Zvykám si, jak jsou malí. Neplánovala jsem o nich psát, ale ty výroky patří do kategorie
hlášek a scének dvouletých dětí, co si je chcete zapamatovat navždy, tak
alespoň vyprávíte a vyprávíte, aby zůstaly. „Paní učitelky, vy jste z těch
dávnějších dob, kdy ještě nebyly maily. My bysme potřebovaly
poradit,“ prosí u stolu v jídelně během adapťáku holčičky ze šestky, „jak
máme napsat dopis klukům.“ Odběhnou pro papíry, padáme pod stůl, radíme.
Kolegyně Zuzka skládá obálku. „Ty jsi z těch minulých dob, kdy se ještě
obálky vyráběly ručně, viď?“ říkám jí. „Jó, to znám z těch všech filmů,“
nadchne se jedenáctiletá, „jak se dřív slintalo na obálky, aby držely.“
Neslintáme.,slzíme. A čekáme napjatě na další vývoj. Když vyhlásíte, že je
potřeba vytvořit smíšené dvojice na orienťák, rozprchnou se s jekotem
nekoedukované skupiny do obou stran. Na diskotéce podobně, formace na
protilehlých stranách místnosti. Kdy se to sakra láme? Asi teď nějak. Alespoň
si to ti malí chlapi přečetli. Ptají se, jestli si můžou koupit čokoládu, neumí rozpůlit kinedryl a píšou milostní psaníčka.
Žádné komentáře:
Okomentovat