neděle 11. května 2014

Nepsat o maratonu!

Rozčilovat se netřeba, za krátko už projížděly úklidové vozy. Před nimi sběrný autobus, policisté, záchranka, organizátoři v autě i na kole. A ještě před nimi úplně poslední závodník. Poprvé jsem ho potkala na mostě. Bylo to takové zvláštní cupitání, kterým se ke mně přibližoval. Úpěnlivě jsem přemýšlela, jaký nasadit výraz, jak se usmát, aby mu bylo jasné, že obdivuju, že povzbuzuju, že se nevysmívám, že se nedivím. Asi to konec konců bylo jedno, nevypadal, že někoho potřebuje … v obličeji žádná křeč, žádný výraz bolesti. Cupital, před ním dlouho nikdo, za ním ona kolonka, dobrovolníci odstraňovali zátarasy, kelímky a houbičky mizely ze silnice.

Kdybych byla spisovatel, hned bych měla paralelu mezi maratonem a životem. Psala bych o trysku, šourání a vrávorání k cíli, který možná je a možná není, o občerstvovačkách a fanoušcích, křečích a krizích, o cupitání s těmi všemi v zádech (sanitkou, policisty, organizátory čehosi, sběrnými vozy a úklidovou četou). O pouštění se do nesmyslností, které tolikrát strašně moc naplňují.  


Asi za hodinu jsem ho viděla znovu na druhém břehu - nelekejte se, mluvím o Vltavě. Situace stejná, jen jsem měla pocit, že podivuhodná karavana kohosi dohání. Předposledního závodníka! A že nejsem spisovatel, nepsala jsem nic, na metafory života se vykašlala a jen se mi udělala radost, že jich bude víc a že to zvládnou. 

Žádné komentáře:

Okomentovat