Vděk a učitelské lázně

Vrátila jsem se z učitelských lázní. To není nic, co byste dostávali „na poukaz“, toť třídenní akce Člověka v tísni, lépe řečeno jeho vzdělávací odnože jménem Varianty, kterou už několik let v létě pořádá.

 

Vypadá to jako netradiční frgál, ten výtvor ale mate tělem – to jsme si takhle jeden večer vytvořili z mouky, luštěnin a všelijakého koření mandalu.

Spali jsme ve starém mlýně, kde některé postele byly vrzací a houpací. V opilosti může být zapeklitým úkolem už samo ulehnutí, natož „ukotvení“, takhle to bylo překvapivě příjemné (vadilo právě jen vrzání řetězů, druhou noc jsme však buď už tak otupěli, nebo k dokonalosti dovedli techniku převracení z boku na bok).

Když se takhle člověk potká s kolegy z jiných měst, jiných škol, uvědomí si, jak se má dobře, když je zrovna JÁ. Nadávám sice občas, jsem ale na skvělé škole, škole s dobrým vedením.

A já jsem vděčná. Kromě jiného za velkou svobodu, za to, že se můžu z roku na rok rozhodnout, že nebudu učit dvaadvacet hodin, ale jen osm, protože jsou i jiné věci k dělání. A za pár let že to jde „dát“ zase zpátky. Zatím tedy vždycky šlo – a kdyby někdy ne, nemusím se minimálně být podrazů. Několik let vyhlašuju, že už jsem na škole moc dlouho a co nevidět skončím. Letos jsem si uvědomila, že to tak nechci. Že co to půjde, chci si alespoň malý úvazek udržet. Je to prostředí skleníkové, to je pravda, ale zároveň veselé a inspirativní a nutící člověka, aby na sobě pracoval.

Přesto cítím potřebu občas z učitelského kolektivu (kde mám několik moc  dobrých kamarádů a s jinými mě těší být) unikat, nebýt tak docela jeho součástí, nebýt pod jeho vlivem. Těžko se to popisuje a nemám na mysli hned nějaké házení si klacků pod nohy či ještě něco horšího. Kromě neustálého stěžování si a omýlaných rádobyvtipných frází a klišé (já vím, že je to „všude“, také neříkám, že bych neunikala odevšad) nebo stereotypního vnímání studentů a učení myslím i to všudypřítomné, snad podprahové, vyučování se a poučování se navzájem, vyžadování a trvání na jasných správných odpovědích, ujišťování se v neomylnosti. Vnímám to u jiných a sama to určitě dělám taky. Právě proto chci ze skleníku unikat a zároveň nezpřetrhat nitky, protože to co ve škole (míněno v tom nejlepším slova smyslu) bych nikde jinde nezažila. Takže ještě jednou – s tím, že tenhle text si píšu tak nějak pro sebe – jsem VDĚČNÁ!