Nemusí být vždy olympiáda

Jednou jsem odjížděla z Anglie zrovna v první den olympiády. V Londýně tehdy nálada a všude zátarasy.  Před Buckinghamem narýsované dráhy. Kolem čtvrté že prý tu budou dojíždět cyklisté, řekli mi. Autobus mi jel v půl páté, to budu jednou vyprávět, jak jsem byla na OH! Pak byly čtyři, atmosféra napjatá, hudba, reportážní vstupy z trasy, policisté volají, aby lidé slezli ze sloupů, vozy s novináři už projely cílem. Závodníci ale nikde, já v první řadě, za zády houstnoucí dav a v hlavě panika, že se zpátky na nádraží neproderu včas. Pět minut po čtvrté to vzdávám. Na Victoria Station jsem dorazila ještě s předstihem a další dvě hodiny pročekala, než se městem prodral autobus. Můžu se chlubit, jak jsem skoro viděla olympiádu! Včera jsem si pošmournem podél Temže došla do Tate Modern, pro únavu chvíli nevnímala, pak si ale našla pár obrazů od Braqua, pochopila, že přesně tohle jsem chtěla vidět, a noční oblohou vrátila se domů.

Prchání

Ne, tohle není blog o mé mamince, ale byla to zase ona, kdo se mě po Skypu zeptal: „A tam co jste, tam žádní uprchlíci nejsou?“ Co bych ti tak mami na to řekla. Na střední škole, kde jsme včera chvilku pobyli, mluví žáci celkem dvaadvaceti různými jazyky. Seděla jsem vedle studentky v šátku a nakukovala jí do sešitu, když si sumírovala odpověď na otázku, zda by podle ní měla být marihuana legalizována. V kurzu mám spolužačku, která na oslovení „Jano!“ sice odpoví „Ano!“, ale pak už umí česky jen „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“, neboť v roce a půl utekla s rodiči do Švýcarska. Je tu ještě jedna Helena, ta se brzy stane tchýní Pákistánce z Londýna. A Němka Milena z Hamburku, jejíž maminka knihovnice se zamilovala do Kafkových dopisů ženě téhož jména. Pořád tu poletuje téma domovské země, emigrace vnitřní i skutečné, útěků... Reportéři ale nikde, pro televizní obrazovku bylo by to asi moc složité. A já mám ještě den, než prchnu domů. 

Babí nebabí

Když se sejdu se svojí maminkou, první otázka (a ještě několik dalších) nezní „Jak se máš?“, ale „To ti fakt není zima?“ Není. Já si teda taky připadám jak blázen, lidi v bundách, já bez punčocháčů a v sandálech, babí léto jako léto. Trénuju do Anglie, letím v pátek, tam se tak chodí, mami, takhle na lehko, jen děti tam občas mívají věčnou rýmu. Odjíždím do rodiny, úplně jak zamlada, v té mé prý pán peče každý den chléb, vaří polívku a provozuje obchod s vínem. Tiše doufám, že bude k jídlu i něco jiného, ale těším se moc, na Brity, na literární festival, do Stratfordu – kromě chleba dojde i na (divadelní) hry. Jen s tímhle grantem jsou u nás ve škole spojeny tak nepěkné věci, do kterých já šťourám a upadám v nemilost, že se musím moc a moc snažit, abych si to nenechala zkazit. Zaháním tedy jedny chmury jinými a teskním nad váhovým limitem. Co se nevejde do baťohu, přijde na člověka. V pátek mami, to bys měla radost, v pátek pojedu nabalená!

Jak to bude dál ...

