Včera předpremiérově,
výborný film. Černobílý, skoro nemluvný!, drsně poetický, dlouhé, přemítavé záběry, co trvají
přesně do okamžiku, kdy to vydržíte, kdy vás to baví, kdy pozornost neztratí na
síle. Nemluví se, ale téměř neustále se něco děje, téměř pořád vám jde hlavou,
na co asi myslí ta která postava, jak se cítí, co chce právě udělat. Hudba,
různě hlasitá hudba.
Polsko roku šedesát
dva. Než novicka Anna složí řeholní sliby, musí z rozhodnutí matky
představené navštívit svoji jedinou příbuznou, tetu Wandu. Ukáže se však, že
teta je bývalou zapálenou komunistkou a soudkyní, která posílala na smrt odpůrce
režimu. Krvavá Wanda. A Anna je najednou Idou, Židovkou Idou. Ta absence slov mě
fascinovala. Jak si nic nevysvětlují, neobviňují, přesto je všechno jasné. Nebo
skoro všechno, protože závěr jde podle mého číst jako jasný, nebo otevřený
konec. Tohle chci asi vidět ještě jednou.
A večer jsme s Lenkou
objevily zásadní díru na trhu - neexistenci nočních cukráren! Strašně jsme
nějakou potřebovaly, nejen na oslavu, že máme ty narozeniny den po sobě. V otevřených
hospodách a restauracích nic moc, maximálně nám sdělili, že jídla už nedělají. Od kdy je zmrzlina
jídlem? Zmrzlina je společenskou potřebou! A non-stop cukrárny třeba pro
účastníky (dobře, spíš účastnice) hádek ve dvě ráno a jiných životních předělů …ty
by se přeci uživily, ne? J
Žádné komentáře:
Okomentovat