Rozčilovat se netřeba,
za krátko už projížděly úklidové vozy. Před nimi sběrný autobus, policisté,
záchranka, organizátoři v autě i na kole. A ještě před nimi úplně poslední
závodník. Poprvé jsem ho potkala na mostě. Bylo to takové zvláštní cupitání,
kterým se ke mně přibližoval. Úpěnlivě jsem přemýšlela, jaký nasadit výraz, jak
se usmát, aby mu bylo jasné, že obdivuju, že povzbuzuju, že se nevysmívám, že
se nedivím. Asi to konec konců bylo jedno, nevypadal, že někoho potřebuje … v obličeji
žádná křeč, žádný výraz bolesti. Cupital, před ním dlouho nikdo, za ním ona
kolonka, dobrovolníci odstraňovali zátarasy, kelímky a houbičky mizely ze
silnice.
Kdybych byla
spisovatel, hned bych měla paralelu mezi maratonem a životem. Psala bych o
trysku, šourání a vrávorání k cíli, který možná je a možná není, o občerstvovačkách
a fanoušcích, křečích a krizích, o cupitání s těmi všemi v zádech (sanitkou,
policisty, organizátory čehosi, sběrnými vozy a úklidovou četou). O pouštění se
do nesmyslností, které tolikrát strašně moc naplňují.
Asi za hodinu jsem ho
viděla znovu na druhém břehu - nelekejte se, mluvím o Vltavě. Situace stejná,
jen jsem měla pocit, že podivuhodná karavana kohosi dohání. Předposledního
závodníka! A že nejsem spisovatel, nepsala jsem nic, na metafory života se vykašlala
a jen se mi udělala radost, že jich bude víc a že to zvládnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat