Jednu
současnou českou prozaičku, nebudu vzhledem k dalšímu prozrazovat kterou, by
ji zajímalo, co by se stalo, kdyby alespoň rok vycházely knihy bez uvedení
autora. To mě taky, líbí se mi ten nápad. Žádná čtenářská očekávání, žádné
předsudky, jen text sám. Nebyly by třeba „nejoblíbenější“ úplně jiné knihy?
Užili bychom si druhá, třetí, xtá díla, nebyli bychom zvědaví, jestli budou
stejně dobrá jako výborná první. Nebo naopak. Začítali bychom se do knih
autorů, o kterých jsme přísahali, že už je do ruky nikdy nevezmeme. Poznali
bychom, co je opravdu prožité? Nevím, nestane se to, je to hezká představa. A
tak jen bez uvedení autora kousek dopisu, ve kterém nesoučasný básník vyznává
lásku své budoucí ženě (takhle, občas bez čárek, to tam stálo). Mám ho ráda,
básníka i ten dopis. Čtu málo poezie, štvu se tím.
Jeďte se mnou do Paříže, o nic se nestarejte a jeďte v červenci se mnou do Paříže!!!
Prosím Vás, moc pěkně
Vás prosím, pošlete mi nějakou fotografii, ať se mohu dívat a dívat; a
nelekejte se mé prudkosti, se kterou chci to a hned zase říkám to a to. Já
vždycky propadám svým nervům a nechci abych byl vážen a odhadován rozumem,
rozumějme si nervy.
Mohl býti zcela dobře
trubadúrem a slézati sedmero hor a broditi se sedmero řekami, zabít nespočet draků,
pro nic než pro něžný pohled vržený přes vějíř.
Víte, já zase budu
počítat dny, kdy vás uvidím a zvláště v Praze. Ještě tolik čtete? Pište mi
o tom, budu Vám jmenovat všechno krásné, co znám a Vy mi budete psát, jak Vás
to či ono dojímalo. A nesmíte se zlobit, když někdy budu blábolit nesmysly, tu
poezii nejsladší.
...Zajíkám se něhou. „Něhu,
něhu, něhu“, tem můj „ubohý Lelian“ to věděl dobře, co je potřebí, tato hlubina
bezpečnosti, něha. Vy děláte maturitu a ta Vaše ubohá hlavička se musí
znásilňovat chemickými vzorci a daty „našeho osvobození“. Je mi Vás líto, ale
nějak už to trápení překonejte.
… „Láska je má choroba
tajná.“
Žádné komentáře:
Okomentovat