, kobylek, cvrčků, žab a další havěti“. Alespoň to tvrdí entomolog Vojtěch Novotný v sobotních LN. Kalámsky se mluví na Papui -Nové Guineji (taky, mluví se tam ještě dalšími 746 jazyky a dále si nejsem jistá, že se ten název v potřebném pádě píše zrovna takhle) a je to moc sympatický jazyk.

Autor dál píše: Kalámština nabývá i serióznějších podob, když si to situace vyžaduje. Zejména při sklizni pandánových oříšků je třeba vyvarovat se slov, jejichž hlasité vyslovení by mohlo nenávratně poškodit úrodu. Takto nebezpečných slov  je ale hned několik set, a tak v rámci kalámštiny vznikl celý alternativní slovník – používaný jen jednou v roce, když se vesnice vypraví na tři týdny do lesa sklízet pandány.

Ha! Mám to! Už vím, proč několikátý rok po sobě nebudeme mít skoro žádné ořechy, ale zato miliardy švestek. Něco říkáme blbě. Jenomže co?