Můj americký kolega – žádný hejsek na cestách, naopak, celkem vzdělaný starší muž, co tu pěkných pár let už učí – přibližně před čtrnácti dny zaznamenal, že by se Velká Británie mohla rozpadnout. (Prozradila mu to studentka). A jeho největší starost v tu chvíli byla, co prý bude s maturitními otázkami, protože když zazní odpověď „ano“ („jdeme pryč“), budeme je muset lehce pozměnit. Ha! To je panečku argument proti skotské nezávislosti. Co si asi s případným odtržením má počít český/americký učitel zvyklý deset (dvacet, třicet…) let učit a zkoušet podle jednoho mustru? Aha? Na to Alex Salmond nepomyslel, že? J Pět minut před dvanáctou vezmou tuhle hrozbu všichni hlasující vážně a budou myslet na to, že někde někdo z jejich životů zkouší studenty! …A teď úplně bez legrace: trošku se bojím (a nemyslím maturity). Tak jsem si alespoň včera koupila jednu optimistickou: 

(Ne) poetické překládání

Nebyla to pevnina, která mě v Řecku přivítala, žádná „země na obzoru“, jen to jediné řecké slunce, v ten večer před přistáním. Žhnulo, bez mraků, už nehořící, jen doutnající uhle padající do schránky pod mořem. Ráno jej mořské větry opět rozfoukaly, rozžehly, aby spálilo další den…

Krásný text, ne? Takhle básnicky zpracoval dojmy z cesty jeden student… Krásný text, do chvíle, než zjistíte, že je ho třeba rychle, myslím tím neskutečně rychle přeložit do angličtiny. Cesta  se totiž uskutečnila v rámci grantového programu, ten je třeba zakončit monumentálně výstavou v muzeu a jeho hlavní organizátorka všehoschopně neschopná. Takové praktické věci jdou mimo ni, že si jedna kolegyně ruší dovolenou, aby se  všechno stihlo, nevnímá, neřeší, škoda slov…

A na koho asi tak zrovna tenhle text padl? Aha? Shodou náhodou, dodávám na vysvětlenou, nebyla to ničí víra v mé básnické schopnosti. Které nemám. Mám prý napsat „Sluníčko svítilo a bylo to velmi romantické,“ radili mi kolegové v hospodě. Jim se to smálo! A mě nejvíc mě mrzelo, že kdyby býval dotyčný student k sehnání, anglicky by byl sám schopen napsat skvostný text.  

Pán pracující ve skladu piva, viděl jsem ho jen jednou, mi potřásl rukou, rychle si ulízl vlasy do strany, účes se nepřestal bouřit, ale to je jedno, zažít to znovu – šel bych světa kraj.

(Takže jsem nakonec překládala i Nezvala L, Hlavně si neklást malé cíle, že.)


A ilustrační foto neřecké, ale ještě jedno naše anglické. Poezie stejná, myslím. 

Vždycky vtipně

Tak dobře, musela jsem sice své heslo „MNĚ v Anglii nikdy neprší“ změnit na „MNĚ v Anglii zase TAK MOC neprší“, ale asi bylo načase, stará hesla jsou podezřelá. Vím, generalizovat se nemá, nemá, nemá, ale ti Angličané jsou tak vtipní. Ona hrozí ex-Bertha, jak tam „dojezd“ hurikánu z Ameriky pojmenovali, ve zprávách sice varování, ale zároveň máte pocit, že bude (i) krásně, že to sluníčko zasvítí, a když ho ten den nespatříte, tak jste se prostě jen špatně dívali a zítra to máte šanci napravit, protože „if you are lucky“, nějaké to „sunny spell“ vás rozhodně nemine. Takhle plyne předpověď za předpovědí a vám se zdá, že je dobře, úsměvně na světě.  Že se v té zemi dost bavím – na ulici, v rozhovorech s prodavači, s neznámými lidmi … - to bude doufám platit ještě dlouho, hesla nehesla.

Čerstvě jsme si oblíbili jednu z ostrovanek. Pravda, moc dlouhou už asi závodit nebude, ale nevadí, teď skvěle. Jo Pavey, čtyřicátnice (vlastně už skoro o rok starší), maminka dvou malých dětí, přičemž mladší holčičce není ani rok, v Curychu na ME vyhrála závod na deset kilometrů. Kamarádka Ivana, co jí nevadí, jestli řídí nalevo či napravo, psala, že se rozbrečela u záznamu, ač výsledek znala J. 

Dárky z cest?

