„Jak, jak, jak,“ volají, „jak si to můžeme opravit?“ Mají na mysli
dvojky. Jsou v primě a někteří prý dostali první v životě. Ptám se
jich, k čemu jsou jedničky dobré. „Rodiče budou mít radost. A víte, paní
učitelko, jak bude nepříjemný, až bude babička kolem po vysvědčení volat a já jí budu muset říct, že máte tři dvojky?“ Hledáme, z čeho můžou mít ve
škole radost. „Z oběda!“ Nebo „když pak umím něco vysvětlit mladšímu bráchovi.“ Konečně smysluplná odpověď! Neraduju se dlouho. Sedím s klukem nad čtenářským deníkem, ukazuju mu, jak zvládne
sám shrnout obsah. Přiznává, že knížku dočetl jen do tří čtvrtin. „Jak myslíš,
že to dopadne?“ ptám se. „Tak na dvojku?“ odpoví váhavě. Chvilku mi to
nedochází. Já se ptám na obsah, on celou dobu přemýšlí, co dostane za
známku. Kdyby nic, asi by nečetl. „Když změníš pohled na známky třeba jen
jednoho z nich,“ říká kolegyně, „má to smysl.“ Možná. Píše mi jedna
maminka, abych opravila dceři známky v online systému, má tam dvojky, ale
doma řekla, že dostává jedna mínus. Většina rodičů tvrdí, že netlačí.
Nevím. Cítí to ty děti jinak? Bývalá kolegyně říká, že taková je doba. Nesouhlasím. My jsme ta doba.
Žádné komentáře:
Okomentovat