O nich

Holka, co už má za sebou v šesté třídě pět různých základek a asi čtyři mateřinky. Se žádnou nebyli rodiče spokojeni. Nebo zkrachovala, sotva S. nastoupila. Kluk, který vůbec nekomunikuje, s diagnózou, o níž neví. Další. Narodil se v Mexiku, tam a později všude jinde chodil do amerických škol. Teď má určovat pády. Jeho spolužák s různými„dys“, co pro něj rodiče vybrali školu s rozšířenou výukou jazyků, hodin tu má jak na kostele, třikrát týdně doučování, nesmí mít horší známku než trojku a my jsme ti špatní, co ho přetěžujeme. Pubertě nejintenzivněji propadají čtyři chlapci. Že se před nimi v biologii nesmí říct „vylučování“, to je jasný, propuknou v hurónský smích. Co bude, až přijde „rozmnožování“, si nikdo zatím raději nepředstavuje. (Teraupetická metoda mé kolegyně spočívá v co nejčastějším opakování určitých slov, aby si zvykli.) Když se ale deset minut smějí jménu obce Úpice (prožil tam dětství Čapek), protože přece Úpice – krupice, pubertou už se to trošku nazvat zdráhám. Minuta by stačila, co, kluci? Popisuji situaci jedné mamince, abych se později dozvěděla, že kritikou toho smíchu „zašlapuji jejího syna v názorech". (Její termín. Žádné názory nemá, paní!) Nikdy jsem těžší práci nedělala. Nikdy jsem nebyla schopná sníst po tom všem půl čokolády na posezení. (Naštěstí jsem už taky roky neměla takovou potřebu chodit pravidelně běhat.) Nikdy jsem neměla těžší práci a dost možná ji celou dělám úplně blbě. (A ne a ne a na osm řádek neseškrtám :)).