Klobouček jsem nikomu nedovezla :(.  Když jsme byly malé, kladla nám maminka na srdce, abychom na školách v přírodě a jiných „výpravách za dobrodružstvím“ nekupovaly dárky, rozhodně tedy ne žádné blbinky. V matné paměti mi zůstává, že jsme občas snad i něco dovezly, ale v podstatě jsme tenhle výchovný příkaz jako jeden z mála dodržovaly. A tak nějak si i odnesly do života. Jiný kraj, pardon, jiná rodina… Vyprávěla mi nedávno Lucka, jak je ráda, že jí synek z každého výletu něco doveze, byť by to byla totální kravina.

            Nemyslím si dneska, že by jeden přístup byl lepší než druhý. Dárky si moc nevozíme, troufnu si ale tvrdit, že to o vztazích mezi námi nic neříká. Sledovala jsem teď svoje kamarádky v Anglii, jak po dárkách pátraly, shromažďovaly, v koncích byly, v koncích úplných už šílely (to když pro dvojčecí dvojici oboupohlavního složení pořád se do cesty stavěly jen věci vhodné pro chlapečka - včetně zástěrky na vaření s obrázky dvoupatrových autobusů). Ne, nejsou to bytosti okouzlené materiálními statky, právě naopak, ženy citlivé a chytré, zkrátka mají jen přivážení dárků pod kůží. A já v jejich očích dost možná necitlivá či sobecká či kdovíjaká ještě.

            Myslím, že to nezmění. Navíc, dobře vím, že vždycky můžu všechno vyřešit jídlem J. A to tedy jo, to – přiznávám – děláme. Jenomže globalizující se svět nám to vůbec neusnadňuje. Kde jsou ty časy, když jsme ze Švýcarska vozili (ano, všichni) čokoládu a odjinud pomerančové marmelády! A když se k tomu přičtou ještě různé zrádné překážky, jako třeba že jogurty bizarních příchutí v baťohu letadlem opravdu nedovezete, záchrana může se lehko proměnit v problém. Naše „tradice“ mi ale připadá docela osvobozující. Vidíš něco, co asi udělá radost, koupíš, nevidíš, vrátíš se sám. A já viděla, na poslední chvíli, malé čokolády sestavené do obrázku britské vlajky (ano, dobře chápu, právě tohle by pro mnohé blbost byla J) a přivezla je dětem, které momentálně propadly objevování vlajek různých států.

Sentimentální struna ve mně: ono taky jestli to nebyla poslední příležitost koupit si britskou vlajku v současné podobě. UNITED or UNTIED zní heslo skotského referenda. Ach jo, jak já bych si přála to první. To už se ale dárků opravdu vůbec netýká. 

Agatha Christie jako průvodce

Jakmile jsou hotové rozvrhy na nový rok, říká jeden můj kolega, tak to už je blbý, to znamená, že už to brzy začne. Proč zrovna my musíme mít tak schopného a pilného člověka mezi sebou, co už je má hotové posledního července? J. Občas mi někdo z jiné školy vypráví, jak do začátku září ještě čekají, co a koho budou vlastně učit, a prvních čtrnáct dní se rozvrhem čachruje na všechny strany, trošičku váhám, jestli nakonec nemám závidět. Daleko podstatněji ale váhám, jak hodně mám být rozmrzelá, že mi jindy tak skvělý tvůrce rozvrhů rozepsal těch málo hodin do pěti dnů. Hledám v tom výhodu, najít (moc) nemůžu. Pravda je, že jsem si žádné požadavky na rozvrh nedávala, stejná pravda, že jsme se o tom bavili a rozuměla se to tak nějak samo sebou, pravda č. tří, že je to při tom všech těch seminářích a dělení studentů do XY skupin hrozně těžké… a pravda poslední, co trošku „bolí“ (eufemismus) nejvíc, že bohužel vím, jaké požadavky si někteří kolegové dávají – pro ilustraci: „v pondělí nechci učit od osmi“ (protože si vždycky myji hlavu, což oficiálně nesděluji, ale klidně mezi řečí prohodím a dost tím naštvu). Jasně, jsou i požadavky oprávněné (typu péče o blízké, ale o těch nemluvím) a vstřícnost vedení veliká, někdy až moc. Uvidíme, přebolíme  J - snad.

