I když řasy jsme pak sháněli jako dárek. Nesehnali.
Ještě krátký návrat k přesouvání se po
Anglii a Walesu (s vloženými národnostními generalizacemi). Pravda je, že
ačkoli jsme se nálepky typu „Ano, vím, že se vám tu dost motám, ale to je
proto, že jsem z druhé strany kanálu a druhé strany silnice“ nedočkali,
britští řidiči nás (překvapivě) odhalili i bez ní a byli neuvěřitelně
tolerantní. Rani, který do stejných končin vyrazil s rodinou nějakých 14
dnů před námi, tuhle zkušenost potvrdil. Tohle jsou jeho slova z naší
předvčerejší krátké diskuse: „A přesně jak říkáš, když se jouda z Evropy
(inkognito, protože v půjčeném autě) rozhodne v půlce kruháku měnit pruhy,
celej provoz se ukázněně zastaví, aby mohl zmíněný jouda dokončit manévr... byl
jsem dojat.“ My taky. Troubit by bývali mohli neustále, dělali to výjimečně.
Dokonce se nám jeden motorkář, který se oprávněně cítil našimi
nepředvídatelnými cukavými přejezdy ohrožen na životě, nabídl jako předjezdec a
naváděč a vyvedl nás správným směrem z města. Dnes v noci snad to
téhle země dorazili i kamarádi ve vlastním autě, tak jsem zvědavá, s jakou
se vrátí.
Pokusy o plynulou jízdu nám ale taky komplikovalo
místy trochu matoucí značení, šipky na silnici (trošku k ničemu, když na
nich stojí šňůra aut), směrové značky u silnic - ne však kolmo na ně, ale
podél, takže si je přečtete, až když projíždíte kolem nich, což už je přeci jen
trochu pozdě.
Jak ale chválím řidiče, tak musím popsat věc,
kterou nechápu u dálkových autobusů. Totiž že si nemůžete (nevím, jestli nikdy,
takové zkušenosti zase nemám) vybrat konkrétní sedadlo. Připadá mi to o to
absurdnější, že u některých provozovatelů si nemůžete koupit lístek až
v autobusu, ale jen dopředu (např. u společnosti Megabus - je hrozně
levní, ale nemá ani pokladny, prodej je jen online), přesto výběr není. Pak
můžete být jako já svědkem situace, kdy s vámi na hranicích s Walesem
nastoupí babička s malou vnučkou, autobus míří do Londýna už
z Cardiffu, takže zbývá pár posledních míst, a ona prosí, jestli by si
někdo byl ochoten přesednout, aby si mohly sednout s holčičkou vedle sebe.
Nebyl. A to sedí několik lidí samo a holčička se rozpláče. Nakonec sedí přes
uličku ob řadu, takže vlastně happy-end, ale já si přesto myslím (i
z jiných zkušeností v hromadné dopravě), že v tomhle jsme
slušnější, ochotnější, trénovanější. Teď mám na mysli i uvolňování míst na
kratších „trasách“, přes všechny kritiky a stížnosti jsou děti a mladí lidé u
nás dost vycepovaní.
Žádné komentáře:
Okomentovat