„Proč sakra nešel víc do hloubky, proč tam není jasnější motivace, proč…?“ Skončila Julieta, poslední Almodóvarův film, a já brblala. Spíš bobrblávala. Protože co si budeme povídat, zahrané výborně, hudba, barvy! Mně jen připadalo, že vztah matky k dceři, která ji v osmnácti beze slova vysvětlení opustí, je poskládán jen z několika zásadních životních okamžiků, z tragické smrti otce, těch hrůz bylo víc, a kromě nich zdánlivě nic. A pak jsem na to přistoupila, že takhle to může být, je to matčin pohled, sama říká, že zabalená do svých pocitů dceru vlastně neznala, tak proč vyhrávat dívčino vnímání, všechno vysvětlovat. Podle mne totiž takhle někdy vyprávíme své životy, silné momenty, přelomy, mezi nimi jakoby vzduchoprázdno, ono není, ale nedá se popsat. A já přece vždycky tvrdím, jak mám ráda ve filmech nedořečenosti. A otevřené konce – ten tam byl.
Žádné komentáře:
Okomentovat