            Rozvrhy hotové, ale ještě je tu Anglie – ve čtvrtek Leeds, York, Scarborough, pobřeží, vřesoviště, chození, těšíme se. Z průvodců nenačetla jsem nic, ale jak to tak bývá, když na něco myslíte, objevuje se vám to všude. Třeba Yorkshire u Agathy Christie:

            „… Opustil mne v nejnevhodnější chvíli. Mně nezbylo nic jiného než se přestěhovat do Yorkshiru k jedné staré tetě.“ Celá se otřásla. „Určitě mě pochopíte, když vám řeknu, že to znamenalo smrt pro dívku, jako jsem byla já. Omezenost, umrtvující monotónnost, to mne přivedlo téměř do blázince.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala jiným tónem: „A pak jsem potkala Johna Cavendishe.“ (Záhada na zámku Styles)

Optimistické, ne? Ještě pořád se těšíme, blázincům hodláme se vyhnout. 

Ladění na léto

může probíhat všelijak. Vytahováním dávno vyšitých ubrusů, které si ještě úplně nenašly své místo na světě. Doděláváním dětských metrů s námořnickou tematikou (sláva užitému umění J), původně pro jedno, nyní pro tři děti. Ano, vím, křížková výšivka je taková omalovánka mezi skutečným vyšívacím mistrovstvím, někomu ale prostě cesta od dětských činností k umění trvá déle, no (nebo po ní míří někam úplně jinam, destinaci bych raději nespecifikovala).  Dalším a dalším pročítáním průvodců: „Scarborough patří k těm městečkům, která vypadají hezky z dálky.“ (Ááááá, mají všechny země takhle vtipné texty pro turisty?  Takové, co při četbě vůbec nechápete, zda je to lákadlo či odrazovadlo?). Nechápavým zíráním na procesy na vlastním účtu: Hotely na booking.com si přeci VŽDYCKY stahují platbu až v době vašeho pobytu. Tak proč proboha odešly peníze na jednu noc v každém z hotelů už teď? Inu, pravděpodobně to nějak bude souviset se „speciálními podmínkami“ velmi jasně popsanými na rezervačních stránkách, co jsme je úplně vytěsnili, protože to přeci NIKDY tak není J. (Změna data nakonec provedená zdarma díky skvělému zákaznickému servisu na zmiňovaných stránkách). Ať žije předléto!

Když cestují ženy

Letní Anglie, těším se na tebe! Jen to prokombinování levných letenek s nutnými přejezdy nemuselo by být tak zapeklité. (Nebo jsme se mu měli bývali začít věnovat tak před dvěma měsíci, že, to ale nemusí nikdo vědět). Mezi klikáním, porovnáním a nechápáním, proč je třeba za odbavení online platit téměř pět stovek, chechtám se tu nahlas nad průvodcem.

Odstavec „Když cestují ženy“: … shledáte patrně, že Anglie je z tohoto hlediska zemí vcelku osvícenou. Nemusíte se zde bát ani vypravit se bez doprovodu do hospody, i když si možná budete připadat poněkud nápadně. V některých restauracích stále ještě tvrdošíjně přidělují osamělým ženám stolky nejblíže ke vchodu na toalety, podobných podniků je však naštěstí čím dál tím méně.:)

Ještě že průvodce je už z roku 2004! 

Anglie, Skotsko, double-decker ...

V pátek ráno jsem byla na snídani! Tak dobře, na tom by zase nic tak neobvyklého nebylo, kdyby nešlo o snídani v hotelu Movënpick a společně se mnou neseděl u stolu ředitel divadla  a režisér v jedné osobě, představitelé hlavní mužské i ženské role, pár dalších lidí „od kumštu“ a Daniel C. Jackson, autor hry Můj romantický příběh, který je aktuálně k vidění nejen u Bezručů v Ostravě, ale také na Palmovce (tedy tam, kde „Palmovka“ – ještě nevzpamatovaná  z povodní – právě hraje). Nevím jak vy, ale takhle já tedy běžně nesnídám!

