já jsem ještě dítě!
Bránila se prý holčička u přijímaček, když ji kolegyně oslovila tak, jak jsme
zvyklí. Pláč na krajíčku - na straně holčičky tedy, být tam ale místo kolegyně
já, možná bych polykala dojetím.
Nejsou to ti nejmenší,
jací by mohli být, nejsou ale ani velcí. Sama jsem taky z vykání nedokázala
na dva dny přepnout, i když před lety, když jsem se konečně dokopala přepnout
opačným směrem – z přesvědčení, že se to tak má – překvapilo mě, jak je to
snadné. Chtělo by se i napsat, jak mám pocit, že vztahy se studenty jsou s vykáním
dokonce lepší, přátelštější. Ale takhle jednoduché to nebude. Daleko spíš je důvodem
můj vývoj, dospění do stavu, kdy nepotřebuji (tolik J)
bojovat, dokazovat (si), spíš víc plynout, vtipkovat, krotit svoji chaotičnost,
přisvědčovat a ukazovat nenápadně. A víc si počkat.
A přijímací zkoušky? Někdy
náhoda. Člověk se domnívá, jak je to zadání jasné, jednoznačné, jakákoli jiná
odpověď špatná. A oni vymyslí něco… co prostě musíte uznat. Někdy se smíchem a
úžasem, jak to, že vás to nenapadlo, někdy s povzdechnutím „no tak radši
jo“, protože víte, že ač odpověď není ideálním, její zamítnutí byste těžko
obhajovali. A někdy bojujete s kolegy, diskutujete, hádáte se, vyhrajete
či prohrajete (a pak si několik dní šíleně moc přejete, ať se nikdo nezeptá „proč?“).
Je to zapeklitě těžké, nabourat urputnou představu – ať už vlastní nebo někoho
jiného - o tom, jak to má být. „Věc s dlouhým držátkem a kulatým koncem,
kterou používáme při jídle.“ Je to fakt tak jednoznačné? Někdy by se mi chtělo
vykřiknout „Mně nevykejte!“, hodit rozhodování na někoho jiného a vymýšlet si
vlastní, bláznivé odpovědi.
A k tématu minutová hra Jindřicha Šídla – jméno dcery je reálné, jinak doufám nic J. Od téhož autora doporučuju ještě hru „Chutnalo
ti to?“.
Žádné komentáře:
Okomentovat