A nesnídala bych ani nyní, kdyby si skvělá paní produkční nevzpomněla, že jsem pro ni kdysi překdysi strašně dávno tlumočila při studentských projektech, a neozvala se. Po pravdě řečeno, pracovní ta snídaně z mé strany byla pramálo, zajímavá moc. Snídaně anglická, autor Skot. Došlo tedy i na referendum. Ač žije v Anglii, v září se prý chystá „domů“, aby hlasoval. „No a …?“ odvážila jsem se drze nadhodit. Smál se. Prý jestli se takhle ptám, jak to vidí. Spousta lidí by mi prý dala jednoznačnou odpověď, on prý zatím váhám, ale nejspíš tedy … ANO. Ano ve smyslu odtržení.

Asi mi v tu chvíli poprvé došlo, že se ta má zamilovaná země skutečně rozdvojí. Ne že by referendum ovlivnil jeden mladý dramatik, ale když i tenhle člověk, neradikál usazený v Anglii, určitě vnímavý, váhající, zvažující, dospěje k takovému rozhodnutí… pak je to asi reálné.  Netragické, ale podivně smutné.

Večer na představení jsem bohužel nemohla. K Vánocům jsem dala kamarádce lístek do Dlouhé na kainarovský Kabaret a k tomu hlídání dětí. Tak… někdy si člověk přeje, aby býval vybíral a daroval jinak, ale zase tak moc to nebolelo. Dvojčata navíc rychle usnula a já se mohla pokochat jiným vánočním dárkem, tímhle krásným double-deckerem, co jsem ho v létě vezla v baťohu, protože Alexově mamince se už opravdu nikam nevešel. 

K dovršení nostalgie dneska výstava Miloně Novotného „Londýn 60. let“ v Leica Gallery. Jak vidno, mění se autobusy, reklamy na nich, mění se Británie. 

A jiná fotka z výstavy (a srovnání s krásnými ilustracemi) tady. 

Vánoce po britsku

Ne, nedávali jsme si dárky až ve středu ráno, ani nezapalovali vánoční „pudink“. Jen jediným projevem, který jsem si pustila, byl ten královnin. Nebyl (taky J) nijak světoborný, zato milý. A na doporučení spolužáka z anglistiky přála jsem si od Ježíška sebrané dopisy královny matky. Tatínek mi je opravdu daroval, i když jsem se později dozvěděla, že to nebyl úkol z nejlehčích – v SMSce do Londýna jsem mu na začátku prosince přesný název knihy nenapsala.

 

Můj tatínek ale není žádný troškař! Ke knize přibalil i recept na Queen Mother coctail: 1 part gin, 2 parts Dubonnet, orange or lemon twist to garnish (optional). A dodal i ingredience! (Prý by byl dokonalým knihkupcem, komentoval to onen kamarád.)

Kniha i drink jsou výborné. Krátké dopisy členům rodiny, přátelům, politikům. Také úryvky z deníku a vysvětlivky ke jménům a událostem. Vtipné, především vtipné, ale také dojemné, laskavé, chytré!, zajímavé, nádherná angličtina. Ta dáma uměla psát. A pít J. „Rarely went a day without having at least one of these (ie. coctails) and getting the mix right was crucial,“ vzpomíná služebnictvo. Dožila se 101 let.

Ta velština!

To jsem takhle předevčírem strašně nutně potřebovala ukázat studentům, jak vypadá velština (i welština, což je naštěstí stejný jazyk). Každý jistě uzná, že bez takové informace nemohou žít. Ona je totiž na pohled strašně vtipná (smích vás přejde, chcete-li se jediné slovo naučit vyslovit), ničemu nepodobná a člověku se zdá, že na nápisech nějaký vandal značný počet písmenek vymazal a většinu dalších přepsal na Y. Ve Walesu si ji užijete dosyta, protože všechny nápisy tu musí být vyvedeny dvojjazyčně. Takže ještě poslední snímek do prezentace, ať vidí, že by ani zbla nerozuměli, rychle, rychle, potřebuji nějaký velšský nápis, strejda Google, nic k tomu nečtu, tady to máte:

 

Dneska vezmu do ruky učebnici, podle které jsem ještě neučila, listuju a hele – článek o velštině, dokonce s úkoly, neuvěřitelné, jak se hodí. (Ano, existují prý učitelé, co vědí, co budou učit za půl roku. Někteří alespoň, co příští týden. Pak jsou tací, kteří netuší, s čím přesně přijdou příští hodinu, věří v pedagogickou múzu a občas se jim podaří skutečný majstrštyk, který nezasvěcení mohou vyhodnotit jako neuvěřitelně propracovanou návaznost výuky.) Koukám lépe a „hele“ č. 2 – u článku „můj“ obrázek z předevčíra. Múza se zbláznila, to už se mi nestane! Začtu se. Rozesměju se. Ne všichni Velšané umí velšsky. Úředníci v jakémsi městečku potřebovali inkriminovaný anglický text ve velštině a oslovili překladatele. Mailem se jim vrátila automatická odpověď, že překladatel není v　kanceláři, ale ať texty posílají. Oni se však domnívali, že přišel přeložený zákaz a ceduli s textem zprávy nechali vyrobit! Rychle ji pak sice stáhli, redaktoři obrozeneckého časopisu však už měli snímky. Obrázek se rozšířil po Internetu, kde  si ho stahují učitelé, kteří hodlají odborně poučit své studenty. (Já se však raduji, zítra je pobavím podruhé. Ta návaznost! Jsem si ale dost jistá, že v tomhle případě jsem je na na jejich cestě za vzděláním nijak nezarazila. )

 

Přenosy z Londýna a anglický venkov

„Chtěli byste strávit víkend na anglickém venkově?“ zněl dotaz z Britské rady (na FB). Napsala jsem, že chtěli a moc a jestli nás zvou … a nic! Tenhle způsob zjišťování názorů zdá se mi … Tak alespoň pár vzpomínek na léto.

 

 

 

 

A ke vzpomínkám lákadlo. Na podzim z Anglie několik skvělých (snad) přenosů činoherních představení (v Aeru tuším, možná i jinde). Nejdřív 12. září ze záznamu Audience, nikoliv Havlova, ale Morganova. Viděla jsem ji před létem, klidně bych šla znovu. Helen Mirren znovu jako ve filmu, znovu královna (nějak se těžko vyrovnávám s tím, když na plátně někdo hraje osobnost, kterou jsem zažila zaživa, znám ji z dokumentů a tak, ale ona je prostě výborná – i jedna Anglička mi vyprávěla, jak měla při sledování Královny pocit, že sleduje královnu :)). Tentokrát průřez mnoha desetiletími, po která v úterý (někdy i ve středu) přijímala ministerské předsedy. Co ona si s nimi tak mohla říkat? To nikdo neví, můžeme si domýšlet. Vtipné, dobré, anglické. Helen Mirren fantastická, pro mě hlavně ve svých proměnách – setkání nejsou řazena chronologicky, ona tedy skáče ze setkání s Thatcherovou hned k Churchillovi, hned ke Cameronovi. Mění oblečení, ale hlavně gesta, řeč, chůzi!  

 

Pak 26. září Othello. Prostředí současné armády. Trailer láká.

 

 

A 17. října Macbeth. Záznam představení z Manchesteru, spolurežíroval a hlavní roli hraje Kenneth Branagh.

Píšu si a těším se!

Tak tímhle jsme nejeli

I když řasy jsme pak sháněli jako dárek. Nesehnali.

Ještě krátký návrat k přesouvání se po Anglii a Walesu (s vloženými národnostními generalizacemi). Pravda je, že ačkoli jsme se nálepky typu „Ano, vím, že se vám tu dost motám, ale to je proto, že jsem z druhé strany kanálu a druhé strany silnice“ nedočkali, britští řidiči nás (překvapivě) odhalili i bez ní a byli neuvěřitelně tolerantní. Rani, který do stejných končin vyrazil s rodinou nějakých 14 dnů před námi, tuhle zkušenost potvrdil. Tohle jsou jeho slova z naší předvčerejší krátké diskuse: „A přesně jak říkáš, když se jouda z Evropy (inkognito, protože v půjčeném autě) rozhodne v půlce kruháku měnit pruhy, celej provoz se ukázněně zastaví, aby mohl zmíněný jouda dokončit manévr... byl jsem dojat.“ My taky. Troubit by bývali mohli neustále, dělali to výjimečně. Dokonce se nám jeden motorkář, který se oprávněně cítil našimi nepředvídatelnými cukavými přejezdy ohrožen na životě, nabídl jako předjezdec a naváděč a vyvedl nás správným směrem z města. Dnes v noci snad to téhle země dorazili i kamarádi ve vlastním autě, tak jsem zvědavá, s jakou se vrátí.

Pokusy o plynulou jízdu nám ale taky komplikovalo místy trochu matoucí značení, šipky na silnici (trošku k ničemu, když na nich stojí šňůra aut), směrové značky u silnic - ne však kolmo na ně, ale podél, takže si je přečtete, až když projíždíte kolem nich, což už je přeci jen trochu pozdě.

Jak ale chválím řidiče, tak musím popsat věc, kterou nechápu u dálkových autobusů. Totiž že si nemůžete (nevím, jestli nikdy, takové zkušenosti zase nemám) vybrat konkrétní sedadlo. Připadá mi to o to absurdnější, že u některých provozovatelů si nemůžete koupit lístek až v autobusu, ale jen dopředu (např. u společnosti Megabus - je hrozně levní, ale nemá ani pokladny, prodej je jen online), přesto výběr není. Pak můžete být jako já svědkem situace, kdy s vámi na hranicích s Walesem nastoupí babička s malou vnučkou, autobus míří do Londýna už z Cardiffu, takže zbývá pár posledních míst, a ona prosí, jestli by si někdo byl ochoten přesednout, aby si mohly sednout s holčičkou vedle sebe. Nebyl. A to sedí několik lidí samo a holčička se rozpláče. Nakonec sedí přes uličku ob řadu, takže vlastně happy-end, ale já si přesto myslím (i z jiných zkušeností v hromadné dopravě), že v tomhle jsme slušnější, ochotnější, trénovanější. Teď mám na mysli i uvolňování míst na kratších „trasách“, přes všechny kritiky a stížnosti jsou děti a mladí lidé u nás dost vycepovaní.

Dost však podivů a stížností, můžeme být rádi, že jsme cestu neabsolvovali na tomhle chlapíkovi:

Do Anglie v noci

Přistanete-li v Anglii okolo jedenácté v noci, je samozřejmě absolutní nesmysl utrácet tu noc ještě za ubytování :), to dá přeci rozum. Stejně absolutně logické je naopak vzpomenout si na studentské časy za kdysidávna, zajásat, že před jednou odjíždí autobus do Oxfordu, tam ve čtyři ráno (to už skoro svítá) vystoupit a mít před sebou „nádherně dlouhý“ den.

Noční kluby sice právě zavírají, ale  stánek s pizzou ne a už před šestou začínají na nádraží prodávat kafe. Dá se ten den nejen přežít, ale i užít, a to včetně prohlídky nádherné Bodlelian Library z roku 1320, během které vtipný průvodce nejen sděluje fakta, ale přehrává i scénky z filmového Harryho Pottera, protože právě tady (jako mnohde jinde) se natáčel. Nahlíželi jsme do zahrad, do kostelů a jídelen v kolejích, přisedali k již sedícím

 

a přemýšleli, jestli se oxfordčané pohybují po městě spíš takhle:

nebo jako někteří z nás takhle:

 

A večer odjeli do Glocesteru. Tam v sobotu sedla statečná šikovná Ivana za volant auta z půjčovny, aby po třech dnech ježdění potvrdila, že průvodce nelže, když tvrdí: „Nejvýraznější rozdíl, který většina motoristů zaznamená nejdříve, je, že v Británii se jezdí vlevo. Podle toho je třeba se chovat na kruhových objezdech a křižovatkách. Vzdálenost se měří v mílích. Jakmile si na to zvyknete, jízda se pro vás stane požitkem.“ A jiný zase, že „country roads are delightfully empty“. V půjčovně se ale původně dožadovala samolepky „Pozor, řídí cizinec!“ Smáli se, prý o tom budou přemýšlet. Proč to už dávno nezavedli? Jasně, asi to není politicky zrovna korektní, jsem si ale dost jistá, že by to všem účastníkům silničního provozu podstatně usnadnilo život.

Další velšsko-anglické imprese - doufám - budou následovat.